Protirozklad z roku 1611 - Counter Remonstrance of 1611

The Protirozklad z roku 1611 byla odpověď nizozemských reformovaných církví na kontroverzní Demonstranti ' Pět článků rozkladu, který zpochybnil kalvinistickou teologii a reformovaná vyznání, která přísahali, že se zastávají. Counter Remonstrance napsal primárně Festus Hommius a bránil Belgická zpověď proti teologické kritice následovníků pozdní Jacob Arminius, ačkoli Arminius sám tvrdil, že dodržuje Belgická zpověď a Heidelbergský katechismus až do své smrti. Před Kánony Dort „Counter Remonstrance z roku 1611 byla první a nejjasnější reprezentací toho, co se v moderní době běžně označuje jako„pět bodů kalvinismu."[1]

Dějiny

Holandský teolog James Arminius (1560–1609) zemřel bez velkých fanfár v roce 1609. Zanechal po sobě smíšené dědictví - brilantně nadaného vědce, jehož kariéra byla poznamenána obviněním, že se mimo jiné mimo jiné odchýlil od standardní kalvinistické interpretace Římanům 9. Navzdory silné kritice některých jeho vrstevníků trval Arminius na tom, že až do své smrti drží doktríny uvedené v belgickém vyznání a v katechismu v Heidelbergu. Kdyby po jeho smrti vypukla kontroverze v roce 1610, kdy se objevil kritický dokument (nazvaný Remonstance) od čtyřiceti tří jeho podobně smýšlejících kolegů, prohlašujících se za „Remonstrants“.[2]

James T. Dennison shrnul události: „10. března 1611 v Haagu se sešla slavná Collatio Hagensis (Haagská konference) se šesti členy strany Remonstrant a šesti členy opozice. Festus Hommius (1576–1642) ), farář v Leidenu, doručil odpověď na potvrzení z roku 1610 v „protinávrhu“. ““[2]

Counter-Remonstrance's Seven Points of Doctrine

Demonstranti Pět článků rozkladu se setkal s odpovědí, kterou napsal především Festus Hommius, tzv Protirozklad z roku 1611.[3] Protirozklad z roku 1611 bránil Belgická zpověď proti teologické kritice od následovníků pozdě Jacob Arminius, ačkoli sám Arminius tvrdil, že dodržuje Belgická zpověď a Heidelbergský katechismus až do své smrti.[4]

1. Stejně jako v Adamovi celá lidská rasa, stvořená k obrazu Božímu, upadla spolu s Adamem do hříchu, a tak se stala tak zkaženou, že všichni lidé byli počati a zrozeni v hříchu, a byli tak přirozeně dětmi hněvu a leželi mrtví ve svém přestupky, takže v nich není více moci obrátit se skutečně k Bohu a věřit v Krista, než mrtvola má moc vzkřísit se z mrtvých; Bůh tedy vychází z tohoto odsouzení a vysvobozuje určitý počet lidí, kteří si ve své věčné a neměnné radě vybrali z pouhé milosti, podle dobré vůle své vůle, ke spáse v Kristu, procházející kolem ostatních ve své spravedlivé úsudek a ponechání v jejich hříších.

2. že s dospělými, kteří věří v Krista a podle toho chodí hodni evangelia, se má počítat jako s Božími vyvolenými dětmi, ale také s dětmi smlouvy, pokud se ve svém jednání neprojeví opak; a proto věřící rodiče, když jejich děti umírají v dětství, nemají důvod pochybovat o spáse těchto svých dětí.

3. že Bůh při svém vyvolení nehleděl na víru nebo obrácení svých vyvolených ani na správné použití svých darů jako na důvod vyvolení; ale naopak, on ve své věčné a neměnné radě zamýšlel a rozhodl, že dává víru a vytrvalost v zbožnosti, a tím zachrání ty, které si podle svého dobrého potěšení vybral ke spáse.

