Tsen Shui Fang - Tsen Shui Fang

Tsen Shui Fang (čínština : 程瑞芳, 1875–1969), nebo Cheng Ruifang (roz. Yue) v některých překladech[1], byla čínská zdravotní sestra, která spolupracovala s americkým misionářem Wilhelmina „Minnie“ Vautrin jako její asistent během Masakr v Nankingu. Společně by Minnie Vautrin a Tsen Shui Fang poskytli pomoc ženám a dětem v EU Ginling College. Během svého pobytu si Tsen i Vautrin vedli deníky Nanking nebo Nanking, aby dokumentovali každodenní události, kterých byli svědky během japonské invaze. Tento deník ji vedl k tomu, aby byla známá jako „Anne frank východu, “[2] protože toto je jediný účet z první ruky během Masakr v Nankingu čínským státním příslušníkem. 10. října 2015 byl Tsenův deník přidán do UNESCO Program Paměť světa. Původní skripty deníku jsou aktuálně uloženy v souboru Druhý historický archiv v Číně v Nankingu.[3]

Na počátku 60. let se Tsen ujala role ředitele kolejí v Ginling College, známá také jako Jinling Women’s College. Ginling College byla bezpečnostní zóna vytvořená Američany a byla využívána mimo jiné Tsenem a Vautrinem jako místo záchrany žen a dětí. Tsen se přestěhovala zpět do svého rodného města Wuchang, Hubei po skončení války; zde však žila v chudobě. Dr. Wu Yi Fang, prezident ve společnosti Ginling College počátkem 20. století nabídla Tsen a její rodině finanční pomoc.[4]

Během svého života byla Tsen vdaná a měla děti. Tsen zemřel v roce 1969 ve věku 94 let.[5] Její vnuk, Cheng Guoxiang, také prožil zkušenost s ní v Ginling College a pokračuje v převyprávění jejího příběhu.[3]

Časný život

Tsen Shui Fang se narodil v roce 1875 a pochází z okresu Wuchang v Hubei Hlavní město provincie Wuhan.[6] Její rodné jméno bylo Yue, adoptovala si Tsen poté, co se provdala za svého manžela. O jejím manželovi a dětech je málo dokumentace.[6] Tsen Shui Fang vystudovala ošetřovatelskou školu ve Wuchangu a později působila jako zdravotní sestra a administrátorka místní nemocnice Wuchang Methodist Women’s Hospital.[6] Zde se naučila potřebné dovednosti zdravotní sestry i administrátorky, které jí později pomohly přispět do pohotovostního výboru. O jejím osobním životě se ví jen velmi málo.

Tsen prožil pravděpodobně jedno z nejvíce sociálně a politicky turbulentních časů v čínské historii a byl svědkem zhroucení posledního Dynastie Čching, jakož i zahraniční intervence a invaze během konce devatenáctého a dvacátého století. Mnoho jejích zkušeností a vztahů s její zemí se odráží v jejích deníkových záznamech.

Kariéra

Tsen Shui-fang zahájila pracovní kariéru jako zdravotní sestra v místní metodistické ženské nemocnici. O tři roky později postoupila do pozice správce nemocnice.[7] V roce 1910 se stala ředitelkou koleje na dívčí střední škole St. Hilda ve Wuchangu. Dvanáct let pečlivě zvažovala studentský pokoj a stravování. V roce 1922 byla povýšena na ředitelku základní školy St. Hilda’s Girls.[7]

V září 1924 se Tsen přestěhoval do Nanking stát se ředitelkou kolejí Ginling College, křesťanské ženské akademické instituce; pracovala také jako zdravotní sestra na vysoké škole. [7]Mnoho studentů ocenilo oddanost Tsen škole a podporovalo s ní smysluplné vztahy.[6] Tsen zůstal Ginling College až do 19. června 1942, kdy japonská armáda převzala a odstranila ji a další Ginlingovy zaměstnance.[4]

Příspěvek

Během japonské okupace Nanking podstatná část čínských občanů vyššího sociálního postavení se rozhodla uprchnout, ale Tsen Shui Fang, ve věku šedesáti dvou let, zůstal v bezpečnostní zóně Nanking abychom pomohli.[6]

