Bank of Ireland Mortgage Bank proti Coleman - Bank of Ireland Mortgage Bank v Coleman
Bank of Ireland Mortgage Bank proti Coleman | |
---|---|
![]() | |
Soud | Nejvyšší soud Irska |
Rozhodnuto | 5. května 2009 |
Historie případu | |
Odvolání od | Bank of Ireland Mortgage Bank v. Coleman [2006] IEHC 337 |
Odvolání | Bank of Ireland Mortgage Bank v. Coleman [2009] IESC 38 |
Názory na případy | |
Soud si zachovává vlastní disciplinární pravomoc nad svými úředníky. I když je jurisdikce spíše kompenzační než represivní, stále si zachovává disciplinární aspekt. | |
Členství v soudu | |
Soudci sedí | Geoghegan J, Fennelly J, Finlay J. |
Názory na případy | |
Rozhodnutí | Geoghegan J. |
Souběh | Fennelly J. Finnegan J. |
Klíčová slova | |
|
Bank of Ireland Mortgage Bank proti Coleman [2009] IESC 38; [2009] 2 ILRM 363; [2009] 3 IR 699 je Irský nejvyšší soud případ, ve kterém Soud vyjasnil inherentní příslušnost soudu ve vztahu k a advokát pochybení.[1][2][3] Soud rovněž posoudil dostupné opravné prostředky, pokud právní zástupce porušuje závazek právního zástupce.[4][5]
Pozadí
The Bank of Ireland Mortgage Bank (dále jen "Bank of Ireland") (navrhovatelka v kasačním opravném prostředku) podala žalobu na Nejvyšší soud proti panu Colemanovi (žalovanému v odvolacím řízení), právnímu zástupci.[1] Základem tvrzení Bank of Ireland bylo, že se pan Coleman zavázal advokátovým závazkem (závazek něco udělat či neudělat), že nepropustí 250 500 EUR poskytnutých Bank of Ireland panu Colemanovi (jednajícímu jako advokát dlužníka), dokud Coleman zajistil, že dlužník získá dobrý obchodovatelný titul k příslušné nemovitosti a že Bank of Ireland bude mít první právní poplatek za nemovitost.[1] V rozporu s tímto závazkem pan Coleman uvolnil peníze, aniž by obdržel „řádně vykonanou hypotéku od dlužníka ve prospěch Bank of Ireland na nemovitost, kterou dlužník koupil“.[1] Po nesplnění půjčky dlužníkem se Bank of Ireland domáhala náhrady škody za porušení pana Colemana tím, že požadovala, aby vrchní soud vykonával svou „inherentní jurisdikci ... nad právními zástupci jako jejími úředníky“[1] uložením povinnosti panu Colemanovi splatit celých 250 500 EUR plus úroky.[4] Coleman tvrdil, že „to nebyl nárok na dluh, ani nárok na náhradu škody za porušení smlouvy, ani nárok na konverzi nebo peníze, které byly a byly přijaty, nebo dokonce na náhradu škody nebo náhradu škody za porušení důvěry nebo porušení smlouvy o zastoupení“[1] a že jakýkoli opravný prostředek, který by bylo možné nařídit, byl tedy na uvážení.
U vrchního soudu Laffoy J dospěl k závěru, že povinností pana Colemana bylo zajistit, aby Bank of Ireland měla řádnou ochranu nad zastavenou nemovitostí, což pan Coleman neudělal. Pokud si to byly nemožné splnit „konečnou povinnost“ pana Colemana,[1] pak by správná výše náhrady měla souviset s hodnotou jistoty, kterou měla získat Bank of Ireland, nejen s výškou půjčky.[1] [5] Soudce vrchního soudu však dále poznamenal, že pan Coleman je stále schopen splnit „konečnou povinnost“.[1] V důsledku toho žalobu Bank of Ireland zamítla.[1] Bank of Ireland se odvolala.