4. že za tímto účelem nejprve představil a dal jim svého jednorozeného Syna Ježíše Krista, kterého vydal až do smrti kříže, aby zachránil své vyvolené, takže i když utrpení Krista jako to jediného zplozeného a jedinečného Božího Syna je dostačující k odčinění hříchů všech lidí, nicméně podle rady a nařízení Božího má totéž účinnost k usmíření a odpuštění hříchů pouze u vyvolených a pravý věřící.

5. že kromě toho ke stejnému cíli má Bůh Pán kázáno své svaté evangelium a že Duch svatý navenek prostřednictvím kázání téhož evangelia a vnitřně prostřednictvím zvláštní milosti působí tak mocně v srdcích Božích vyvolených, že osvětluje jejich mysli, transformuje a obnovuje své vůle, odstraňuje srdce z kamene a dává jim srdce z masa takovým způsobem, že těmito prostředky dostávají nejen moc, aby se obrátili a věřili, ale také ve skutečnosti a ochotně činí pokání a věří.

6. že ti, kterých se Bůh rozhodl zachránit, jsou nejen jednou tak osvícení, regenerovaní a obnovovaní, aby věřili v Krista a obrátili se k Bohu, ale aby byli stejnou mocí Ducha svatého, kterým byli obráceni k Bohu bez jakéhokoli vlastního příspěvku jsou stejným způsobem průběžně podporovány a uchovávány; takže i když se k nim mnoho slabostí těla drží, pokud jsou v tomto životě a jsou zapojeny do neustálého boje mezi tělem a Duchem a také někdy spadají do těžkých hříchů, přesto v tomto boji převládá stejný Duch, který nedovoluje že Boží vyvolení zkažením těla by měli tak odolávat Duchu posvěcení, že by to v nich kdykoli zhaslo, a aby v důsledku toho mohli úplně nebo konečně ztratit pravou víru, která jim byla kdysi udělena, a Duchu adopce za Boží děti, které kdysi přijaly.

7. že nicméně praví věřící nenacházejí v tomto učení žádnou omluvu, aby mohli bezstarostně usilovat o touhy těla, protože je nemožné, aby ti, kdo jsou s pravou vírou vštěpováni do Krista, neměli přinášet plody vděčnosti; ale naopak, čím více se ujišťují a cítí, že Bůh v nich pracuje jak na vůli, tak na základě tohoto dobrého potěšení, tím více vytrvají ve své vlastní spáse se strachem a třesem, protože vědí, že toto je jediné prostředky, kterými se Bohu líbí, aby je udržel stát a přivést je ke spáse. Z tohoto důvodu také ve svém Slově zaměstnává různá varování a vyhrožování, ne proto, aby je přiměl k zoufalství nebo pochybům o jejich záchraně, ale spíše k tomu, aby v nich probudil dětský strach pozorováním slabosti jejich těla, ve které by jistě zahynuly , ledaže by je Pán držel stát ve své nezasloužené milosti, která je jedinou příčinou a důvodem jejich vytrvalosti; takže i když je ve svém Slově varuje, aby bděli a modlili se, přesto sami o sobě nemají to, že touží po Boží pomoci a nic jim nechybí, ale pouze od stejného Ducha, který je na to zvláštní milostí připravuje a tím také mocně je drží stát.

Jak se sedm bodů doktríny Counter-Remonstrance vztahuje k pěti bodům zkratky TULIP

Bod 1

Nauka o Totální zkaženost pojednává bod 1. Tato doktrína uvádí, že Adamův pád do hříchu vedl k odsouzení celé lidské rasy. Od doby Adamova pádu do hříchu nyní „jsou všichni lidé počati a narodeni v hříchu, a jsou tak přirozeně dětmi hněvu a leží mrtví ve svých proviněních, takže v nich již není síla, aby se skutečně obrátili k Bohu a k věřit v Krista, než mrtvola má moc vzkřísit se z mrtvých. “[3][2]

