Apostilská úmluva - Apostille Convention

Apostilská úmluva

Dlouhé jméno: Úmluva ze dne 5. října 1961 o zrušení požadavku legalizace zahraničních veřejných listin
Státy, které jsou smluvními stranami úmluvy (členové HCCH )   Státy, které jsou smluvními stranami úmluvy (nečleny HCCH)   Státy, pro které úmluva nevstoupila v platnost
Podepsaný	5. října 1961
Umístění	Nizozemí
Efektivní	14. ledna 1965
Stav	ratifikace 3 státy[1]
Strany	118
Depozitář	Ministerstvo zahraničních věcí (Nizozemsko)
Jazyky	francouzština (převažuje v případě odchylky) a angličtina
Apostilská úmluva na Wikisource

The Haagská úmluva o zrušení požadavku legalizace zahraničních veřejných listin, Apostilská úmluva, nebo Smlouva o apostile, je mezinárodní smlouva vypracovaná Haagská konference o mezinárodním právu soukromém. Specifikuje způsoby, kterými lze dokument vydaný v jedné ze signatářských zemí certifikovat pro právní účely ve všech ostatních signatářských státech. Osvědčení podle podmínek úmluvy se nazývá apostila (z latinský post illa a pak francouzština: okrajová poznámka) nebo Haagská apostila.^[2] Jedná se o mezinárodní certifikaci srovnatelnou s a notářství ve vnitrostátním právu a obvykle doplňuje místní notářské ověření dokumentu. Pokud platí úmluva mezi dvěma zeměmi, je taková apostila dostatečná k ověření platnosti dokumentu a odstraňuje potřebu dvojího osvědčení ze strany země původu a poté země přijímající.

Postup

Apostilles jsou opatřeny Příslušné orgány určený vládou státu, který je smluvní stranou úmluvy.^[3] Seznam těchto orgánů vede Haagská konference o mezinárodním právu soukromém. Příkladem určených orgánů jsou velvyslanectví, ministerstva, soudy nebo (místní) vlády. Například ve Spojených státech jsou obvykle příslušnými orgány státní tajemník každého státu a jeho zástupci. Ve Spojeném království vydává všechny apostily Ministerstvo zahraničních věcí a společenství v Milton Keynes.^[4]

Aby byl způsobilý pro apostilu, musí být nejprve vydán nebo ověřen doklad úředníkem uznaným orgánem, který vydává apostilu. Například ve státě USA Vermont, státní tajemník uchovává vzory podpisů všech notářů, takže dokumenty, které byly notářsky ověřeny, jsou způsobilé pro apostily.^[5] Podobně jsou soudy v Nizozemsku způsobilé umístit apostilu na všechny obecní rodinný stav dokumenty přímo. V některých případech mohou být v zemi, ve které dokument pochází, vyžadována přechodná osvědčení, než bude způsobilá k apostile. Například v New York City, Office of Vital Records (který mimo jiné vydává rodné listy ) není přímo rozpoznán Státní tajemník v New Yorku.^[6] V důsledku toho musí být podpis městského úředníka ověřen Hrabství Clerk z New York County aby byl rodný list způsobilý pro apostilu.^[7][8] V Japonsku jsou všechny oficiální dokumenty vydávány v japonštině; the Ministerstvo zahraničních věcí ČR (MOFA, JAPONSKO) pak může poskytnout apostila pro tyto dokumenty.^[9] V Indii lze osvědčení o apostile získat od Ministerstvo zahraničních věcí^[10] v Novém Dillí po ověření správou indického státu, kde byl dokument vydán (pro vzdělávací dokumenty).

Informace

Apostila vydaná norskými orgány.

Samotná apostila je razítko nebo tištěná forma skládající se z deseti očíslovaných standardních polí. Nahoře je text Apostila, pod kterým je text Convention de La Haye du 5 octobre 1961 (Francouzsky „Haagská úmluva ze dne 5. října 1961“). Aby byl apostila platná, musí být tento název napsán francouzsky (článek 4 Úmluvy). Do očíslovaných polí se přidávají následující informace, které mohou být v úředním jazyce orgánu, který je vydává, nebo ve druhém jazyce:

1. Země ... [např. Korea, Španělsko, Hongkong]
   Tento veřejný dokument
2. byl podepsán [např. Henry Cho]
3. jednající ve funkci [např. Notář]
4. nese pečeť / razítko [např. High Court of Hong Kong]
   Certifikováno
5. v [např. Hongkong]
6. the ... [např. 16. dubna 2014]
7. do ... [např. generální ředitel zvláštní správní oblasti Hongkongu]
8. Ne ... [např. 2536218517]
9. Pečeť / razítko ... [orgánu vydávajícího apostilu]
10. Podpis

Tyto informace lze umístit na samotný dokument, na jeho zadní stranu nebo k dokumentu připojit jako allonge.

