Albinia Wherry - Albinia Wherry

Albinia Lucy Wherry (18. října 1857 - 4. března 1929), roz Cust, byl britský zdravotní sestřička[1] a autor, známá svými pracemi na životopis, umění, a folklór.

Časný život

Byla nejstarší dcerou Robert Needham Cust a jeho manželka Maria Hobart a narodil se v Langdownův dům Hampshire, rodinný dům Hobartů z roku 1849. O dva měsíce později se její advokát vydal na cestu Britská Indie, poté roztrhaný vzpourou, kde si získal reputaci jako koloniální správce a lingvista.[2][3] Měla dvě sestry a dva bratry; její matka zemřela v roce 1864 týden po porodu dcery. Její otec se vrátil z Indie; když tam byl na vyšší správní pozici, vzal si další manželku Emmu Carlyonovou, která zemřela při porodu v roce 1867. Opustil Indii a znovu se oženil v roce 1868. Přežili ho tři jeho děti: Albinia (Alba); Robert Henry Hobart Cust (1861–1940), známý jako Robin; a Maria Eleanor Vere Cust.[4]

Rodinné záležitosti

Vztah Albinie k jejímu otci byl intenzivní, obtížný a poznamenán nevraživostí. Po jejím manželství došlo k vážnému zlomu. Podle jeho autora životopisů Petera Pennera:

Její nemoc v dětství zkazila jeho táborový život a vzala Marii zpět do Anglie (pryč od něj) v roce 1860. Nyní, v jejím dospívání, hrozila, že mu zkazí klid a rozbije jeho zděnou zahradu. Ovlivněna jejím Hobartovým a Milnerovým vedením, pokud jde o jejího otce, chovala se k němu mrzutě v roce 1866. Alba naproti tomu v roce 1881 napsala, že v devíti letech (1866) byla vyňata z „ jediný domov, který jsem kdy znal “[...][5]

Jak vyrostla:

[...] chtěl, aby se v jeho třídě vytvářela pouze přátelství. Námluvy a závazky by se měly řídit etiketou, která vládla jeho rodině o generaci dříve. Zdá se, že si Robert byl vědom Albových záležitostí, které podle jejího vlastního uvážení začaly v roce 1872. Její druhé zasnoubení s bratrancem jménem Paget bylo přerušeno až v září 1880. Podle Robertova deníku ho 25. září téhož roku Alba ujistila že to byl její „jediný přítel“. O týden později se cítil v Albě (a Robinovi) v Cambridge „lehce“. Proto to přišlo jako docela „blesk“, když 15. prosince obdržel „šrot z tužky“ od Alby, který oznámil, že předchozího rána „se stala událost a že bych měl někoho ráno slyšet!“[6]

V roce 1881 se Albinia provdala za chirurga George Edward Wherry[7] a v roce 1887 se jim narodila dcera Beatrix Albinia. Učinilo něco pro uklidnění jejího otce:

[...] nakonec přijal Beatrix Albinii (nar. 6. června 1887) jako „poselství míru a lásky“, něčeho milého, vloženého mezi něj a neštěstí roku 1881. Dary peněz a lnu od něj a laskavý dopis od Alba v Cambridge k jeho 67. narozeninám (1888) uhladila cestu k úplnému usmíření. Cust doufal, že jakmile se Alba sama stane rodičem, bude lépe rozumět jeho pocitům ohledně rodinné solidarity a kulturní homogenity. Robert odpověděl na Albův dopis „ujistil ji o mém srdečném odpuštění, protože doufám, že ona a její dítě přijdou a navštíví nás“.[8]

Pozdější život

Wherry také trénoval jako zdravotní sestra na Leicesterská ošetřovna.[9] V roce 1911 žila se svým manželem v 5 na St Peter's Terrace v Cambridge.[10]

V době první světová válka, Wherry byl umístěný v Paříž v Dámská pohotovostní jídelna na Gare du Nord kde podporovala Spojenecké jednotky od 1915-1918.[11] Wherry je pohřben na hřbitově sv. Jana Křtitele.[12] Její shromážděná korespondence je archivována University of Florida;[13] další práce se nachází v kolekci Wherry v Britská knihovna.[11]

George Wherry zemřel v Zermatt dne 12. srpna 1928. Albinia zemřela při autonehodě dne 4. března 1929. Přežila je jejich dcera, která se v roce 1914 provdala za Richarda Williama Oldfielda (nar. 1891) Královské dělostřelectvo, syn plk. Richarda Oldfielda.[14][15]

