Vito Fazio Allmayer - Vito Fazio Allmayer

Vito Fazio Allmayer (Palermo, 21. listopadu 1885 - Pisa, 14. dubna 1958) byl italština filozof, pedagog a univerzita učitel.

Vito Fazio Allmayer

Životopis

Narodil se v Palermu od Giuseppe Emanuele Fazia, původem z Alcamo (ex garibaldian a pracuje v národní muzeum Palerma) a od Feliciny Allmayerové z Němec původem, ale bydlí v Itálii.[1] Jako chlapec se zajímal o dějiny umění; když mu bylo 23, promoval na Jurisprudence, ale protože měl rád filozofii, brzy zahájil filosofická studia a navštěvoval filosofii knihovna z Palerma, kde se setkal Giovanni Gentile.

V roce 1910 Allmayer vystudoval filozofii a zahájil svou kariéru učitele: v roce 1914 se přestěhoval do liceo „Umberto I“ v Palermu, kde zahájil svou bohatou esejistickou produkci, která ho proslavila v roce Itálie.

Jeho kariéra pokračovala v Řím; brzy po pádu Fašismus V listopadu 1943 byl Vito Fazio Allmayer pozastaven ve výuce a po skončení války byl znovu začleněn.

Po těžkém období svého života v padesátých letech pokračoval ve své rozmanité esejistické a esejistické činnosti kritik, kromě výuky.

V roce 1915 se oženil s Concettinou Cartou, se kterou měl tři děti. Poté, co ovdověl v roce 1953, se znovu oženil Bruna Boldrini, který patří mezi největší Faziovy kritiky a propaguje kompletní vydání svých děl (I-XXII, Firenze 1969–1991).[1]

Allmayer, který měl srdeční mrtvice před třemi lety zemřel v Pise v roce 1958.

Na památku tohoto významného filozofa a pedagoga, původem z Alcama, Liceo Statale Specializuje se na humanitní vědy, sociální ekonomii, cizí jazyky a hudbu (s povolením pro tanec).

Kariéra

  • 1910: profesor liceo z Matera.
  • 1911: profesor na liceo z Agrigento, ve stejném roce vyhrál a stipendium pro školení v University of Rome.
  • 1914 učitel na liceu „Umberto I“ z Palerma
  • 1918: univerzita přednášející z Dějiny filozofie v Římě
  • 1919: převeden do Palerma, byl spolurežisérem Giornale critico della filosofia italiana, kterou založil Giovanni Gentile a kterou režíroval předtím, než byl a Ministr.
  • 1921–1922: profesor filozofie na univerzitě v Palermu
  • 1922–1924: profesor dějin filozofie (s kurzy na Slanina a Sofisté a Platón ) na University of Rome, místo Gentila a přednášejícího pedagogika na pedagogické fakultě v Římě.
  • 1924: spolupracovník pohana pro školskou reformu, s funkcí ústředního inspektor středních škol s úkolem psát programy nižší střední školy.
  • 1925: nejistý učitel dějin středověku a moderní filozofie.
  • 1929: dostal židle z teoretický filozofie nahrazující Pantaleo Carabellese.
  • 1939: vedoucí katedry dopisů.
  • 1925–1931: komisař za mimořádnou správu sekce dekorativní umění, připojený k Umělecké a průmyslové škole v Palermu.
  • Od roku 1931: vládní komisař pro umělecké školy.
  • 1943: vyloučen z výuky a znovu začleněn po skončení války.
  • 1951: předseda Dějin filosofie Německa Univerzita v Pise.
  • 1954: ředitel Filozofického ústavu.

Filozofické myšlení

Konec Pozitivismus, a přátelství s pohany, ho přivedlo k ideologické angažovanosti ve prospěch skutečného idealismu, která vypadala jako kulturní a občanská rekonstrukce;[1] podle skutečného idealismu to byla akt z myslící tak jako vnímání, a ne kreativní myšlení jako fantazie, který definuje realita.

Společně s Giovanni Gentile a Guido De Ruggiero, byl jedním z příznivců tohoto skutečného idealismu, který „měl veškeré romantické svádění a veškerou optimistickou důvěru v přilákání… nejlepších nespokojených mladých lidí, těch, kteří se nepohybují směrem k D'Annunzio nebo Marinetti ",[2] a v letech 1914–15 otevřeně podporoval, i když přednášky, Italský zásah do světové války, ale na vojenské návštěvě byl prohlášen za nezpůsobilého.

Bruna Boldrini, manželka filozofa, která se pokusila nastínit podstatnou autonomii Fazia od pohanů metafyzika, potvrdil to Fazio-Allmayer přichází, aby ospravedlnil historickou zkušenost jako konkrétní život, ve kterém rozmanité a různé formy plynou do intersubjektivní vztah, etický -estetický syntézu, do zvláštnosti každého z nich (str. 35).

