Afrox Healthcare v. Strydom - Afrox Healthcare v Strydom

Afrox Healthcare Ltd v Strydom,[1] důležitý případ v Jihoafrické smluvní právo, bylo slyšet v Nejvyšší odvolací soud (SCA) dne 13. května 2002, s rozsudkem vyneseným 31. května.

Fakta

Navrhovatelka, Afrox Healthcare, byl majitelem a soukromá nemocnice. Respondent, Strydom, byl přijat do nemocnice pro chirurgická operace a pooperační lékařské ošetření. Po jeho přijetí strany uzavřely dohodu, podle níž byl podle Strydom tichý termín, že společnost Afrox ošetřovatelství zaměstnanci by s ním zacházeli profesionálně a s přiměřenou péčí. Doklad o přijetí však podepsaný Strydomem během jeho přijetí do nemocnice obsahoval doložka o výjimce, za předpokladu, že on

osvobodil nemocnici a / nebo její zaměstnance a / nebo zástupce od všech odpovědnost a odškodněn z jakéhokoli nároku vzneseného jakoukoli osobou (včetně závislé osoby na pacientovi) na náhradu škody nebo ztráty jakékoli povahy (včetně následných škod nebo zvláštních škod jakékoli povahy) plynoucích přímo nebo nepřímo z jakékoli zranění (včetně smrtelných úrazů), které utrpěl pacient nebo mu způsobila jakoukoli nemoc (včetně smrtelná choroba ) pacient uzavřel smlouvu bez ohledu na příčinu / příčiny, kromě případů, kdy je vyloučeno úmyslné opomenutí ze strany nemocnice, jejích zaměstnanců nebo agentů.

Po operaci jisté nedbalý chování zdravotní sestry vedlo ke komplikacím, které způsobily utrpení Strydom škody. Strydom tvrdil, že toto chování činilo a porušení smlouvy a zahájil řízení, ve kterém byla společnost Afrox odpovědná za náhradu škody.

Argumenty

Společnost Afrox se spoléhala na klauzuli o výjimce, aby se vyhla odpovědnosti za škody společnosti Strydom. Strydom v reakci předložil několik důvodů, proč ustanovení klauzule nemohlo fungovat proti němu, a tvrdil

  • že to bylo v rozporu s veřejný zájem;
  • že to bylo v rozporu s principy dobrá víra nebo bona fides; a
  • že právní povinností přijímacího úředníka bylo upozornit na příslušnou klauzuli. To se nestalo.

Důvody, na nichž Strydom spoléhal na svůj veřejný zájem, byly

  1. údajné nerovné vyjednávání postoje stran při uzavření smlouvy;
  2. povaha a rozsah jednání nemocničního personálu, za který byla vyloučena odpovědnost; a
  3. skutečnost, že společnost Afrox byla poskytovatelem zdravotní služby.

Strydom tvrdil, že ačkoli bylo povinností společnosti Afrox jako nemocnice poskytovat lékařskou péči profesionálním a pečlivým způsobem, příslušná klauzule zašla tak daleko, že ji chránila před dokonce hrubou nedbalost ze strany ošetřujícího personálu. To bylo v rozporu s veřejným zájmem.

Strydom dále tvrdil, že Ústava Jihoafrické republiky zavazuje každý soud při vývoji zvykové právo, podporovat ducha, smysl a předmět úmluvy Listina práv.[2] Při posuzování otázky, zda je konkrétní smluvní podmínka v rozporu s veřejným zájmem, je třeba vzít v úvahu základní práva obsažená v ústavě. Strydom tvrdil, že příslušná klauzule je v rozporu s duchem, účelem a cílem ústavní záruky práva každého člověka na lékařskou péči,[3] a jako takový byl v rozporu s veřejným zájmem.

Podpůrně Strydom tvrdil, že i když klauzule nebyla v rozporu s veřejným zájmem, byla stále nevymahatelná, protože nepřiměřená, nespravedlivá a v rozporu se zásadou bona fides nebo v dobré víře.

