Victoria v Commonwealth (září 1975) - Victoria v Commonwealth (September 1975)

Victoria v Commonwealth
Soud	Vrchní soud Austrálie
Celý název případu	State of Victoria and Ors proti Commonwealth of Australia and Ors
Argumentoval	24. – 27. Února 1975; 24. června 1975
Rozhodnuto	30. září 1975
Citace	[1975] HCA 39, (1975) 134 CLR  81
Názory na případy
(4:2) The Act of Petroleum and Minerals Authority Act 1973 (Cth) byl neplatný, protože nesplňoval požadavky navrhovaného zákona v s. 57 Ústavy. (za Barwick CJ, Gibbs, Stephen a Mason JJ; nesouhlasící McTiernan a Jacobs JJ)
Členství v soudu
Sedící soudci	Barwick CJ, McTiernan, Gibbs, Stephen, Zedník a Jacobs JJ

Victoria v Commonwealth^[1] bylo důležitým rozhodnutím Vrchní soud Austrálie týkající se postupů v část 57 z Ústava. Toto rozhodnutí bylo jedním z několika, které vydal Vrchní soud po 1974 společné zasedání z Australský parlament. Nejvyšší soud většinou rozhodl, že na společném zasedání byl přijat jeden ze zákonů - Act of Petroleum and Minerals Authority Act 1973 ^[2] - nebyl platný, protože mezi Senát první odmítnutí zákona a jeho přijetí podruhé Sněmovna reprezentantů.

Pozadí

Článek 57 Ústavy stanoví postup pro překonání zablokování mezi Sněmovnou reprezentantů a Senátem:

Pokud Sněmovna reprezentantů přijme jakýkoli navrhovaný zákon a Senát jej zamítne nebo nepřijme, nebo jej přijme se změnami, s nimiž Sněmovna reprezentantů nebude souhlasit, a pokud po uplynutí tří měsíců Sněmovna reprezentantů na stejném nebo příštím zasedání znovu schválí navrhovaný zákon s nebo bez jakýchkoli změn, které byly provedeny, navrženy nebo schváleny Senátem, a Senát jej odmítne nebo nepřijme, nebo jej přijme s pozměňovacími návrhy, k nimž sněmovna Zástupci nebudou souhlasit, generální guvernér může rozpustit Senát a Sněmovnu reprezentantů současně. K takovému rozpuštění však nedojde do šesti měsíců před datem vypršení platnosti Sněmovny reprezentantů odlivem času.

Pokud po takovém rozpuštění Sněmovna reprezentantů znovu přijme navrhovaný zákon, s nebo bez jakýchkoli změn, které byly provedeny, navrženy nebo schváleny Senátem, a Senát jej odmítne nebo neprojde, nebo jej přijme s dodatky, k nimž Sněmovna reprezentantů nebude souhlasit, generální guvernér může svolat společné zasedání členů Senátu a Sněmovny reprezentantů.

Členové přítomní na společném zasedání se mohou poradit a hlasovat společně o navrhovaném zákoně, který naposledy navrhla Sněmovna reprezentantů, a o případných změnách, které v něm byly provedeny jednou sněmovnou a druhá s nimi nesouhlasila, a veškeré takové změny, které jsou potvrzeny nadpoloviční většinou z celkového počtu členů Senátu a Sněmovny reprezentantů, budou považovány za provedené, a pokud navrhovaný zákon, s takovými změnami, jsou-li provedeny, bude potvrzen je to nadpoloviční většina z celkového počtu členů Senátu a Sněmovny reprezentantů, má se za to, že byl řádně schválen oběma komorami parlamentu a je předložen generálnímu guvernérovi ke schválení královny.^[3]

Během svého prvního funkčního období Whitlamova vláda držel většinu ve Sněmovně reprezentantů, ale ne v Senátu, který dvakrát odmítl 10 vládních návrhů zákonů. Dne 13. Prosince 1973 Bill Authority of Petroleum and Minerals Authority byl schválen Sněmovnou reprezentantů a předán Senátu. Vláda podala návrh na pozastavení trvalých příkazů, aby zákon umožnil průjezd „bez prodlení“. Senát neprojel návrhem a místo toho odložil rozpravu na později během dne. Po obnovení rozpravy se Senát rozhodl odložit rozpravu na další den zasedání. Senát poté odložil termín, který bude stanoven a který se v pravý čas stal 28. února 1974.

Dne 14. Února 1974 Generální guvernér, Sir Paul Hasluck, promluvil parlament do 28. února 1974. Na základě trvalých příkazů Senátu byly všechny návrhy zákonů v důsledku promluvy promlčeny, s výhradou rozhodnutí Senátu převzít návrh zákona ještě jednou.