Na druhou stranu od roku 1922 dokonce Benedetto Croce, při přezkumu esej Contributo alla teoria della storia dell'arte (později v Opere, IV, s. 103–113) zpochybnil, že ve Faziu můžeme stále mluvit o skutečném idealismu.

Ve druhém poválečný, v denigrativním okamžiku idealismu a většinou skutečného idealismu, obviněného z souhlas s fašismem bylo Faziovo postavení otevřenou obranou skutečného idealismu a věrným rozvojem jeho vlastního myšlení.[1]

Výuka neumírá

Výuka neumírá, ale vstupuje do životního procesu, který nás předchází a který nás v průběhu času následuje: na této jistotě Vita a Bruny Fazio-Allmayerové je založeno na pedagogickém pohonu sokratovského druhu, proto se pán cítí jako člověk mezi lidmi, je více sice mladší, ale inklinují k novému.[3]

The pedagog, když se stal člověkem, proměnil se v historik sám sebe, ve vztahu se svými žáky je musí uznat v jejich osobitost, spíše než je srovnávat. Otevřením se ostatním je příspěvek k životu: jako tento smysl pro solidarita selže se vším, budeme se trápit úzkost uvnitř nás.

Smyslem života je tedy smysl naděje a lásky: ostatní jednotlivci nejsou protikladní svému smyslu ego, ale nezbytný rozvoj jejich ega. Každý z nás se stává možné s ostatními za to, co dává a co bere od ostatních, takže konkrétní výsledky v univerzálnosti a toto v konkrétním.[3]

Díky Vitu Fazio-Allmayerovi je naděje v jistotu, že budoucnost je v současnosti: proto jsou starí učitelé ti, kteří, vzatí z minulosti, považují za opovržení vše, co se produkuje v současnosti, a mladí lidé jsou hloupí a všechny nové myšlenky jsou špatné. Stará škola nemůže vidět nový svět a jeho renovaci; učitel, který se stahuje ve vzpomínkách na minulost, ukazuje smrtelnou nemoc zvanou stáří.

Nadace

The Fondazione Nazionale "Vito Fazio-Allmayer byla vytvořena v Palermu v roce 1975 autorem Fanny Giambalvo a Bruna Fazio-Allmayer, kteří přišli Sicílie z Toskánsko učit etika a dějiny pedagogiky; tato instituce byla založena, aby si uctila památku jeho manžela a vzbudila zájem o filozofii u nových generací.[3]

Funguje

  • Zapnuto: La Sicile illustrée, articoli e saggi (1905–1908)
  • Zapnuto: Rassegna d'arte, articoli e saggi (1905–1908)
  • Studi sul pensiero antico; Sansoni, 1974
  • Galileo Galilei; R. Sandron, 1911
  • Galileo Galilei, Palermo 1912, poi in Opere, X, s. 51–209;
  • Galileo Galilei; Sansoni, 1975
  • Novum organum: Bacon, Francis; Laterza a Figli, 1912
  • Dell'anima Aristoteles; Laterza, 1912
  • la formazione del problema kantiano, v Annali della Bibl. filosofica di Palermo, 1912, fasc. I, s. 43–89, poi in Opere, IV, s. 191–235)
  • La scuola popolare e altri discorsi ai maestri: 1912 e 1913; Francesco Battiato, 1914
  • Představení allo studio della storia della filosofia; Zanichelli; 1921
  • Materia e sensazione (Sandron, Palermo 1913, poi in Opere, II)
  • Materia e sensazione; Sansoni, 1969
  • Introduzione alla filosofia; Sansoni, 1970
  • La teoria della libertà nella filosofia di Hegel (Messina 1920, poi in Opere, XIV)
  • Saggio su Francesco Bacone (Palermo 1928, poi v Opere, XI)
  • Saggio su Francesco Bacone; 1979
  • Il problema morale come problema della costituzione del soggetto, e altri saggi (Firenze, Le Monnier, 1942, poi in Opere, IV, s. 952)
  • Il problema morale come problema della costituzione del soggetto e altri saggi; Sansoni, 1971
  • Il významná della vita; Sansoni, 1955
  • Il durto della vita; 1988
  • Divagazioni e capricci su Pinocchio; G.C. Sansoni, 1958
  • Divagazioni e capricci su Pinocchio; Fondazione nazionale Vito Fazio-Allmayer, 1989
  • Ricerche hegeliane; G. C. Sansoni, 1959
  • Ricerche hegeliane; Fondazione nazionale Vito Fazio-Allmayer, 1991
  • Storia della filosofia; G.B. Palumbo, 1942
  • Storia della filosofia; Sansoni, 1981
  • Vigenti programmi della scuola elementare: Commento e interpretazione; Firenze, F. Le Monnier, 1954
  • Morale e diritto; Sansoni, 1955
  • Discorsi, lezioni; Sansoni, 1983
  • Saggi e problemi; Sansoni, 1984
  • Recensioni e varie, 1986
  • La Pinacoteca del Museo di Palermo e altri saggi; notizie dei pittori palermitani, Palermo 1908
  • Prolusioni e discorsi inaugurali; Sansoni, 1969
  • Alcune lezioni edite e inedite; Sansoni, 1982
  • Alcune lezioni edite e inedite; Sansoni, 1983
  • Spunti di storia della pedagogia
  • Moralita dell'arte: rievocazione estetica e rievocazione suggestiva (con 53 postille); Sansoni, 1953
  • Moralita dell'arte e altri saggi; Sansoni. 1972
  • Logica e metafisica; Sansoni, 1973
  • La storia; Sansoni, 1973
  • Lettere a Bruna; Fondazione nazionale Vito Fazio-Allmayer, 1992
  • Lettere nežid; Fondazione nazionale Vito Fazio-Allmayer, 1993
  • Představení allo studio della storia della filosofia e della pedagogia; Sansoni, 1979
  • La teoria della liberta 'nella filosofia di Hegel; Giuseppe Principato, 1920
  • Opere; Sansoni, 1969
  • Commento a Pinocchio; G. C. Sansoni, 1945
  • Il problema Pirandello; Firenze, Belfagor, 1957