Hrstka lidí ze Západu také zůstala v bezpečnostní zóně, aby pomohli, kde mohli. Mezi těmi ze Západu byl Minnie Vautrin, úřadující prezident Ginling College. Tsen Shui Fang byla jednou z jejích nejdůvěryhodnějších asistentek. Společně as malým čínským personálem přeměnili ženskou školu na uprchlický tábor pro ženy a děti. Navzdory osobnímu riziku chránily tyto dvě ženy více než 10 000 uprchlíků v táboře, který založili a který byl původně navržen pro ubytování pouze 2 750.[8] Jako jediná zdravotní sestra v Ginlingu poskytla Tsen uprchlíkům lékařskou pomoc. Kromě toho porodila miminka a věnovala se umírání. Obzvláště soucitila s utrpením „velkých břicha“ (těhotných) žen v dusných podmínkách kampusu.[9]

Vedle svých úkolů udržovat uprchlický tábor v chodu se Tsen Shui Fang ve svém volném čase věnuje zraněným čínským vojákům v Hsia Kwan, nábřežní čtvrti Nanking mimo městské hradby.[6]

Kromě své humanitární práce vedla Tsen Shui Fang denní deník, jeden z mála známých. To dokumentovalo Masakr v Nankingu, krutosti spáchané okupací japonských sil a následné utrpení žen a dětí.[6] Tento deník poskytuje vzácný primární historický pramen o jednom z největších zvěrstev spáchaných v moderní době. Její deník (1937-1938) je první známý denní deník zaznamenaný čínským občanem o Znásilnění v Nankingu.[4] Tento deník však tajila a skryla ho před japonskými vojáky. 8. srpna 1945 se Japonsko bezpodmínečně vzdalo.[10] Na konci září zastupovala Tsen Ginlingovou ve snaze získat zpět areál japonských úřadů a podílela se na Ginlingově rehabilitaci, na které pracovala měsíce. 8. dubna 1946 předložila Tsen písemná prohlášení Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ, který vedl soudní proces o válečných zločinech v Tokiu.[4]

Zápis do deníku a výňatky

Tsenův deník je první a jediný deník vedený během Masakr v Nankingu z pohledu čínského občana.[7] Přestože byl Tsenův deník psán současně s Vautrinem a pokrývá mnoho stejných událostí, odráží mnoho sentimentů jedinečných pro čínského občana, s přidanou složitostí emocí, které cítila, když byla svědkem toho, jak její země byla vystavena zvěrstvům. V mnoha příspěvcích vyjádřila svůj hněv a ponížení vůči své zemi zpustošené japonskými vojáky a na rozdíl od Vautrina nemá pocit, že by jednání bylo efektivní. Její ohnivá osobnost a duch se odráží v jejích příspěvcích.[11]

Tsen byl také zvláště sympatický vůči těhotným ženám a pomohl doručit mnoho dětí do uprchlického tábora.[12] Její záznamy zahrnovaly popis jejích vnitřních bojů, když popisovala, co se stalo během dne. Jak píše 17. prosince 1937:

"Nyní je půlnoc." Sedím tady, abych psal tento deník, a nemohu jít spát, protože dnes v noci jsem zažil chuť být otrokem svržené země. . . . Tento druh otrockého života je velmi těžké vydržet. Kdybych se nesnažil přežít naši čínskou rasu, spáchal bych sebevraždu. . . .Těchto několik dní jsem byl frustrován k smrti, neměl jsem ponětí o tom, co se děje s válkou, ani komunikaci s vnějším světem. Velvyslanectví nezůstávají na Západě. Není tu mnoho Američanů a jsou bezmocní. Uprchlíci sem přicházejí hledat úkryt a trvají na vstupu. Opravdu mě to naštvalo k smrti. Je lepší je nepustit dovnitř, než je vidět odtáhnout odtud; je lepší nevidět, co se s nimi děje venku. Každou noc, venku, každé místo hoří. . . . Proč musí Číňané takto trpět? Dnes několikrát vojáci šli na jižní kopec. Už nechci psát. Když přemýšlím o čínském lidu, nemohu si pomoci, ale cítím se zlomený srdcem. Dnes se narodil další chlapec. “[13]

A 18. prosince 1937 píše o drsných podmínkách:

"Všechny dívky, kromě jedné, které byly včera odvezeny, byly propuštěny a vrátily se." [Nemám] tušení, kde je pohřešovaná dívka, nebo jestli se příliš stydí, aby se vrátila. […]

Tito [japonští vojáci] byli extrémně nemilosrdní; páchali nejrůznější zločiny, zabíjeli a znásilňovali kohokoli, ať se jim líbí, bez ohledu na to, zda jsou mladí nebo staří. Jedna rodina má matku a dceru. Matku starší 60 let znásilnili postupně tři vojáci a dceru ve věku 40 let dva vojáci. Obě jsou vdovy. Je to nesmírně nelidské! […] Nyní má Ginling přes 9 000 uprchlíků. Vně i uvnitř, na chodnících a chodbách lidé spali všude, jako by sardinky balily do krabic. “[14]

