Abu Faris Abd al-Aziz I z Maroka - Abu Faris Abd al-Aziz I of Morocco

Abu Faris Abd al-Aziz I.
Marocký sultán
Panování1366 – 1372
PředchůdceMuhammad II. Ibn Faris
NástupceMuhammad III ibn Abd al-Aziz
narozený1349
Zemřel1372
ProblémMuhammad III ibn Abd al-Aziz
DynastieMarinides
Náboženstvíislám

Abu Faris al-Mustansir Abd al-Aziz ibn Ali (arabština: أبو فارس المستنصر عبد العزيز بن علي) Byl Marinid Sultán z Maroko od roku 1366 až do své smrti v roce 1372. Na trůn nastoupil v době, kdy marinidská autorita upadala, ale během jeho vlády dokázal tento trend zvrátit. Po jeho smrti se království vrátilo do anarchie.

Pozadí

Abu Faris Abd al-Aziz se dostal k moci v době, kdy maurské státy Granada, Maroko a Tlemcen byli všichni slabí a byli náchylní vměšovat se do svých záležitostí.[1]Abu Faris byl jedním ze synů Abu al-Hasan ibn Uthman, a před příchodem na trůn byl držen v zajetí v paláci Fez.

Pravidlo

V roce 1366 sultán Muhammad II ibn Faris z Maroka pokusil se odvolat vezíra Umar bin Abdulla al-Yabani z funkce a byl zabit v reakci. Abú Faris Abdul-Aziz nastoupil na trůn. Jakmile měl pevnou kontrolu, nechal vezíra zabít.[2]Abu Faris byl jedním z rozhodujících z marinidských vládců. Porazil souseda Zayyanid království Tlemcen, na východ.[1]Abu Faris také obnovil kontrolu nad Marrákeš, kde marinidský princ podporovaný Hintata šéf Pohoří Atlas odtrhl od sultanátu Fez.[2]

Když Abu Faris zajal Tlemcena, vzal diplomata Ibn Khaldun (1332–1406) vězně, a přihlásil ho do své vlastní služby. Později měl Ibn Khaldun ustanovit trvalou slávu pro své velké světové dějiny, které začal psát kolem roku 1372.[3]Ibn Ridwan (1318–1381), autor významného pojednání o politické etice, byl dalším z vyšších správců Abu Faris.[4]Dal azyl Lisan ad-Din ibn al-Khatib, bývalý vezír z Muhammed V Granada.[2]Abu Faris zařídil, aby v něm byly síly Marinidů Gibraltar pomoci al-Khatibovi uprchnout do Maroka.[5]Postavil Muristan al-Azizi (Azizi Hospital) ve Fezu a přilehlou fontánu, které přežily až do moderní doby.[6]

Abu Faris zemřel v roce 1372 a byl následován jeho synem Muhammad ab Zayyan as-Saîd II.[5]Království opět upadlo do anarchie. V roce 1374 převzal kontrolu nad Gibraltarem Muhammad V z Granady.[7]

Reference

Citace

  1. ^ A b Fage a Oliver 1975, str. 365.
  2. ^ A b C Abun-Nasr 1987, str. 113.
  3. ^ Park & ​​Boum 2006, str. 166.
  4. ^ Park & ​​Boum 2006, str. 169.
  5. ^ A b Abun-Nasr 1987, str. 114.
  6. ^ Parker 1981, str. 93.
  7. ^ Hasan 1998, str. 149.

Zdroje

  • Abun-Nasr, Jamil M. (1987-08-20). Historie Maghrib v islámském období. Cambridge University Press. str. 113. ISBN  978-0-521-33767-0. Citováno 2013-05-13.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Fage, John Donnelly; Oliver, Roland Anthony (1975). Cambridge historie Afriky. Cambridge University Press. str.365. ISBN  978-0-521-20981-6. Citováno 2013-05-13.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Hasan, Masudul (1998). Dějiny islámu: Klasické období, 1206–1900 n. L. Islámské publikace. Citováno 2013-05-13.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Park, Thomas K .; Boum, Aomar (2006-01-16). Historický slovník Maroka. Strašák Press. ISBN  978-0-8108-6511-2. Citováno 2013-05-13.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Parker, Richard Bordeaux (1981). Praktický průvodce islámskými památkami v Maroku. Baraka Press. str. 93. Citováno 2013-05-13.CS1 maint: ref = harv (odkaz)