Statinia gens - Statinia gens
The gens Statinia byl nejasný plebejec rodina v starověký Řím. Žádní členové tohoto geny jsou zmiňováni starověkými spisovateli, ale několik je známo z nápisů, z nichž některé jsou z Aquileia v Venetia a Histria.
Původ
The žádní muži Statinius patří do třídy gentilicie odvozené od jiných jmen končících na -v nás, pomocí nežidovské přípony -inius.[1] V tomto případě je nomen pravděpodobně odvozen od Oscan praenomen Statius, a je příbuzný s nomina Statius a Statilius.[2]
Členové
- Tento seznam obsahuje zkrácené praenomina. Vysvětlení této praxe viz synovství.
- Publius Statinius, pojmenovaný ve sádrovém nápisu z druhého století z roku Curia Raetorum v Raetia.[3]
- Sextus Statinius Aplinis, pohřben u Ridera v Dalmácie, ve věku osmdesáti let, v hrobce z prvního století nebo z první poloviny druhého.[4]
- Marcus Statinius Dorus, obětoval se Luna a Mars jménem Fruticia Thymele, která obětavě obětovala Magna Mater a Ceres, zaznamenaný ve dvou nápisech z Aquileia v Venetia a Histria, se datuje do poslední čtvrtiny prvního století nebo do první čtvrtiny třetího.[5]
- Statinia M. l. Phaenusa, svobodná žena pohřbená v Aquileii během druhého století, nebo v druhé polovině prvního.[6]
- Statinia Phoebe, pohřbena v Poetovio v Pannonia Superior, s pomníkem od jejího manžela, Gaius Caecina Florus, z první poloviny druhého století.[7]
- Statinia Prima, pohřbená v hrobě z třetího století v Římě, ve věku dvaceti let, šesti měsíců a devatenácti dnů, s pomníkem od jejího manžela, osvobozeného Marka Aurelia Primuse.[8]
- Statinia Strategis, pohřben v hrobce z prvního století v Aquileia, s pomníkem od jejího syna, Gaius Plenius Strato, jeden z Seviri Augustales.[9]
- Statinia Thymele, věnovala hrobku z 2. století v Aquileii pro svého manžela, svobodného muže Luciuse Acestia Saturnina, jednoho ze Seviri Augustales.[10]
Viz také
Reference
Bibliografie
- Theodor Mommsen et alii, Corpus Inscriptionum Latinarum (Tělo latinských nápisů, zkráceně CIL), Berlin-Brandenburgische Akademie der Wissenschaften (1853 - dosud).
- René Cagnat et alii, L'Année épigraphique (Rok v epigrafii, zkráceně AE), Presses Universitaires de France (1888 – dosud).
- Viktor Hoffiller a Balduin Saria, Antike Inschriften aus Jugoslawien (Starověké nápisy z Jugoslávie, zkráceně AIJ), sv. 1: Noricum und Pannonia Superior, Záhřeb (1938).
- Giovanni Battista Brusin, Nápisy Aquileiae (Nápisy Aquileia), Udine (1991–1993).