Dne 30. Prosince 1969 předala Tsen Shu Fang své prohlášení Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ zdůraznění jejích zážitků během masakru:

"Japonští vojáci vstoupili do areálu pod záminkou, že budou hledat vojáky, ale ve skutečnosti hledali naše dívky." Slečna Vautrinová zde byla odpovědná zahraniční dáma a odvedla úžasnou práci, aby zabránila vojákům unést naše dívky. Navzdory všemu, co jsme já a my ostatní mohli dělat v noci 17. prosince 1937, vojáci vešli do areálu a odnesli jedenáct dívek. Devět z těchto dívek strašně znásilněných a zneužívaných japonskými důstojníky se později dostalo zpět na náš pozemek. Pan Mills je viděl. O ostatních dvou dívkách jsme už nikdy neslyšeli. […] Vojáci by v noci po celém městě vypalovali soukromé domy po celém městě jen pro sport nebo pro zahřátí. Ve vesnici nyní pracuje žena, jejíž manžel, obchodník, byl zabit japonskými vojáky a její domov s malým 3měsíčním dítětem upáleným japonskými vojáky.[15]

Dědictví

Deník Cheng Ruifang je první známý denní deník zaznamenaný čínským občanem na Masakr v Nankingu. Její deník je považován za důkaz násilné povahy invaze dokumentující znásilnění a vraždu spáchané japonskými vojáky. Minnie Vautrin také si vedla deník, který zaznamenával její dodržování.[16] Tyto dva deníky obsahují podrobný popis válečných zločinů, kterých se japonští vojáci dopustili v kampusu Ginling, a odhalují neoptimální podmínky, které ženy a děti prožívají během Masakr v Nankingu.

The Druhý historický archiv v Číně v Nanjing spolupracoval s Nanjing Publishing Group na úpravách a překladu deníku do angličtiny a japonštiny.[17]

Bibliografie

Fogel, Joshua A. 2000. Masakr v Nanjing v historii a historiografii. Berkeley: University of California Press.

Guo, Biqiang 郭必强 a Guan, Hui 管 辉. "Tsen Shui Fang: Dokumentace masakru v Nankingu prostřednictvím deníku 程瑞芳: 用 日记 记录 南京 大 屠杀." Archivy a stavebnictví 档案 与 建设 1 (2005): 33-38.

Li, Ning 李宁. "První vydání archivu deníku Tsen Shui Fang 《程瑞芳 日记》 档案 原件 首次 公开 出版." Republikánské archivy 档案 档案 1 (2016): 1.

McLoughlin O'Donnell, Maryann. Čínští a západní záchranáři v mezinárodní bezpečnostní zóně Nanking 1937-1938. Richard Stockton College of New Jersey, Sara a Sam Schoffer Holocaust Resource Center, 2011. https://www.alpha-canada.org/wp-content/themes/bcalpha-theme/resources/Nanking_Rescuers_NJ.pdf

Sutton, David Nelson. „Prohlášení Shui Fang Tsena o Nankingu.“ Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ. 31. prosince 1969. http://imtfe.law.virginia.edu/collections/sutton/7/27/statement-shui-fang-tsen-nanking (přístup k březnu 2019).

Vautrin, Minnie, Tsen Shui-fang a Hualing Hu. Neohrožené ženy z Nankingu: Válečné deníky Minnie Vautrin a Tsen Shui-Fang. Carbondale: Southern Illinois University Press, 2010.

Wei, Li 李薇. "Tsen Shui Fang," Anne "Východu" 东方 安妮 "程瑞芳." China Archives 中国 档案 12 (2015): 70-71

