Bruno Keil - Bruno Keil

Bruno Keil (8. července 1859 v Havelberg - 23. března 1916 v Lipsko ) byl Němec klasický filolog.

Vystudoval klasickou filologii, archeologie a Germanistika v Berlín, Bonn a Greifswald, doktorát získal v roce 1884 na Univerzitě Komenského v Praze University of Greifswald s vysoce uznávanou tezí o Isocrates. Jako student byl jeho vliv Ulrich von Wilamowitz-Moellendorff, Georg Kaibel a Rudolf Hercher. Vědecky cestoval do Itálie, Španělska a Francie a od roku 1888 pracoval na Sophiengymnasium v ​​Berlíně. V roce 1890 se stal docentem na Univerzita ve Štrasburku, kde získal řádnou profesuru v roce 1901. Od podzimu 1913 až do své smrti vyučoval na univerzitě University of Leipzig.[1]

Kromě Isocrata také jeho akademický výzkum včetně studií starověkých řečníků Aeschines a Demosthenes, Druhý sofistický řečník Aelius Aristides a satirik Luciane. Přispíval v oblasti řečtiny epigramatický poezie, řečtina metrologie a numizmatika, a v pozdějších letech zaměřil své energie na starověké Řecká epigrafie.[1]

Vybraná díla

  • „Analectorum Isocrateorum Specimen“, 1884.
  • „Analecta Isocratea“, 1885.
  • Die solonische Verfassung in Aristoteles Verfassungsgeschichte Athens, 1892 - The Solonská ústava v Aristoteles ústavní historie Atén.
  • "Aelii Aristidis Smyrnaei quae supersunt omnia", 1898 - vydání Aelius Aristides.
  • Beiträge zur Geschichte des Areopags, 1910 - Příspěvky k historii Areopagus.
  • Über Lukians Phalarideen, 1913 - Na Luciana Phalaris.
  • Anonymus argentinensis; fragmente zur geschichte des Perikleischen Athen aus einem Strassburger papyrus, 1920 - Anonymous argentinensis, fragmenty z historie Periclean Atény ze štrasburského papyru.[2][3]

Reference

  1. ^ A b Wirth, Peter, „Keil, Bruno“ in: Neue Deutsche Biographie 11 (1977), S. 402.
  2. ^ WorldCat Identity Nejrozšířenější díla Bruna Keila
  3. ^ IDREF.fr bibliografie