Konání Nejvyššího soudu
U Nejvyššího soudu vydal Geoghegan J jediný písemný rozsudek, s nímž se Fennelly J a Finnegan J shodli.
Nejvyšší soud do značné míry souhlasil s odůvodněním Laffoye J u vrchního soudu.[6] Nejvyšší soud potvrdil postoj, jak je uvedeno v IPLG Limited v Stuart [7] že soudy si ponechávají vlastní disciplinární pravomoc nad svými úředníky.[1] Geoghegan J si všiml
„Jasné potvrzení, že v Irsku stále existuje inherentní příslušnost soudu, pokud jde o pochybení advokáta, a to bez ohledu na to, že zákon o právních poradcích z roku 1960 nestanovil, že právními zástupci byli soudní úředníci, ale vytvořil dobře známé postupy jednání disciplinární komise Law Society, po kterém následují slyšení předsedy Vrchního soudu. “[1]
Geoghegan J se také zmínil o prohlášení Bowena LJ v Re Gray[8] že „[pokud] stále existuje soudní příslušnost, pak se mi zdá, že jelikož jde o diskreční právo, nemohou být stanovena žádná tvrdá a rychlá pravidla, kterými by byla tato diskreční svoboda spoutána“.[8]
Soud dále poznamenal, že při rozhodování o závazku advokáta by měl být brán v úvahu celkový výsledek, nikoli singulární aspekty podniku.[1] Nejvyšší soud souhlasil s Laffoyem J. u Nejvyššího soudu v tom, že by nebylo vhodné nařídit panu Colemanovi splácet 250 500 EUR s úroky nebo bez úroků, když banka z vlastní nedbalosti „poskytla úvěrové nástroje na nadhodnocení majetku“.[1]
Nejvyšší soud však nesouhlasil se zjištěním Laffoye J, že pokud by odpůrce stále mohl závazek dokončit, nemělo by být přiznáno odškodnění.[1][5] Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jurisdikce není pouze dozorčí. „I když je jurisdikce spíše kompenzační než represivní, stále si zachovává disciplinární aspekt.“[5][1] Od jednání Vrchního soudu byl bezpečnostní zájem Bank of Ireland správně zaveden. Navzdory tomu „došlo k závažnému a neomluvitelnému porušení povinností žalovaného nejen ve vztahu k platbě, ale ve vztahu k podniku jako celku“[1] a utrpěly ztráty. Odvolání proto bylo povoleno Nejvyšším soudem a vráceno zpět Nejvyššímu soudu, kde bylo možné posoudit rozsah ztrát Bank of Ireland.[1]
Viz také
externí odkazy
Bank of Ireland Mortgage Bank proti Coleman
Reference
- ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó p q r Bank of Ireland Mortgage Bank v. Coleman [2009] IESC 38; [2009] 2 ILRM 363; [2009] 3 IR 699
- ^ Carolan, Mary (6. května 2009). „Advokát, který nahradí bance uvolnění 250 500 EUR“. Irské časy. Citováno 10. dubna 2020.
- ^ Thomas Bebenek v. Ministr spravedlnosti a rovnosti a Irsko a generální prokurátor a komisař Garda Síochána [2019] IEHC 154
- ^ A b de Londras, Fiona (2009). „Land Land, Landlord and Tenant Law and Conveyancing“. Výroční přezkum irského práva. 23 (1): 560–578 - přes Westlaw.ie.
- ^ A b C d Donnelly, Mary (2009). „Závazky právního zástupce - Nedodržení podmínek - Možnost dokončení - Odškodnění za porušení“. Odborník na obchodní právo. 16 (6): 127 - via Westlaw.ie.
- ^ Maguire, Roderick (2009). „Porušení závazku advokáta - neodmyslitelná jurisdikce vrchního soudu - uvážení učinit vhodný příkaz“. Odborník na obchodní právo. 16 (9): 210–212 - via Westlaw.ie.
- ^ [1992] IEHC 372
- ^ A b Re Gray [1892] 2 Q.B. 440