A (a Minor) proti Ministr spravedlnosti a rovnosti a další - A (a Minor) v Minister for Justice and Equality and others
A (a Minor) proti Ministr spravedlnosti a rovnosti a další | |
---|---|
![]() | |
Soud | Nejvyšší soud Irska |
Citace | 2013 IESC 18, (2013) 2 ILRM 457 |
Historie případu | |
Odvolání od | Nejvyšší soud |
Odvolání | nejvyšší soud |
Názory na případy | |
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že osvědčení o odvolání není nutné, aby bylo možné odvolat se proti rozhodnutí Vrchního soudu o zamítnutí řízení jako frivolního nebo nepříjemného. | |
Členství v soudu | |
Soudci sedí | Denham CJ |
Souběh | Clarke J., Murray J. |
Klíčová slova | |
Azyl, soudní přezkoumání, přistěhovalectví, vypuzení |
A (a Minor) proti Ministr spravedlnosti a rovnosti, komisař pro žádosti o uprchlíky, Irsko a generální prokurátor [2013] IESC 18, (2013) 2 ILRM 457 je Irský nejvyšší soud případ, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k podání odvolání k Nejvyššímu soudu proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o zamítnutí řízení jako frivolního nebo nepříjemného není nutné potvrzení o odvolání.[1][2]
Pozadí
V tomto případě šlo o dítě „A“ žalované její matkou a dalším přítelem (navrhovatelkou).[2] Navrhovatelka se narodila v Irsku v roce 2010 a byla dítětem a Nigerijský státní příslušník, který přišel do Irska v roce 2005.[2] Navrhovatelka požádala o azyl v Irsku, což byla žádost komisaře pro žádosti o uprchlíky v červenci 2011 zamítnuta.[2] Žádost o azyl byla zamítnuta z toho důvodu, že:
a) Navrhovatelka se narodila [v Irsku], nikdy nebyla v Nigérii a nebyla nikdy pronásledována;
b) Státní ochrana by byla navrhovatelce proti obřízce k dispozici, pokud by proti ní její matka vznesla námitky, podle informací o zemi původu;
c) hrozbě ze strany rodiny ve vesnici se dalo zabránit návratem na jiné místo v Nigérii, jako např Stát Edo.[2]
Navrhovatelka (prostřednictvím své matky) hledala soudní přezkoumání rozhodnutí komisaře o žádost o azyl zamítnout žádost o azyl.[1] V rámci této žádosti navrhovatelka navrhla řadu úlev - „včetně usnesení, kterým se zrušuje rozhodnutí [komisaře pro žádosti o uprchlíky], že navrhovatelka neprokázala opodstatněnou obavu z pronásledování, jak je definována v bodě 2 Zákon o uprchlících z roku 1996, ve znění pozdějších předpisů. “[2]
Ministr spravedlnosti a rovnosti, komisař pro žádosti o uprchlíky, Irsko a generální prokurátor (dále jen „odpůrci“) požadovali rozhodnutí, kterým se zamítá řízení navrhovatelky „z důvodu, že jsou frivolní a / nebo otravní a / nebo odsouzeni k neúspěchu, a / nebo zneužití procesu. “[2][3]
Vrchní soud souhlasil s respondenty. Vrchní soud souhlasil s odůvodněním odmítnutí azylu komisaře pro žádosti o uprchlíky a zjistil, že v tomto případě není třeba soudního přezkumu a že by byl vhodnější návrh na odvolání proti zprávě komisařů pro žádosti o uprchlíky.[2] Jak poznamenal vrchní soud, „zobecněné důvody, odtržené od konkrétních nedostatků napadeného rozhodnutí, vyvolávají a prima facie implikace, že soudní přezkumné řízení bylo zahájeno pouze jako zdržovací taktika. “[2]
Navrhovatel se odvolal proti rozsudku High Court a domáhal se zrušení rozsudku a nařídil zamítnutí řízení jako „frivolního a / nebo otravného a / nebo odsouzeného k neúspěchu a / nebo zneužití řízení“.[2] Odpůrci požadovali, aby bylo kasační opravné prostředek vyřízeno na základě toho, že navrhovatelka nezískala od Vrchního soudu osvědčení o odvolání - toto osvědčení bylo podle odpůrců vyžadováno podle čl. 5 odst. 3 písm. A) Zákon o nelegálních přistěhovalcích (obchodování s lidmi) z roku 2000.