Bod 1 se rovněž zabýval doktrínou o Bezpodmínečné volby, v němž se uvádí, že od věčnosti si Bůh ze společné masy odsouzených lidí vybral a zvolil určité konkrétní jedince, v Bibli označované jako „vyvolení“ (Matouš 24:22, 24 a 31 atd.).[5] Bůh se rozhodl podle dobrého potěšení své vůle vybrat si z pouhé milosti tyto „vyvolené“ jednotlivce a přivést je ke spáse v historickém čase. Bůh se také rozhodl projít kolem zbytku odsouzeného lidstva, nechat je ve svých hříších a podrobit je svému spravedlivému a spravedlivému soudu.[3][2]

Bod 2

Nauce o bezpodmínečných volbách se dále věnuje bod 2 Protirozkladu. Tento bod uvádí, že Boží „vyvolené děti“ zahrnují dospělé i děti smlouvy; „proto věřící rodiče, když jejich děti umírají v dětství, nemají důvod pochybovat o spáse těchto svých dětí.“[3][2]

Bod 3

Bod 3 se rovněž zabývá naukou o bezpodmínečném vyvolení, a to ve svém pevném odmítnutí tvrzení Remonstrance, že Boží vyvolení bylo založeno na Jeho pohledu do budoucnosti, aby se zjistilo, kteří hříšní lidé by si vybrali Boha. Bod 3 uvádí, že „Bůh při svém vyvolení nehleděl na víru nebo obrácení svých vyvolených, ani na správné použití svých darů, jako na důvody vyvolení; ale naopak on ve své věčné a neměnné radě zamýšlel a rozhodl se odevzdat víru a vytrvalost ve zbožnosti, a tak zachránit ty, které si podle svého dobrého potěšení vybral ke spáse. ““[3][2]

Bod 4

Nauka o Omezené Usmíření je bráněn v bodě 4, který prohlašuje, že Kristus byl vydán kříži, aby zachránil pouze své vyvolené, a ne celé lidstvo. Tvrzení Remonstrance, že Kristus zemřel za každého jednotlivce, je vyvráceno.[3][2]

Bod 5

Nauka o Neodolatelná Grace je nastíněn v bodě 5, kde se učí, že Duch svatý používá evangelium, které je kázáno široce mnoha lidem, aby povolával a kreslil pouze Boží vyvolené. Duch „osvětluje jejich mysli, transformuje a obnovuje jejich vůle, odstraňuje srdce z kamene a dává jim srdce z masa takovým způsobem, že těmito prostředky dostávají nejen moc, aby se obrátili a věřili, ale také to skutečně a ochotně dělají čin pokání a věř. “[3][2]

Bod 6

Nauka o Vytrvalost svatých se vyučuje v bodě 6.

Bod 7

Nauka o Vytrvalost svatých se vyučuje v bodě 7.

Reference

  1. ^ Dokument přeložen do jazyka DeJong, Peter Y. (1968). Krize v reformovaných církvích: Pokusy na památku Dortovy synody (1618–1619). Grand Rapids, Michigan: Reformed Fellowship, Inc., str. 209–213.
  2. ^ A b C d E F G h Dennison, James T. (2014). Reformovaná vyznání 16. a 17. století v anglickém překladu. Grand Rapids, Michigan: Reformation Heritage Books. pp. Kindle Locations 47065-47079, kapitola 98.
  3. ^ A b C d E F G DeJong 1968, str. 209–213.
  4. ^ DeJong 1968, str. 52–58.
  5. ^ Další odkazy na Písma: Marek 13:20, 22, 27; Lukáš 18: 7; Římanům 8:33, 9:11, 11: 7, 28; 1. Timoteovi 5:21; 2. Timoteovi 2:10; Titus 1: 1; 1. Petra 1: 1; 2 Peter 1:10; 2 Jan 1; 2 Jan 13.

Zdroje