Poznámky pod čarou

  1. ^ Wei, Li 2015 (2015). Tsen Shui Fang, „Anne“ Východu „东方 安妮“ 程瑞芳. Archiv Číny 中 国 档案 12. str. 70.
  2. ^ Wei, Li 2015 (2015). Tsen Shui Fang, „Anne“ Východu „东方 安妮“ 程瑞芳. Archiv Číny 中 国 档案 12. str. 70.
  3. ^ A b Wei, Li 2015 (2015). Tsen Shui Fang, „Anne“ Východu „东方 安妮“ 程瑞芳. Archiv Číny 中 国 档案 12. str. 70.
  4. ^ A b C d Hualing., Vautrin, Minnie 1886-1941 Tsen Shui-fang 1875-1969 Hu (2010). Neohrožené ženy v Nankingu: válečné deníky Minnie Vautrin a Tsen Shui-Fang. Southern Illinois University Press. str. 12. ISBN  9780809329632. OCLC  699702761.
  5. ^ Hualing., Vautrin, Minnie 1886-1941 Tsen Shui-fang 1875-1969 Hu (2010). Neohrožené ženy v Nankingu: válečné deníky Minnie Vautrin a Tsen Shui-Fang. Southern Illinois University Press. str. 5. ISBN  9780809329632. OCLC  699702761.
  6. ^ A b C d E F G Hualing., Vautrin, Minnie 1886-1941 Tsen Shui-fang 1875-1969 Hu (2010). Neohrožené ženy v Nankingu: válečné deníky Minnie Vautrin a Tsen Shui-Fang. Southern Illinois University Press. str. 10. ISBN  9780809329632. OCLC  699702761.
  7. ^ A b C d Maryann., McLoughlin-O'Donnell (2011). Čínští a západní záchranáři v mezinárodní bezpečnostní zóně Nanking, 1937-1938. Centrum zdrojů holocaustu Sara a Sam Schoffer, Richard Stockton College v New Jersey. str. 73. OCLC  708393281.
  8. ^ Hualing., Vautrin, Minnie 1886-1941 Tsen Shui-fang 1875-1969 Hu (2010). Neohrožené ženy v Nankingu: válečné deníky Minnie Vautrin a Tsen Shui-Fang. Southern Illinois University Press. str. 8. ISBN  9780809329632. OCLC  699702761.
  9. ^ Hualing., Vautrin, Minnie 1886-1941 Tsen Shui-fang 1875-1969 Hu (2010). Neohrožené ženy v Nankingu: válečné deníky Minnie Vautrin a Tsen Shui-Fang. Southern Illinois University Press. str. 11. ISBN  9780809329632. OCLC  699702761.
  10. ^ 1950-, Fogel, Joshua A. (2000). Masakr v Nanjing v historii a historiografii. University of California Press. str. 26. ISBN  0520220064. OCLC  41620038.CS1 maint: číselné názvy: seznam autorů (odkaz)
  11. ^ Hualing., Vautrin, Minnie 1886-1941 Tsen Shui-fang 1875-1969 Hu (2010). Neohrožené ženy v Nankingu: válečné deníky Minnie Vautrin a Tsen Shui-Fang. Southern Illinois University Press. str. 13. ISBN  9780809329632. OCLC  699702761.
  12. ^ Hualing., Vautrin, Minnie 1886-1941 Tsen Shui-fang 1875-1969 Hu (2010). Neohrožené ženy v Nankingu: válečné deníky Minnie Vautrin a Tsen Shui-Fang. Southern Illinois University Press. str. 11. ISBN  9780809329632. OCLC  699702761.
  13. ^ Hualing., Vautrin, Minnie 1886-1941 Tsen Shui-fang 1875-1969 Hu (2010). Neohrožené ženy v Nankingu: válečné deníky Minnie Vautrin a Tsen Shui-Fang. Southern Illinois University Press. str. 45. ISBN  9780809329632. OCLC  699702761.
  14. ^ Hualing., Vautrin, Minnie 1886-1941 Tsen Shui-fang 1875-1969 Hu (2010). Neohrožené ženy v Nankingu: válečné deníky Minnie Vautrin a Tsen Shui-Fang. Southern Illinois University Press. str. 50. ISBN  9780809329632. OCLC  699702761.
  15. ^ „Papíry Davida Nelsona Suttona, rámeček 7, složka 27“. imtfe.law.virginia.edu. Citováno 2019-03-13.
  16. ^ Hualing., Vautrin, Minnie 1886-1941 Tsen Shui-fang 1875-1969 Hu (2010). Neohrožené ženy v Nankingu: válečné deníky Minnie Vautrin a Tsen Shui-Fang. Southern Illinois University Press. str. 7. ISBN  9780809329632. OCLC  699702761.
  17. ^ Hualing., Vautrin, Minnie 1886-1941 Tsen Shui-fang 1875-1969 Hu (2010). Neohrožené ženy v Nankingu: válečné deníky Minnie Vautrin a Tsen Shui-Fang. Southern Illinois University Press. str. 17. ISBN  9780809329632. OCLC  699702761.