Konání Nejvyššího soudu
Písemný rozsudek poskytl Denham CJ , s nimiž se Murray J a Clarke J shodli.
S5 (3) (a) Zákon o nelegálních přistěhovalcích (obchodování s lidmi) z roku 2000 stanoví, že:
Rozhodnutí Nejvyššího soudu o žádosti o povolení podat návrh na soudní přezkum, jak je uvedeno výše, nebo o žádosti o takový soudní přezkum, je konečné a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu proti Nejvyššímu soudu nelze v žádném případě podat opravný prostředek, s výjimkou dovolení vrchního soudu, které se povolí, se poskytne pouze tehdy, pokud vrchní soud potvrdí, že jeho rozhodnutí zahrnuje právní otázku výjimečného veřejného významu a že je ve veřejném zájmu žádoucí podat odvolání k nejvyššímu soudu.[4]
Otázkou soudu proto bylo, zda rozhodnutí Vrchního soudu o zamítnutí řízení bylo „rozhodnutím Vrchního soudu o žádosti o povolení podat návrh na soudní přezkum“[4][2] u nichž bylo požadováno potvrzení o odvolání.
Nejvyšší soud vyhověl odvolání bez nutnosti osvědčení. Žádost navrhovatelky o povolení podat návrh na soudní přezkum nebyl High Court vyslechnuta. Rozhodnutí Vrchního soudu bylo spíše založeno na návrhu odpůrce na zrušení žádosti o soudní přezkum. Rozhodnutí Vrchního soudu proto nebylo „rozhodnutím“ ve smyslu čl. 5 odst. 3 písm. A) Zákon o nelegálních přistěhovalcích (obchodování s lidmi) z roku 2000. Soudní dvůr vycházel z odůvodnění Geoghegan J. ve věci B. proti Ministr spravedlnosti, rovnosti a právní reformy[5] kde Geoghegan J poznamenal, že:
Podle výslovných ustanovení zákona se omezení práva na odvolání k Nejvyššímu soudu vztahují na žádost o dovolenou nebo na soudní přezkum a pro běžnou gramatiku a syntaxi je pro mě obtížné pochopit, jak by to mohlo být tvrdil, že došlo ke zrušení práva na odvolání z důvodu odmítnutí prodloužit dobu. Pokud to Oireachtové zamýšleli, mělo to tak říci. Dokud nebude prodloužení uděleno, neexistuje žádná žádost o dovolenou. Ale i kdyby bylo možné takový argument z gramatiky a syntaxe učinit, rozhodně neexistuje jasné a jednoznačné zrušení práva na odvolání, které je vyžadováno ústavní judikaturou…[2][1]
Při použití tohoto odůvodnění v projednávané věci Denham CJ poznamenal, že „[...] problémy spojené s návrhem na propuštění se mohou podstatně lišit od problémů týkajících se žádosti o povolení podat návrh na soudní přezkum“.[2] Dále poznamenala, že znění s5 (3) (a) Zákon o nelegálních přistěhovalcích (obchodování s lidmi) z roku 2000 ne vypuzení právo na odvolání.
Soud dospěl k závěru, že navrhovatelka může podat odvolání, aniž by bylo nutné osvědčení vrchního soudu.
externí odkazy
A (a Minor) proti Minister for Justice
Reference
- ^ A b C Brazílie, Patricia (2013). „Azylový a imigrační zákon“. Výroční přezkum irského práva. 27(1): 16–43.
- ^ A b C d E F G h i j k l m „A. (nezletilý) -v- MJE & Ors [2013] IESC 18 (14. března 2013)“. www.bailii.org. Citováno 2019-12-22.
- ^ Corona Joyce a Egle Gusciute (červen 2015). „Výroční politická zpráva o migraci a azylu 2013: Irsko“ (PDF). Europa.eu.
- ^ A b Zákon o nelegálních přistěhovalcích (obchodování s lidmi) z roku 2000
- ^ „B. -v- ministr spravedlnosti, rovnosti a právní reformy [2002] IESC 5 (30. ledna 2002)“. www.bailii.org. Citováno 2019-12-23.