Způsobilé dokumenty

V úmluvě jsou zmíněny čtyři typy dokumentů:^[1]

• soudní dokumenty
• správní doklady (např. doklady o osobním stavu)
• notářské úkony
• úřední osvědčení, která jsou umístěna na listinách podepsaných osobami v jejich soukromém postavení, jako jsou úřední osvědčení zaznamenávající registraci dokumentu nebo skutečnost, že k určitému datu existovala, a úřední a notářské ověření podpisů.

Legalizace

Stát, který Úmluvu nepodepsal, musí určit, jak lze pro její použití ověřovat zahraniční právní dokumenty. Dvě země mohou mít zvláštní úmluvu o vzájemném uznávání veřejných listin, ale v praxi se to často nestává. Jinak musí být dokument ověřen ministerstvem zahraničí země, ve které dokument vznikl, a poté ministerstvem zahraničí vlády státu, ve kterém bude dokument použit; jedna z certifikací se často provádí na velvyslanectví nebo konzulátu. V praxi to znamená, že dokument musí být dvakrát ověřen, aby mohl mít v přijímající zemi právní účinek. Například protože Kanada není signatářem, musí být kanadské dokumenty pro použití v zahraničí ověřeny náměstkem ministra Zahraniční styky v Ottawa nebo kanadským konzulárním úředníkem v zahraničí a následně příslušným vládním úřadem nebo konzulátem přijímajícího státu.

Státy, které jsou stranami úmluvy

Konvence má 118 smluvních stran a je platná pro všechny členy Evropské unie a všechny členy Haagské konference mezinárodního práva soukromého s výjimkou devíti členů.

