Stoniškiai - Stoniškiai
Stoniškiai | |
---|---|
Vesnice | |
![]() Erb | |
![]() ![]() Stoniškiai Umístění Pagėgiai | |
Souřadnice: 55 ° 11'50 "N 21 ° 45'25 ″ východní délky / 55,19722 ° N 21,75694 ° ESouřadnice: 55 ° 11'50 "N 21 ° 45'25 ″ východní délky / 55,19722 ° N 21,75694 ° E | |
Země | ![]() |
Etnografická oblast | Malá Litva |
okres | Okres Tauragė |
Obec | Obec Pagėgiai |
Starší | Stoniškiai starší |
Hlavní město | Stoniškiai starší |
Populace (2011) | |
• Celkem | 178 |
Časové pásmo | UTC + 2 (EET ) |
• Léto (DST ) | UTC + 3 (EEST ) |
Stoniškiai je vesnice na jihozápadě Litva. Nachází se v oblasti bývalého Pobaltí kmen Skalvians. Je to hlavní město Stoniškiai eldership (Stoniškių seniūnija) z Obec Pagėgiai, a jako takový je součástí Okres Tauragė.
Dějiny
Název obce je odvozen od Stonys, Stonis (Litevská příjmení ). Stoniškiai byl poprvé zmíněn v roce 1785.[1]
Ve druhé polovině 19. století zde byla dálnice a železnice, takže se vesnice stala dopravním uzlem a rostla o něco rychleji. V roce 1905 žilo ve Stoniškiai 136 lidí. V meziválečném období Sportverein Stonischken (1923: Möwe Stoniškiai) byl jedním z nejmocnějších Fotbal týmy Malá Litva mimo Klaipėda.[2]
Stoniškiai starší
V Stoniškiai eldership, 2279 lidí Stoniškių seniūnija (Leden 2013). Území eldership se rozkládá na ploše 13 400 ha.[3]
Stoniškiai škola
V roce 1890 byla založena škola v Rukai.[4] V roce 1945 Stoniškiai základní škola byl založen. V roce 1950 byla zřízena sedmiletá škola, následovaná a střední škola. V roce 1959, první třída abitur absolvoval školu. Od roku 2004 existoval Stoniškiai všeobecná střední škola a od roku 2013 Stoniškiai komplexní škola Obec Pagėgiai (Pagėgių sav. Stoniškių pagrindinė mokykla).[5]
Ústní pole

Stoniškiai má nejvíce prozkoumané opoka pole v Litvě o rozloze více než 25 ha. Odhaduje se, že pole má 17,8 milionů tun opoky.[6]
Reference
- Stoniškiai. Mažoji lietuviškoji tarybinė enciklopedija, T. 3 (R – Ž). Vilnius, Vyriausioji enciklopedijų redakcija, 1971, 308 psl.
- Stoniškiai. Tarybų Lietuvos enciklopedija, T. 4 (Simno-Žvorūnė). - Vilnius: Vyriausioji enciklopedijų redakcija, 1988. 111 psl.