Christoph Förster - Christoph Förster

Christoph Förster (30. listopadu 1693 - 6. prosince 1745) byl a Němec skladatel barokního období.

Život

Christoph Förster (ve svém rejstříku úmrtí se píše Johann Christoph Friedrich) se narodil v Durynsku Bibra jako syn pokladníka rady Christiana Förstera, který mu dal první hudební výuku zpěvu a hry na různé nástroje.[1] Studium varhan začal u místního varhaníka Johanna Philipp Pitzlera, se kterým cestoval. V roce 1710 se setkal Johann David Heinichen ve Weissenfelsu, který v té době pracoval jako právník. S Heinichenem chodil na hodiny obecné basy a také začal studovat kompozici. Když Heinichen odešel do Itálie, Förster se přestěhoval do Merseburgu, kde pokračoval ve studiu u Dirigent a dvorní varhaník Georg Friedrich Kaufmann. Později, v roce 1717, byl zaměstnán jako komorní hudebník v Sachsen-Merseburg Hofkapelle kde hrál na druhé housle Johann Gottlieb Graun, kterého později nahradil jako Konzertmeister.[2]

V roce 1723 odcestoval Förster se svým zaměstnavatelem do Prahy na korunovaci Karel VII. V Praze se seznámil s vídeňskými dvorními hudebníky Fux, Caldara, Conti a Piani a také se zúčastnili představení Fuxovy Constanza e Fortezza a koncertovali jako sólista na cembalo a houslista pro nizozemského velvyslance.[1]

Nadále sloužil na svém stanovišti v Merseburgu, dokud nebyl Hofkapelle rozpuštěn v roce 1738 po smrti vévody Moritze Wilhelma.

K narozeninám Frederick Anton, princ Schwarzburg-Rudolstadt hrál jako sólista pod vedením kapelníka Johanna Grafa. Stále bez stálé pozice se ucházel o místo vicekapelmana v Rudolstadtu, které získal 3. května 1743 bez stálého platu. Zemřel zde o dva roky později, v roce 1745.

Po celý život udržoval Förster četné kontakty s dalšími hudebníky. Nejpozoruhodnější je, že je známo, že se přihlásil k odběru dvou Telemannova publikací z 30. let 20. století; Tafelmusik a Pařížská kvarteta. Byl to Telemann, kdo publikoval Försterovy Sei Duetti, Op. 1 v Paříži v roce 1737.[2]

Förster byl zběhlý v italském stylu kompozice, který se naučil od Heinichena a z jeho následujících cest do Lipska a Drážďan (1719),[1] a pak Praha (1723). To je patrné z jeho bohatství orchestrální a komorní hudby, z nichž většina byla pravděpodobně složena pro vystoupení na Merseburgském dvoře. Během svého působení v Merseburgu byl také požádán, aby složil italské kantáty a údajně se za tímto účelem také naučil italsky.[1] Ačkoli v tematickém katalogu Breitkopf je uvedeno několik italských kantát,[3] několik z těchto kousků, pokud vůbec, přežilo.

Funguje

Christoph Förster se jeví jako velmi plodný skladatel, ale protože většina jeho přežívajících rukopisů je podepsána pouze „Försterem“,[4] je možné, že některé části byly chybně přiřazeny. Níže jsou uvedena díla, která pravděpodobně budou autorem Christoph Förster.

  • Přibližně 50 koncertů pro hoboj, housle, flétnu, hoboj, lesní roh nebo klávesnici s doprovodem strun a kontinua
  • 3 koncerty pro hoboj, housle, smyčce a basso continuo
  • Koncert D dur pro 2 flétny, 2 hoboje, 2 fagoty, 2 rohy, smyčce, continuo
  • Koncert D dur pro 2 hoboje, 3 trubky, tympány, smyčce, continuo
  • Koncert à 5 G dur pro 3 hoboje a 2 fagoty
  • Koncert à 6 C dur pro 5 hobojů a fagot
  • Přibližně 15 sinfonií
  • Četné trio sonáty
  • 3 sonáty pro housle a basso continuo
  • Sonáta c moll pro hoboj a basso continuo
  • Přibližně 50 posvátných kantát pro sólové hlasy, sbor a orchestr
  • 1 mše sv

Ztracená díla

Následující kousky jsou uvedeny v tematickém katalogu Breitkopf[3] Pokud není uvedeno jinak.

  • Flétnový koncert F dur
  • Flétnový koncert G dur
  • Flétnový koncert A dur
  • Koncert F dur pro flauto pikolu
  • Koncert pro hoboj B dur
  • Koncert pro hoboj B dur[5]
  • Koncert pro flétnu a hoboj D dur
  • Koncert pro hoboj d'amore a houslovou pikošku A dur
  • Houslový koncert D dur
  • Houslový koncert D dur
  • Houslový koncert B dur
  • Houslový koncert B dur
  • Houslový koncert G dur
  • Houslový koncert A dur
  • Houslový koncert Es dur
  • Houslový koncert Es dur
  • Koncert F dur pro violoncello pikolo
  • Cembalový koncert G dur
  • Předehra A dur pro 2 flétny, smyčce a continuo
  • Předehra E dur pro housle, smyčce, 2 rohy a continuo
  • Předehra B dur pro housle, 2 flétny, smyčce a continuo
  • Předehra D dur pro 2 hoboje, smyčce a continuo
  • Předehra v B dur pro 2 hoboje, 2 fagoty, smyčce a continuo
  • Předehra E dur pro 2 rohy, smyčce a continuo
  • Partita a 6 D dur pro 2 flétny, smyčce a continuo
  • Partita 5 D dur pro 2 flétny, 2 rohy a fagot
  • Sonáta pro flétnu e moll
  • Houslová sonáta C dur
  • Sonáta A dur pro violoncellovou pikošku
  • 10 sinfonií
  • Kantáta Inimica d'amore pro soprán, trubku, smyčce, 2 hoboje a continuo
  • Kantáta Zeffiretti che ... pro soprán, smyčce a continuo
  • Kantáta Clori, sei tutta bella, pro soprán, smyčce a continuo
  • Kantáta Vieni ò morte pro soprán, smyčce a continuo
  • Kantáta Zeffiretto pro soprán, smyčce a continuo
  • Kantáta Sei gentile pro soprán, smyčce a continuo

Reference

  1. ^ A b C d Walther, Johann Gottfried (1754). „Musicalisches Lexicon“ (PDF) (v němčině). Lipsko: Wolffgang Deer. p. 251. Archivovány od originál (PDF) dne 8. 8. 2016. Citováno 2016-04-28.
  2. ^ A b Owens, Samantha; Reul, Barbara M .; Stockigt, Janice B., vyd. (2011). Hudba u německých soudů, 1715–1760: Změna uměleckých priorit. 239–242.
  3. ^ A b Brook, Barry S., ed. (1966). Katalog Breitkopf; Šest dílů a šestnáct doplňků 1762-1787. New York: Dover Publications.
  4. ^ „Répertoire International des Sources Musicales“.
  5. ^ „Haynesův katalog“.

externí odkazy