Druhý mezinárodní kongres skladatelů a hudebních kritiků 1948 - The Second International Congress of Composers and Music Critics 1948

The Druhý mezinárodní kongres skladatelů a hudebních kritiků byl držen v Praha mezi 20. květnem a 29. květnem 1948 a byl důležitým okamžikem ve vývoji hudebního života v poválečném období Československo. Byl to také významný zásah do debaty o stavu moderní hudby a byl často zmiňován v následujících spisech na téma vztahu hudby a politických a společenských změn. Konferenci pořádal Syndikát českých skladatelů, který byla založena 20. února 1946 a uspořádala také jarní hudební festival známý jako Mezinárodní hudební festival Pražské jaro od roku 1946 a první kongres skladatelů a hudebních kritiků. Vyhlášení konference se později stalo známým jako „Pražský manifest“

Konference se zúčastnilo přibližně 70 hudebníků, skladatelů a hudebních kritiků ze 14 zemí, včetně britských skladatelů Alan Bush a Bernard Stevens. Zúčastnil se jej také německý skladatel a filozof Hanns Eisler , který přednesl přednášku na téma „Základní sociální otázky moderní hudby“. Prohlásil to

„Po všech těch excesech a experimentech se dnes jeví jako úkol hudby naší doby vést hudbu zpět k vyšší formě společnosti, vést ji zpět od soukromé k univerzální“ [1]

Konference měla za cíl nabídnout řešení toho, co účastníci viděli krizi moderní hudby. Problémy byly shrnuty do tří záhlaví[2]

  • „Struktura a výraz moderní hudby“
  • „Funkce vážné a lehké hudby“
  • „Problémy hudební kritiky dnes“

Pražský manifest nabídl soubor zásad pro skladatele, které zahrnovaly vyhýbání se extrému subjektivismus a užší spojování se svými národními kulturami. Rovněž požadoval, aby se skladatelé zaměřili na hudbu, která by mohla mít konkrétní obsah, jako např opera, oratorium a písně. Ačkoli se toto prohlášení odráží na skladatelské konferenci v roce 1948 v Sovětském svazu a Ždanovova doktrína byla zpochybněna představa, že výsledek určili sovětští delegáti.[3]

Manifest v Praze přinutil myslitele mimo Československo ke konfrontaci s estetickými a ideologickými problémy.[4] To bylo kritizováno Theodor Adorno ve své Die Gengangelte Musik. Diskutoval o tom také Sartre ve svém úvodu k Rene Leibowitzovi „Umělec a jeho svědomí“. Sartre popsal Pražský manifest jako „hloupý a extrémní důsledek dokonale obhájitelné teorie umění, která nutně neznamená estetické autoritářství“ [5]

Reference

  1. ^ Hans Eisler Základní sociální otázky moderní hudby v Rebel v hudbě vyd. Manfred Grabs (1978)
  2. ^ Alan Bush, „Druhý mezinárodní kongres skladatelů a hudebních kritiků“, Hudební časy, Sv. 89, č. 1267. (září 1948), str. 280-281.
  3. ^ Miloš Jůzl, „Hudba a totalitní režim v Československu“, Mezinárodní přehled estetiky a sociologie hudby, Sv. 27, č. 1. (červen, 1996), str. 31-51.
  4. ^ Mark Caroll, Hudba a ideologie v Evropě studené války (Cambridge University Press, 2003)
  5. ^ Předmluva k Rene Leibowitzové, L'artiste et sa svědomí Paříž 1950, dotisk v Situace (New York 1965)