Jako další alternativu tvrdil, že při podpisu přijímacího dokladu nevěděl o ustanovení doložky. Důkazem bylo, že podepsal dokument, aniž by si jej přečetl, přestože k tomu měl příležitost, ale Strydom tvrdil, že úředník pro přijetí měl zákonnou povinnost informovat ho o obsahu doložky a neučinil tak tak. Důvodem Strydoma, který se dovolával takové povinnosti, bylo to, že nečekal, že takové ustanovení bude nalezeno ve smlouvě s nemocnicí.

Pro Strydom byla nalezena provinční divize.

Rozsudek

V rámci odvolání SCA rozhodl, že pokud jde o vylučující a doložky o odškodnění společným právním přístupem je, že by měly být vykládány restriktivně. Skutečnost, že jsou tyto doložky obecně považovány za účinné, neznamená, že nelze určit konkrétní vylučující doložku v rozporu s veřejným pořádkem a jako takovou nevymahatelnou. Standard, který se má použít ve vztahu k vylučovacím ustanovením, se neliší od standardu použitelného na jiné smluvní podmínky, které jsou neplatné z důvodu veřejného pořádku. Otázkou je, zda by dodržování příslušné doložky nebo jiného výrazu bylo v rozporu se zájmy veřejnosti v důsledku extrémní nespravedlnosti nebo jiných politických problémů.[4]

Soud však zjistil, že neexistují žádné důkazy o tom, že by Strydom během uzavření smlouvy skutečně zaujímal slabší vyjednávací pozici než Afrox,[5] a že se ve svých písemnostech nespoléhal na hrubou nedbalost ze strany ošetřovatelského personálu Afroxu. Otázka, zda smluvní vyloučení odpovědnosti nemocnice za škody způsobené hrubou nedbalostí jejích ošetřujících pracovníků bylo v rozporu s veřejným zájmem, tedy není relevantní pro projednávanou věc; kromě toho, i kdyby tomu tak bylo, nevedlo by to k automatické neplatnosti příslušné doložky. Ustanovení by pravděpodobně byla spíše omezena, aby se vyloučila hrubá nedbalost.[6]

Pokud jde o ústavní argument, soud rozhodl, že je třeba nejprve rozhodnout, zda čl. 39 odst. 2 Ústavy zmocňuje a zavazuje Soud, aby při zahájení smluvního vztahu mezi stranami posoudil dosud neplatná ústavní ustanovení. Dohoda byla uzavřena v srpnu 1995 vzhledem k tomu, že ústava vstoupila v platnost teprve v únoru 1997.

Pokud jde o přímé škody, ústava neměla č restrospektivita. Chování, které bylo platné, když bylo spácháno, tedy nebylo v důsledku přímé aplikace Ústavy prohlášeno za zpětně neplatné. Otázka okolního možného zpětného vlivu Ústavy nepřímým způsobem, jak ji předpokládá čl. 39 odst. 2, však nebyla rozhodnuta správně; bylo však zbytečné pokoušet se na tuto otázku v projednávané věci odpovědět. Pro účely rozsudku bylo ve prospěch Strydom připuštěno, že je třeba zohlednit ustanovení čl. 27 odst. 1 písm. A) Ústavy, i když tento oddíl nebyl v době uzavření účinný příslušné dohody.[7]

Při posuzování otázky, zda konkrétní smluvní ustanovení bylo či nebylo v rozporu se zájmy komunity, bylo třeba vzít v úvahu hodnoty, z nichž vychází ústava.[8] Základní a základní obecnou zásadou bylo, že je ve veřejném zájmu, aby byly vymáhány smlouvy svobodně a vážně uzavřené stranami, které mají potřebnou způsobilost. Tvrzení Strydom - že smluvní podmínka, v níž by nemocnice mohla vyloučit odpovědnost za nedbalost chování ošetřujícího personálu, nebyla ve veřejném zájmu - tedy nemohla být podporována.[9]

Vyplývá to z rozsudku soudu a quo že byl toho názoru, že zásady zírat rozhodně na použití čl. 39 odst. 2 ústavy se zpravidla nevztahovalo. Toto stanovisko bylo, přinejmenším, co se týče poststavních rozhodnutí, zjevně nesprávné.[10] Pokud jde o předústavní rozhodnutí SCA týkající se obecného práva, bylo nutno rozlišovat mezi třemi situacemi, které se mohly v ústavním kontextu vyvinout:

  1. pokud byl Vrchní soud přesvědčen, že příslušné pravidlo obecného práva bylo v rozporu s ústavním ustanovením, v takovém případě byl soud povinen odchýlit se od obecného práva, protože ústava byla zákonem nejvyšším;
  2. kde předústavní rozhodnutí SCA bylo založeno na úvahách jako např boni mores nebo veřejný zájem, v takovém případě, pokud by byl nejvyšší soud toho názoru, s přihlédnutím k ústavním hodnotám, že takové rozhodnutí již neodráží boni mores nebo veřejný zájem, byla povinna se odchýlit od rozhodnutí, které by nebylo v rozporu s principy zírat rozhodně, protože to muselo být přijato boni mores a úvahy o veřejné politice nebyly statickými koncepty; a
  3. kde pravidlo obecného práva určené SCA v předústavním rozhodnutí nebylo v přímém rozporu s žádným konkrétním ustanovením ústavy, kde rozhodnutí rovněž nebylo závislé na jakýchkoli měnících se úvahách, jako je např. boni mores, ale kde byl Vrchní soud přesto přesvědčen, že příslušné pravidlo obecného práva musí být při použití čl. 39 odst. 2 změněno tak, aby podporovalo ducha, smysl a předmět Ústavy - v takovém případě by zásady zírat rozhodně stále platil a vrchní soud nebyl podle ustanovení § 39 odst. 2 zmocněn odchýlit se od rozhodnutí SCA, ať už byla tato rozhodnutí předústavní nebo poústavní.[11]

Ačkoli abstraktní úvahy, jako je dobrá víra nebo bona fides byly základem a důvodem pro existenci právních pravidel a vedly rovněž k vytvoření a změně těchto pravidel, soud rozhodl, že samy o sobě nejsou právními předpisy. Pokud jde o prosazování smluvních podmínek, Soud neměl žádnou diskreční pravomoc a nepracoval na základě abstraktních myšlenek; fungovalo na základě stanovených zákonných pravidel.[12]

Soud dále konstatoval, že osoba, která podepsala písemnou dohodu, aniž by si ji přečetla, tak učinila na své vlastní riziko a byla proto vázána ustanoveními v ní obsaženými, jako by o nich věděla a výslovně s nimi souhlasila. Existovaly výjimky, například v případě zákonné povinnosti poukázat na některá ustanovení smlouvy,[13] subjektivní očekávání Strydoma ohledně obsahu dohody však nehrálo žádnou roli v otázce, zda právní povinnost spočívala na přijímacím úředníkovi, aby mu poukázal na obsah vylučovací doložky. Důležité bylo, zda takové ustanovení bylo či nebylo objektivně řečeno neočekávané.

Dnes soud shledal, že vylučovací ustanovení ve standardních smlouvách jsou spíše pravidlem než výjimkou. V zásadě nebyl důvod rozlišovat mezi soukromými nemocnicemi a jinými poskytovateli služeb. Příslušná doložka v přijímacím dokladu tedy nebyla, objektivně vzato, neočekávaná. Přijímací úředník proto neměl žádnou zákonnou povinnost upozornit ji na Strydom a Strydom byl vázán podmínkami doložky, jako by si ji přečetl a výslovně s ní souhlasil.[14]

Kasačnímu opravnému prostředku bylo vyhověno a bylo rozhodnuto v provinciálním oddělení Transvaal v Strydom v Afrox Healthcare Bpk obráceně.

Viz také

Reference

Knihy

Případy

Afrox Healthcare Ltd v Strydom 2002 (6) SA 21 (SCA).

Poznámky

  1. ^ 2002 (6) SA 21 (SCA).
  2. ^ s 39 (2).
  3. ^ § 27 odst. 1 písm. a).
  4. ^ Odstavce 9-10.
  5. ^ Odstavec 12.
  6. ^ Odstavec 13.
  7. ^ Odstavec 17.
  8. ^ Odstavec 18.
  9. ^ Odstavce 23-24.
  10. ^ Odstavec 26.
  11. ^ Paras 27-29.
  12. ^ Odstavec 32.
  13. ^ Paras 34-35.
  14. ^ Odstavec 36.