Obava (porozumění) - Apprehension (understanding)

v psychologie, obava (Lat. inzerát, „do“; prehendere, „chopit se“) je termín aplikovaný na a Modelka z vědomí ve kterém není nic potvrzeno nebo vyvráceno o předmětném předmětu, ale mysl pouze si toho je vědom („chytí“).[1]

„Rozsudek“ (říká Reid, ed. Hamilton, i. Str. 414) „je akt mysli, konkrétně odlišný od prostého obav nebo holého pojetí věci“. „Jednoduché obavy nebo koncepce nemohou být pravdivé ani nepravdivé.“ Toto rozlišení poskytuje velkou třídu duševní činy ve kterém si jednoduše uvědomujeme nebo „přijímáme“ řadu známých předmětů, o nichž obecně nečiníme úsudek, ledaže by naši pozornost náhle vyvolala nová funkce. Nebo opět mohou být zadrženy dvě alternativy bez následného posouzení jejich příslušných výhod.[1]

Podobně, G.F. Tlustý uvedl, že i když máme velmi živou představu o charakter nebo incident v díle beletrie, lze jen těžko říci, že v reálném smyslu nějaké máme víra nebo učinit jakýkoli úsudek, pokud jde o jeho existence nebo pravda. S tímto duševním stavem lze srovnávat čistě estetický rozjímání z hudba, přičemž kromě, řekněme, falešného Poznámka, fakulta rozhodnutí je po dobu neúčinnou. K těmto příkladům lze přidat skutečnost, že lze plně porozumět argumentu ve všech jeho souvislostech, aniž bychom jej jakýmkoli způsobem posuzovali platnost. Aniž bychom se touto otázkou zabývali úplně, lze zdůraznit, že rozdíl mezi úsudkem a obavami je relativní. Ve všech druzích myšlenek existuje soud jakéhokoli druhu ve větší či menší míře důležitosti.[1]

Rozsudek a myslel jsou ve skutečnosti psychologicky rozlišitelné pouze jako odlišné korelativní, činnosti vědomí. Profesor Stout dále zkoumá jevy zadržení a dochází k závěru, že „je možné rozlišit a identifikovat celek, aniž by byl zadržen některý z jeho složka „Na druhou stranu, pokud se pozornost po určitou dobu soustředí na zadržený objekt, lze očekávat, že se takové podrobnosti objeví do vědomí. Proto popisuje takové obavy jako“implicitní „, a pokud implicitní obava určuje pořadí takového objevu, popisuje to jako“schematické ".[1]

Dobrým příkladem tohoto procesu je použití vzorce ve výpočtech; obvykle se vzorec používá bez otázek; pokud je pozornost upřena na to, kroky, kterými se to ukazuje všeobecně se objeví a „schéma“ je kompletní. S tímto výsledkem lze porovnat Kant teorie zadržení jako syntetického aktu („syntéza zadržení“), kterou smyslové prvky vnímání podléhají formálním podmínkám čas a prostor.[1]

Viz také

Reference

  1. ^ A b C d E Jedna nebo více z předchozích vět obsahuje text z publikace, která je nyní v veřejná doména: Chisholm, Hugh, ed. (1911). "Obava ". Encyklopedie Britannica. 2 (11. vydání). Cambridge University Press. str. 227–228.