Rodinný historik

Kroniky Erthig na hrázi (2 obj., 1914) je o Erddig Hall ve Walesu, domě rodiny Yorke, kteří byli příbuzní s Albinia Cust.[16] (Victoria Mary Louisa Cust, dcera Edward Cust a Albinia je první bratranec, se oženil se Simonem Yorkem III v roce 1846.)[17] Je to sbírka ilustrativních dopisů a dalších dokumentů.[16]

Dům v Erddigu a jeho záznamy přitahovaly pozornost poté, co byl uveden v Venkovsky zivot v roce 1909.[18] Albinia se díla ujala na základě yorkských archivů, když v čele rodiny stál Philip Yorke II (1849–1922), syn Simona III. A Victorie. Byla pod vedením Louisy Matildy Yorke (zemřel 1951, rozená Scott, dcera reverenda Thomase Jamese Scotta z Chilton Foliat ), Filipova druhá manželka, vynechat záležitosti „bolestivé povahy“.[16][19]

Výsledné dílo nese název „Příběh domu, nikoli rodiny.“[20] To tvořilo základ Služebnický sál: domácí historie venkovského domu (první vydání 1980; 1990, National Trust ), studie „pod schody“ od Merlina Watersona. Waterson volá Kroniky „jak neocenitelný, tak rozzuřený“, zejména kvůli jeho délce.[16] Vrátil se k přepisům dopisů, z nichž mnohé Albinia delegovala rodině a přátelům, aby odstranil chyby a redakční změny.[16][21]

Philipův syn Simon Yorke IV (1903–1966) nastoupil po svém otci v Erddigu a dospěl v roce 1924. V tom roce Albinia Simonovi vysvětlila, že archu odplevelovala odstraněním nedávné rodinné korespondence, protože to nebylo zajímavé. Nebyli na tom nejlépe, „nedůtklivý“ Simon, který psal své matce „Alba není v Cambridge, což je svým způsobem požehnání.“[16][22]

Kniha Albinia (1929) není konvenční studie na jedno jméno, přičemž se soustředí na a křestní jméno. Má podtitul „je historií Albinie Cecilové a těch, kteří nesli její jméno, s novým a zvláštním popisem slavné Albinie Bertie, hraběnky z Buckinghamshire, a jejích bezprostředních potomků, ilustrací a rodokmenů shromážděných A. F. Stewartem.“ Albinia Cecil byla dcerou Edward Cecil, 1. vikomt Wimbledon. Albinia Bertie po jejím manželství byla známá jako Albinia Hobart. A. F. Stewart byl spolupracovníkem Albinia Stewart, který knihu dokončil po smrti Albinie Wherry v roce 1929, s pomocí Robina Custa (jehož původní myšlenka to byla). V úvodu zmiňuje také pomoc, kterou Albinii Wherry poskytl Horace Bleackley a genealogičtí autoři.[23] Robin Cust po úvodu připsal tuto myšlenku Bertie Hobartové a Albinii Stewartovou popsal jako bratrance.[24] Byla to Albinia Frances Adelaide Stewartová (1879–1955), vnučka Henry Lewis Hobart, otec Marie Hobartové.[25]

Další díla

  • Řecká socha s příběhem a písní (1898)
  • Příběhy toskánských umělců (1901)
  • Soustružník (1903)
  • Daniel Defoe (1905)

