Poslední fotbaloví proletáři - The Last Proletarians of Football - Wikipedia

Poslední fotbaloví proletáři
Poslední fotbaloví proletáři poster.png
Filmový plakát
švédskýFotbollens sista proletärer
Režie:
  • Martin Jönsson
  • Carl Pontus Hjorthén
ProdukovanýKalle Gustafsson Jerneholm
NapsánoCarl Pontus Hjorthén
V hlavních rolích
Hudba od
Výroba
společnosti
Datum vydání
Provozní doba
74 minut
ZeměŠvédsko
Jazykšvédský

Poslední fotbaloví proletáři (švédský: Fotbollens sista proletärer) je rok 2011 švédský dokumentární film o Fotbal klub IFK Göteborg a její úspěch v 80. letech, ale také o vývoji švédské společnosti.

Scénář a režii dokumentu tvoří Martin Jönsson a Carl Pontus Hjorthén s hudbou Ian Person, kytarista bývalé švédské rockové kapely Soundtrack našich životů.[1] Producent Kalle Gustafsson Jerneholm byl také členem kapely.

Název filmu se zmiňuje o tom, jak byli hráči IFK Göteborg během období součástí třídy výdělky, hrát hru jako amatéři ve světě profesionálních fotbalistů, stejně jako proletariát jsou třídou námezdně pracujících v kapitalistické společnosti.

Synopse

Film začíná ukázkou podobností mezi politikou EU Švédská sociálně demokratická strana s předsedou vlády Olof Palme a úspěšný poloamatérský klub IFK Göteborg, kde kromě hráčů měli všichni hráči kromě kuchařů, instalatérů a úředníků i běžné zaměstnání. Stejně jako kombinace tržní hospodářství a sociální stát (dále jen Švédský model ) vyzval hospodářství volného trhu v Evropě, IFK Göteborg vyzval plně profesionální evropské špičkové kluby.

Poslední fotbaloví proletáři pak sledujte, jak IFK hraje v druhá divize od roku 1971 do roku 1976 se vraťte zpět Allsvenskan v roce 1977 a během 80. let se transformovala na evropskou fotbalovou velmoci. Někteří hráči - jako např Torbjörn Nilsson, Ruben Svensson, Dan Corneliusson a Glenn Hysén, vedle manažera Sven-Göran Eriksson —Zjistěte se také a řekněte svůj pohled na toto období.

Vrchol filmu ukazuje úspěch v Pohár UEFA 1981–82, který vyvrcholil v Finále Poháru UEFA 1982 proti Hamburger SV. Kontrast mezi švédskou amatérskou stranou a jejich dobře placenými protivníky se opakuje. HSV právě vyhrál Bundesliga, a byli si tak jistí, že i poté, co v prvním zápase v Göteborgu prohráli 1: 0, praporky hlásající „Hamburger SV - Vítězové Poháru UEFA 1982“ (Němec: „Hamburger SV - Pohár UEFA-Sieger 1982“) byly vyrobeny, distribuovány a prodány v Hamburku před druhou hrou. Poslední fotbaloví proletáři poté ukažte, jak IFK Göteborg zvítězil nad německým týmem 3: 0, což byla vůbec první evropská trofej, kterou vyhrál švédský klub (a v současnosti pouze jedna ze dvou, protože IFK zopakovala svůj úspěch v Pohár UEFA 1986–87 ).

Jönsson a Hjorthén ukazují, jak se švédská společnost mění v polovině 80. let, když se lišila od švédského modelu. Ideály se mění, egoismus roste a švédská společnost již neodmysluje solidaritu. Tvrdí, že atentát na Olofa Palme v únoru 1986 nastal zlom.

Ale IFK Göteborg, stále amatérský tým, pochoduje dál a v semifinále postoupí Evropský pohár 1985–86. Zápasy proti FC Barcelona v dubnu 1986 byly poté označeny za bod obratu pro IFK Göteborg a jejich úspěch jako amatérského klubu. Po fotografiích z přesvědčivé výhry 3: 0 doma v Göteborgu následují spekulace o podplácených rozhodčích a faulu před zápasem v Barceloně. Jönsson a Hjorthén tvrdí, že bohatý a mocný španělský klub si nemohl dovolit prohrát se švédskou amatérskou stranou. FC Barcelona vyhrává 3: 0 a po bezgólovém prodloužení následuje výhra Barcelony 5: 4 trestné střílení.

Scény, kdy byl IFK Göteborg vyřazen z evropského fotbalu, se poté, co dokument končí, stáhly do scén pohřbu Olofa Palme.

Uvolnění

Prodloužený 80minutový střih filmu byl v kinech v Drakenu Gothenburg dne 4. ledna 2011,[2] a 1. dubna byla zahájena screeningová 74minutová verze.[3] Poslední fotbaloví proletáři byl propuštěn dne DVD dne 27. května 2011,[2] časné DVD dodávané s replikou vlajky Hamburger SV prohlašující, že vyhrály Pohár UEFA 1982.[4][5] Dokument byl vysílán v televizi Sveriges Television dvakrát, o 59 minut později později, rok vydání 4. září, a celovečerní film 20. června 2012.[2]

Poslední fotbaloví proletáři byl také promítán v zahraničí, v Barcelona (na fotbalovém festivalu OffsideFest[6]), Londýn, Berlín, Palermo (na festivalu SportFilm[7]), Liverpool (na fotbalovém festivalu Kicking + Screening[8]), New York City, Rio de Janeiro, Sao Paulo a Bilbao.[9]

Příjem a ocenění

Poslední fotbaloví proletáři byl chválen ve Švédsku[10] stejně jako v zahraničí,[9] a získal příznivé recenze ve všech hlavních švédských novinách.[5][11][12][13][14] Hlavní kritika filmu byla, že se snažil příliš silně vynutit spojení mezi politikou a fotbalem,[12][15][16] ale na spojení bylo také poukázáno jako na jednu ze silných stránek filmu.[17]

Film vyhrál Paladino d'oro, cena za nejlepší fotbalový film na festivalu SportFilm v Palermu, a byla nominována do dvou dalších kategorií, nejlepší střih filmu a nejlepší kinematografie.[10]

Citace

  1. ^ Skiva.
  2. ^ A b C Svenska Filminstitutet.
  3. ^ Ozelot 23. 03. 2011.
  4. ^ Ozelot 19. 06. 2011.
  5. ^ A b Wennö 2011.
  6. ^ OffsideFest.
  7. ^ Ozelot 29. 11. 2011.
  8. ^ Gleeson 2012.
  9. ^ A b Börjesson 2014.
  10. ^ A b Hadin 2011.
  11. ^ Brovik 2011.
  12. ^ A b Johnson 2011.
  13. ^ Åhlund 2011.
  14. ^ Ödmark 2011.
  15. ^ Laul 2011.
  16. ^ Högström 2013.
  17. ^ Erlandsson 2011.

Reference

externí odkazy