Stát	Vstup v platnost	Apostila nebyla rozpoznána v	Komentář
Albánie	9. května 2004	Belgie (do roku 2015), Německo (do roku 2016), Řecko (do roku 2018), Itálie (do roku 2011), Španělsko (do roku 2017)
Andorra	31. prosince 1996
Antigua a Barbuda	1. listopadu 1981
Argentina	18. února 1988	Kosovo
Arménie	14. října 1994	Kosovo
Austrálie	16. března 1995
Rakousko	13. ledna 1968	Burundi, Dominikánská republika, Kosovo, Kyrgyzstán, Mongolsko, Filipíny, Tádžikistán, Tunisko, Uzbekistán
Ázerbajdžán	2. března 2005	Německo, Maďarsko (do roku 2005), Kosovo, Nizozemsko (do roku 2010)
Bahamy	10. července 1973
Bahrajn	31. prosince 2013
Barbados	30. listopadu 1966
Bělorusko	31. května 1992	Kosovo
Belgie	9. února 1973	Albánie (do roku 2015), Dominikánská republika, Indie (do roku 2008), Kyrgyzstán, Libérie, Mongolsko, Tádžikistán, Tunisko, Ukrajina (do roku 2004), Uzbekistán
Belize	11. dubna 1993
Bolívie	7. května 2018
Bosna a Hercegovina	6. března 1992
Botswana	30. září 1966
Brazílie	14. srpna 2016
Brunej	3. prosince 1987
Bulharsko	29.dubna 2001
Burundi	13. února 2015	Rakousko, Česká republika, Německo, Polsko
Kapverdy	13. února 2010
Chile	30. srpna 2016
Kolumbie	30. ledna 2001
Cookovy ostrovy	30. dubna 2005
Kostarika	14. prosince 2011
Chorvatsko	8. prosince 1991
Kypr	30.dubna 1973	Kosovo
Česká republika	16. března 1999
Dánské království	26. prosince 2006		Neplatí pro Grónsko a Faerské ostrovy
Dominika	3. listopadu 1978
Dominikánská republika	30. srpna 2009	Rakousko, Belgie, Německo, Nizozemsko (do roku 2017)
Ekvádor	2. dubna 2005
El Salvador	31. května 1996
Estonsko	30. září 2001
Fidži	10. října 1970
Finsko	26. srpna 1986	Filipíny
Francie	24. ledna 1965
Gruzie	14. května 2007	Německo (do roku 2010), Kosovo, Řecko (do roku 2015)
Německo	13. února 1966	Albánie (do 2016), Ázerbájdžán, Burundi, Dominikánská republika, Gruzie (do 2010), Indie, Kosovo, Kyrgyzstán, Libérie, Moldavsko, Mongolsko, Maroko, Paraguay, Peru (do 2014), Filipíny, Tádžikistán, Tunisko, Ukrajina (do 2010), Uzbekistán
Řecko	18. května 1985	Albánie (do roku 2018), Gruzie (do roku 2015), Kosovo, Kyrgyzstán, Mongolsko, Peru, Filipíny, Tunisko, Uzbekistán
Grenada	7. dubna 2002
Guatemala	18. září 2017
Guyana	18. dubna 2019
Honduras	30. prosince 2004
Hongkong	25. dubna 1965		Úmluva je i nadále platná pro Hongkong převod suverenity nad Hongkongem na 1. července 1997.[11]
Maďarsko	18. ledna 1973	Ázerbájdžán (do roku 2005),
Island	27. listopadu 2004
Indie	14. července 2005	Belgie (do roku 2008), Finsko (do roku 2009), Německo,[12] Nizozemsko (do roku 2008), Španělsko (do roku 2008), Kosovo
Irsko	9. března 1999
Izrael	14. srpna 1978	Kosovo
Itálie	11. února 1978	Albánie (do roku 2011),
Japonsko	27. července 1970
Kazachstán	30. ledna 2001
Kosovo	14. července 2016	Argentina, Arménie, Rakousko, Ázerbájdžán, Bělorusko, Čína (pro Hongkong a Macao), Kypr, Německo, Gruzie, Řecko, Indie, Izrael, Mauricius, Nikaragua, Mexiko, Moldavsko, Namibie, Paraguay, Peru, Polsko, Rusko, Rumunsko , Srbsko, Slovensko, Španělsko, Ukrajina, Uzbekistán, Venezuela
Kyrgyzstán	31. července 2011	Rakousko, Belgie, Německo, Řecko
Lotyšsko	30. ledna 1996
Lesotho	4. prosince 1966
Libérie	8. února 1996	Belgie, Německo, Spojené státy (do roku 2015)
Lichtenštejnsko	17. září 1972
Litva	19. července 1997
Lucembursko	3. června 1979
Macao	4. února 1969	Kosovo	Úmluva je stále použitelná pro Macao navzdory převod suverenity nad Macaem na 20. prosince 1999.[11]
Malawi	2. prosince 1967
Malta	3. března 1968
Marshallovy ostrovy	14. srpna 1992
Mauricius	12. března 1968	Kosovo
Mexiko	14. srpna 1995	Kosovo
Moldavsko	16. března 2007	Německo, Kosovo
Monako	31. prosince 2002
Mongolsko	31. prosince 2009	Rakousko, Belgie, Finsko, Německo, Řecko
Černá Hora	3. června 2006
Maroko	14. srpna 2016	Německo
Namibie	30. ledna 2001	Kosovo
Nizozemské království	8. října 1965	Ázerbájdžán (do roku 2010), Dominikánská republika (do roku 2017), Indie (do roku 2008),	Aruba, Curaçao, Holandsko, Sint Maarten
Nový Zéland	22. listopadu 2001
Nikaragua	14. května 2013	Kosovo
Niue	2. března 1999
Severní Makedonie	17. listopadu 1991
Norsko	29. července 1983
Omán	30. ledna 2012
Palau	23. června 2020
Panama	4. srpna 1991
Paraguay	30. srpna 2014[13]	Německo, Kosovo
Peru	30. září 2010	Německo (do roku 2014), Řecko, Kosovo
Filipíny	14. května 2019	Rakousko, Finsko, Německo, Řecko
Polsko	14. srpna 2005	Kosovo
Portugalsko	4. února 1969
Rumunsko	13. března 2001	Kosovo
Rusko	31. května 1992
Svatý Kryštof a Nevis	14. prosince 1994
Svatá Lucie	31. července 2002
Svatý Vincenc a Grenadiny	27. října 1979
Samoa	13. září 1999
San Marino	13. února 1995
Svatý Tomáš a Princův ostrov	13. září 2008
Srbsko	27.dubna 1992	Kosovo	Ratifikováno jako  Svazová republika Jugoslávie
Seychely	31. března 1979
Slovensko	18. února 2002	Kosovo
Slovinsko	25. června 1991
Jižní Afrika	30.dubna 1995
Jižní Korea	14. července 2007
Španělsko	25. září 1978	Albánie, Indie (do roku 2008), Kosovo
Surinam	25. listopadu 1975
Svazijsko	6. září 1968
Švédsko	1. května 1999
Švýcarsko	11. března 1973
Tádžikistán	31. října 2015
Tonga	4. června 1970
Trinidad a Tobago	14. července 2000
Tunisko	30. března 2018	Rakousko, Belgie, Německo, Řecko
krocan	29. září 1985
Ukrajina	22. prosince 2003	Belgie (do roku 2004), Řecko (do roku 2010), Kosovo
Spojené království	24. ledna 1965		Zahrnuje Korunní závislosti a Britská zámořská území
Spojené státy	15. října 1981	Libérie (do roku 2015)
Uruguay	14. října 2012
Uzbekistán	15. dubna 2012	Rakousko, Belgie, Německo, Řecko, Kosovo
Vanuatu	30. července 1980
Venezuela	16. března 1999	Kosovo

