Úmluva o posuzování vlivů na životní prostředí přesahujících hranice států - Convention on Environmental Impact Assessment in a Transboundary Context

The Úmluva o posuzování vlivů na životní prostředí přesahujících hranice států (neformálně nazývané Úmluva z Espoo) je Evropská hospodářská komise OSN (UNECE) podepsána úmluva Espoo, Finsko v roce 1991, která vstoupila v platnost v roce 1997. Úmluva stanoví povinnosti smluvních stran - tj. států, které se dohodly, že budou vázány úmluvou - provést posuzování vlivů na životní prostředí určitých činností v rané fázi plánování. Rovněž stanoví obecnou povinnost států vzájemně se informovat a konzultovat všechny zvažované velké projekty, u nichž je pravděpodobné, že budou mít významný nepříznivý dopad na životní prostředí přes hranice.

V dubnu 2014 smlouvu ratifikovalo 44 států a EU Evropská unie.

Změny

Úmluva byla dvakrát pozměněna. První pozměňovací návrh byl přijat v roce 2006 Sofie v roce 2001; vstoupila v platnost 26. srpna 2014.[1] Otevírá úmluvu přistoupení po schválení členskými státy OSN, které nejsou členy EHK OSN. Druhá změna byla přijata v roce 2006 Cavtat, Chorvatsko v roce 2004; pokud jde o září 2016, dosud není v platnosti.[2] Jakmile vstoupí v platnost, umožní: případně umožnit dotčeným stranám podílet se na stanovení rozsahu; požadovat kontrolu dodržování předpisů; revidovat dodatek I úmluvy (seznam činností); a provést další drobné změny.[3]

Postup

Úmluva zahrnuje stranu (nebo strany) původu (státy, kde je činnost plánována) a postiženou stranu (nebo strany) (státy, na jejichž území může být činnost významně nepříznivě ovlivněna). Hlavní procesní kroky Úmluvy jsou:

  • uplatňování úmluvy stranou původu (čl. 2.2, 2.5 / dodatek I + III)
  • oznámení dotčené strany stranou původu (článek 3.1)
  • potvrzení účasti dotčenou stranou (čl. 3.3)
  • předávání informací z postižené strany straně původu (článek 3.6)
  • účast veřejnosti na této postižené straně (článek 3.8)
  • příprava dokumentace EIA (čl. 4 / příloha II)
  • distribuce dokumentace EIA za účelem účasti orgánů a veřejnosti dotčené strany (článek 4.2)
  • konzultace mezi zúčastněnými stranami (článek 5)
  • konečné rozhodnutí strany původu (článek 6.1)
  • předání dokumentace konečného rozhodnutí dotčené straně (článek 6.2)
  • postprojektová analýza (článek 7.1 / příloha V)

Poptávkové provize

Článek 3 odst. 7 úmluvy stanoví postup, kterým mohou strany řešit rozdíly vědeckými, mimosoudními prostředky. Prvním případem, ve kterém byla podle čl. 3 odst. 7 zřízena vyšetřovací komise, byl případ Bystroský kanál, na žádost Rumunska v roce 2004.[4]

Případ, který zahrnoval země od sebe vzdálené na celém světě, vznesl Mikronésie, který tvrdil, že čeština uhelná elektrárna v Prunerov významně ovlivňoval jeho klima kvůli globální oteplování.[5]

Související problémy

Úmluva rovněž pomohla při vytváření Strategické environmentální hodnocení a byl doplněn a Protokol o strategickém posuzování vlivů na životní prostředí.[6]

Viz také

Reference

  1. ^ „Sbírka smluv OSN“. Treaties.un.org.
  2. ^ „Sbírka smluv OSN“. Treaties.un.org.
  3. ^ „Domovská stránka EHK OSN“. www.unece.org.
  4. ^ Wiecher Schrage (2008). „Úmluva o posuzování dopadů na životní prostředí přesahujících hranice států“. V C. J. Bastmeijer; Kees Bastmeijer; Timo Koivurova (eds.). Teorie a praxe přeshraničního posuzování vlivů na životní prostředí. Nakladatelé Martinus Nijhoff. s. 46–47. ISBN  978-90-04-16479-6.
  5. ^ „Tichomořští ostrované se ucházejí o zastavení české uhelné elektrárny“. 12. ledna 2010 - prostřednictvím www.reuters.com.
  6. ^ „Espoo - Domů“. www.unece.org.

externí odkazy