Původ

Reference

  1. ^ Sherrington, C. E. R. (červenec 1975). Charles Scott Sherrington (1857-1952). Poznámky a záznamy Královské společnosti v Londýně, 30 (1): 45-63. (vyžadováno předplatné)
  2. ^ Cust, Robert Needham (1899). „Paměti minulých let septuagenariána; jednadvacet let před Indií; dvacet jedna let v Indii; dvacet jedna let po Indii“. Hertford, Austin. str. 62.
  3. ^ „Langdown House, Hampshire Garden Trust Research“.
  4. ^ Prior, Katherine. „Cust, Robert Needham“. Oxfordský slovník národní biografie (online vydání). Oxford University Press. doi:10.1093 / ref: odnb / 32685. (Předplatné nebo Členství ve veřejné knihovně ve Velké Británii Požadované.)
  5. ^ Penner, Peter (1987). Robert Needham Cust, 1821-1909: Osobní životopis. E. Mellon Press. str. 273. ISBN  978-0-88946-456-8.
  6. ^ Penner, Peter (1987). Robert Needham Cust, 1821-1909: Osobní životopis. E. Mellon Press. str. 275. ISBN  978-0-88946-456-8.
  7. ^ Lékařské zprávy. British Medical Journal, 1 (1058): 579-580. 9. dubna 1881. (vyžadováno předplatné)
  8. ^ Penner, Peter (1987). Robert Needham Cust, 1821-1909: Osobní životopis. E. Mellon Press. str. 288. ISBN  978-0-88946-456-8.
  9. ^ Noví členové. British Journal of Nursing. 11. července 1908. str. 28.
  10. ^ „5 St Peter's Terrace, Trumpington Street, Capturing Cambridge“.
  11. ^ A b Kerziouk, Olga (11. srpna 2014). Albinia Lucy Wherry a ruští „rytíři“ na válečné pohlednici. Blog evropských studií. Britská knihovna. Citováno 5. září 2014.
  12. ^ Albinia Lucy Cust Wherry. Najděte hrob. Citováno 5. září 2014.
  13. ^ Průvodce po Albinii Lucy Cust Wherry Korespondence. University of Florida Smathers Libraries. Speciální a oblastní studie. Listopad 2004. Citováno 5. září 2014.
  14. ^ „Wherry, George Edward (1852 - 1928)“. livesonline.rcseng.ac.uk.
  15. ^ Fox-Davies, Arthur Charles (1929–30). Armorální rodiny. 2 (7. vydání). Londýn: Hurst & Blackett. str. 1463.
  16. ^ A b C d E F Waterson, Merlin (1990). Služebnický sál: domácí historie venkovského domu (New ed.). National Trust. s. 6–7. ISBN  0707801265.
  17. ^ Lodge, Edmund (1859). Šlechtický titul a baronetáž britského impéria ... Hurst a Blackett. str. 82.
  18. ^ Cornforth, John (1988). Hledání stylu: venkovský život a architektura, 1897-1935. Norton. str. 140. ISBN  978-0-233-98327-1.
  19. ^ Walford, Edward (1860). Krajské rodiny Spojeného království; nebo Královská příručka titulované a nepojmenované aristokracie v Anglii, Walesu, Skotsku a Irsku. Dalcassian Publishing Company. str. 1472.
  20. ^ Grimes, Janet G .; Daims, Diva (1981). Romány v angličtině pro ženy, 1891-1920: Předběžný kontrolní seznam. Garland Publishing, Incorporated. str.611. ISBN  978-0-8240-9522-2.
  21. ^ Waterson, Merlin (1990). Služebnický sál: domácí historie venkovského domu (New ed.). National Trust. str. 230. ISBN  0707801265.
  22. ^ Waterson, Merlin (1990). Služebnický sál: domácí historie venkovského domu (New ed.). National Trust. str. 193. ISBN  0707801265.
  23. ^ Wherry, Albinia Lucy Cust (1929). Kniha Albinia; je historií Albinie Cecilové a těch, kteří nesli její jméno, s novým a zvláštním popisem slavné Albinie Bertie, hraběnky z Buckinghamshire, a jejích bezprostředních potomků, ilustrací a rodokmenů shromážděných A. F. Stewartem. London, M. Hughes, 1929. s. Iii – v.
  24. ^ Wherry, Albinia Lucy Cust (1929). Kniha Albinia; je historií Albinie Cecilové a těch, kteří nesli její jméno, s novým a zvláštním popisem slavné Albinie Bertie, hraběnky z Buckinghamshire, a jejích bezprostředních potomků, ilustrací a rodokmenů shromážděných A. F. Stewartem. London, M. Hughes, 1929. str. vi.
  25. ^ Ruvigny a Raineval, Melville Amadeus Henry Douglas Heddle de La Caillemotte de Massue de Ruvigny (1905). Plantagenetova role krve královská; být kompletní tabulkou všech potomků, kteří nyní žijí v anglickém králi Edwardu III. Londýn a Edinburgh, T.C. & E. Jack. str. 259.

Další čtení

  • Mosley, Charles (ed). (2003). Burkeho šlechtický titul, baronetáž a rytířství. 107. vyd. Sv. 1. Genealogické knihy. str. 544.