Zneužívání

Apostila neposkytuje informace týkající se kvality obsahu podkladového dokumentu, ale potvrzuje podpis (a schopnost toho, kdo jej umístil) a správnost pečeti / razítka na dokumentu, který musí být ověřen. V roce 2005 Haagská konference provedla průzkum mezi svými členy a v prosinci 2008 vypracovala zprávu, v níž vyjádřila vážné obavy ohledně diplomů a diplomů vydaných diplomové mlýny. Zdůrazněno bylo možné zneužití systému: „Obzvláště znepokojivé je možné využití kvalifikací diplomových mlýnů k obcházení migračních kontrol, případně potenciálních teroristů.“ (strana 5) Riziko pochází ze skutečnosti, že různé vládní známky dávají dokumentu nádech autenticity, aniž by někdo zkontroloval podkladový dokument. „Oficiálně vypadající certifikát může být vydán kopii kvalifikace diplomové mlýny a poté následně vydán apostilou, aniž by kdokoli někdy ověřil podpis, natož obsah diplomu.“ (strana 7) Další členské státy uvedly, že „by byly povinny vydat apostilu k ověření ověřené kopie diplomu vydaného výrobcem diplomů“. (strana 15) Hodnotící komise Haagské konference vyjádřila znepokojení nad tím, zda by tato otázka mohla ovlivnit celou konvenci. „... apostila„ neprohlíží certifikací “a nevztahuje se k samotnému diplomu ... Existuje jasné riziko, že takové praktiky mohou nakonec narušit účinnost, a tedy úspěšné fungování úmluvy o apostile.“ (strana 5)^[14]

V únoru 2009 Haagská konference doporučila změnit znění apostily, aby bylo jasné, že ověřena byla pouze pečeť a podpis. Znění, které se má přidat, je:

Tato apostila pouze potvrzuje podpis, kapacitu podepisujícího a pečeť nebo razítko, které nese. Neosvědčuje obsah dokumentu, pro který byl vydán. “^[2]

Platnost

Z technického hlediska apostila po vydání nikdy nevyprší. Existují však některé faktory, které mohou v určitých situacích způsobit, že je apostilovaný dokument nepoužitelný. Pokud máte v úmyslu použít dokument nebo certifikát, na kterém jste získali apostilu mimo rámec úmluvy, může se od vás vyžadovat nové zpracování dokumentu. Například pokud žádáte o pracovní povolení v Číně, apostila uvedená ve vaší dokumentaci musí být vydána během posledních šesti měsíců, aby byla platná pro vaši žádost.^[15].

Další etapy legalizace

Některé členské státy dohody o apostile budou po apostile vyžadovat další etapy, v závislosti na použití. Pokud se například chystáte uzavřít sňatek v Řecku, budete potřebovat překlad vašich apostilovaných dokumentů, který musí být ověřen na řeckém konzulátu^[16] než je budete moci předložit pro svůj sňatek v zemi. Doporučujeme, abyste u každého, komu předkládáte dokumenty, ověřili, jaké budou v každém případě požadavky.

Viz také

• Legalizace (mezinárodní právo)
• Haagská konference o mezinárodním právu soukromém
• Úmluva o vydávání vícejazyčných výpisů z evidence občanského stavu

Reference

externí odkazy

• Text smlouvy (HCCH)
• Stav (HCCH)