Viz také

Reference

  1. ^ A b C d „FAZIO-ALLMAYER, Vito v„ Dizionario Biografico ““. treccani.it. Citováno 22. listopadu 2016.
  2. ^ E. Garin, Cronache di filosofia italiana ..., I-II, Bari 1966, ad Indicem;
  3. ^ A b C „Fondazione“ Vito Fazio-Allmayer „“. fazio-allmayer.it. Citováno 22. listopadu 2016.

Zdroje

  • „FAZIO-ALLMAYER, Vito v„ Dizionario Biografico ““. treccani.it. Citováno 22. listopadu 2016.
  • „Fondazione“ Vito Fazio-Allmayer „“. fazio-allmayer.it. Citováno 22. listopadu 2016.
  • Vita e pensiero di V. F., Firenze 1960; 2 ediz., Palermo 1975, con bibliografia degli scritti del e sul F., alle str. 205–224;
  • A. Massolo: Fazio e la logica della compossibilità, in Giornale critico della filosofia italiana, XXXVI (1957), s. 478–487;
  • C. Luporini, Ricordo di V. F., Belfagor, XIII (1958), str. 360 s .;
  • Giardina Francesco: Intenzionalità ermeneutica e compossibilità nell'attualismo comunicazionale di Vito Fazio-Allmayer: implicazioni pedagogiche; Edizioni della Fondazione nazionale Vito Fazio-Allmayer - 1996
  • A. Guzzo, V. F. e Guido Rossi, Filosofia, IX (1958), str. 494–499;
  • Giornale critico della filosofia italiana, XXXVII (1958), s. 425–465 (scritti di G. Saitta, A. Massolo, S. Caramella, F. Albeggiani, M. F. Mineo Fazio, B. Fazio-Allmayer Boldrini);
  • A. Santucci: Esistenzialismo e filosofia italiana, Bologna 1959, s. 169 s .;
  • A. Negri, In ricordo di V. F., Filosofia, XIII (1962), str. 527–530;
  • E. Garin, Cronache di filosofia italiana ..., I-II, Bari 1966, ad Indicem;
  • B. Fazio-Allmayer: Esistenza e realtà nella fenomenologia di V. F., Bologna 1968;
  • L. Sichirollo, Filosofia e storia nella più recente evoluzione di F., In Per una storiografia filosofica, II, Urbino 1970, s. 461–484;
  • E. Giambalvo, La metafisica come esigenza in Bergson e l'esigenza della metafisica in V. F., Palermo 1972;
  • Carlo Sini: Studi e prospettive sul pensiero di V.F. Allmayer; estratto da "il Pensiero" ist. editoriale Cisalpino, Milano-Varese
  • Atti del 1º Congresso nazionale di filosofia "V. F., oggi", Palermo 1975.
  • Atti del Convegno nazionale su l'estetica come ricerca e l'impegno dell'artista nel suo mondo, Palermo 1984 (con interventi di L. Lugarini, U. Mirabelli, L. Russo)