Virgil Carianopol - Virgil Carianopol
Virgil Carianopol (29. března 1908 - 6. dubna 1984) byl a rumunština básník.
Narozen v Caracal, jeho rodiči byli Grigore Carianopol, soudní úředník, a jeho manželka Atena (rozená Popescu). Základní školu (1916–1920) a první dva stupně střední školy (1920–1922) navštěvoval ve městě Ioniță Asan High School. Poté, co dvakrát uprchl domů, poprvé ve čtrnácti, ho jeho otec poslal do a Bukurešť vojenská škola pro specialisty na munici. Tuto instituci navštěvoval v letech 1924 až 1930 a stal se specialistou na výrobu střelného prachu a výbušnin. Opustil však armádu a kontroloval kurzy u Univerzita v Bukurešti Literární a filozofická fakulta od roku 1934 do roku 1938. Mezitím pracoval jako civilní zaměstnanec v různých sektorech armády, včetně arzenálu a cenzury.[1]
Literárně debutoval v roce 1928 v Vradža časopis. Používal pseudonymy V. Olteanu, V. Jianu, V. Călugăru, V. Cariopol a Vicar. Jeho první kniha, Flori de spin (1931), spolu se dvěma, které se objevily brzy poté, Virgil Carianopol (1933) a Un ocean, o frunte in exil (1934), tvoří součást jeho první, avantgardní fáze. Jeho další období zahrnovalo Scrisori către plante (1936), který získal cenu od Společnost rumunských spisovatelů; Carte pentru domnițe (1937); Frunzișul toamnei mele (1938) a Scară la cer (1940). Tyto svazky znamenaly přechod k tradičnímu Gandirismus. Jeho pozdější práce zahrnuty Cântece de amurg (1969), Viorile vârstei (1972), Lirice (1973), Elegii și elegii (1974), Lumini pentru dragostea mea (1978) a Cântec la plecarea verii (1981). Jsou poznamenány jasnější lyrikou, stylizací starších motivů a krystalizací elegických skloňování, odrazů vlastního hlasu, do melancholické melodie prchavé kvality života. Jeho paměti byly publikovány jako Scriitori care au devenit amintiri, vystupující ve dvou svazcích (1973 a 1982).[1]