Dne 7. března 1974 se Sněmovna reprezentantů rozhodla zaslat Senátu žádost o obnovení přezkoumání návrhu zákona. Senát obnovil projednávání návrhu zákona dne 19. března 1974 a nakonec jej dne 2. dubna 1974 zamítl.

Dne 8. dubna 1974 Sněmovna reprezentantů znovu schválila návrh zákona. Dne 10. dubna 1974 Senát přerušil rozpravu o návrhu zákona na 6 měsíců.

Dne 14. dubna 1974 generální guvernér rozpustil oba domy s odvoláním na 6 návrhů zákonů, které byly Senátem dvakrát zamítnuty, včetně Bill Authority of Petroleum and Minerals Authority. Při dvojím rozpuštění volby v květnu 1974 byla Whitlamova vláda vrácena s mírně sníženou většinou ve Sněmovně reprezentantů a stále bez většiny Senátu. Po dalším zamítnutí Senátu návrhů zákonů použitých jako ospravedlnění voleb do dvojího rozpuštění je historický společné zasedání parlamentu společenství bylo svoláno v srpnu 1974, při kterém bylo schváleno všech 6 zamítnutých návrhů zákonů, které byly citovány pro dvojí rozpuštění.

Argument

Státy Victoria, Nový Jížní Wales, Queensland a západní Austrálie zahájil řízení zpochybňující platnost zákona. Tvrdili, že návrh zákona byl Senátem nejprve zamítnut dne 2. dubna 1974 a že v důsledku toho neuplynuly požadované 3 měsíce před jeho druhým průchodem Sněmovnou reprezentantů. Tvrdilo se tedy, že návrh zákona nebyl zákonem, na který by se mohl vztahovat článek 57 Ústavy.

Commonwealth uvedl několik argumentů na obranu platnosti zákona:

1. že odročení rozpravy dne 13. prosince 1973 bylo odmítnutím nebo nepřijetím zákona;
2. že při rozhodování o tom, zda byl zákon zamítnut či nepřijat, lze vzít v úvahu prohlášení opozičních senátorů o jejich úmyslu postavit se proti zákonu;
3. interval 3 měsíců uvedený v oddíle 57 se počítá od prvního přijetí zákona Sněmovnou reprezentantů;
4. ustanovení oddílu 57 jsou pouze adresářová, nejsou povinná;
5. problémy jsou neodůvodnitelné.

Rozhodnutí

Všichni členové Účetního dvora napsali samostatná stanoviska. Všichni členové, kromě soudce McTiernana, dospěli k závěru, že příslušnost má Soud. Většinou se Soud domníval, že zákon je neplatný, protože nesplňuje požadavky článku 57, a proto neměl být posuzován a přijímán na společném zasedání.

Většina

Hlavní soudce Barwick a soudci Gibbs, Stephen a Mason považovali zákon za neplatný. Odmítli tvrzení Commonwealthu, že Senát neprošel návrhem zákona, když byl odročen 13. prosince 1973. Barwick CJ rozhodl, že Senát neprošel návrh zákona, pokud nastal čas, aby „zaujal stanovisko k návrh zákona “a„ pouze převládá “.^{[1] strana 122} Došel k závěru, že takového času nebylo dosaženo dne 13. prosince 1973.^{[1] stránky 123-4} Soudce Gibbs rozhodl, že část 57 umožňovala Senátu „přiměřenou dobu“ na zvážení návrhu zákona zaslaného Sněmovnou reprezentantů a že „je nemožné se domnívat“, že Senát zákon nepřijal dne 13. prosince 1973.^{[1] strany 148-9} Soudce Stephen rozhodl, že Senát by nepředložil návrh zákona, pokud by byl zapojen do normálního procesu projednávání navrhovaných zákonů a projednávací proces nebyl používán k postrannímu účelu oddálení, spíše než zvážení navrhovaného zákon.^{[1] strana 171} Soudce Mason také rozhodl, že test je přiměřenou dobou pro to, aby Senát zvážil zákon.^{[1] strana 186}

Nesouhlasit

Soudci McTiernan a Jacobs nesouhlasili. Soudce McTiernan rozhodl, že otázka, zda zákon splňuje požadavky článku 57, je politickou otázkou, o níž nemohl rozhodnout Vrchní soud.^{[1] stránky 135-137} Soudce Jacobs považoval kontroverzi za ospravedlnitelnou a rozhodl, že článek 57 poskytuje Senátu lhůtu 3 měsíců, v níž může přijmout navrhovaný zákon, a pokud tak neučinil, „neprošel zákonem“ s 3měsíční lhůta se počítá od okamžiku, kdy bylo Senátu poprvé umožněno posoudit zákon.^{[1] strany 195-6}

Reference