Prozatímní regionální vláda Uralu - Provisional Regional Government of the Urals
Prozatímní regionální vláda Uralu Временное областное правительство Урала | |||||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
Vlajka prozatímní uralské vlády[1] | |||||||||
Postavení | Prozatímní vláda | ||||||||
Hlavní město | Jekatěrinburg | ||||||||
Předseda rady | |||||||||
• 1918 | Pavel Ivanov | ||||||||
Dějiny | |||||||||
• Zavedeno | 13. srpna[1]/19,[2] 1918 | ||||||||
• Zrušeno | 26. října, 1918 | ||||||||
|
The Prozatímní regionální vláda Uralu byla protibolševická prozatímní vláda,[3] vytvořeno v Jekatěrinburg 13. srpna[1] nebo 19,[2] 1918, který ovládal Permská gubernie, části Vyatka, Ufa, a Orenburgské gubernie. To bylo zrušeno v říjnu 1918.
Tvorba a rozpuštění
V roce 1918 proběhl boj mezi Výbor členů Ústavodárného shromáždění a Prozatímní sibiřská vláda pro kontrolu nad Ural. Jako nárazníkové pásmo mezi nimi, za účelem ustavení stabilní skutečné moci, po okupaci Jekatěrinburgu Čechoslováky komisí zastupující členy různých stran byla na schůzi 19. srpna 1918 v Jekatěrinburgu vytvořena prozatímní regionální vláda Uralu. Prozatímní regionální vláda Uralu měla fungovat až do svolání Uralské regionální dumy nebo Všeruského ústavodárného shromáždění.
26. října 1918 se prozatímní uralská vláda rozhodla rezignovat a převést veškerou moc na Uralu na Prozatímní všeruská vláda („Omsk Directory“),[3] která 10. listopadu přijala rezignaci prozatímní regionální vlády Uralu.
Složení
Hlavními vládními orgány byla Rada prozatímní regionální vlády Uralu a 8 hlavních útvarů, mezi nimiž nebyly žádné hlavní útvary, jako například armáda, komunikace a zahraniční věci. O těchto otázkách rozhodovali další hlavní manažeři (například o vnějších vztazích, včetně vztahů s dalšími bílými vládami v Rusku o vytváření všeruských úřadů, byl pověřen soudruh předseda prozatímní regionální vlády Uralu Lev Krol a jeho přímé povinnosti finančního ředitele vykonával jeho soudruh menševik Vsevolod Vsevolozhsky).[4] V rámci vlády fungovala instituce zvláštních komisařů, aby obyvatelům Uralu sdělila zásady své politiky.
Pozice | Osoba | Přidružení strany |
Předseda rady | Pavel Ivanov | Ústavní demokrat |
Vrchní ředitel obchodu a průmyslu | ||
Soudruhu předseda | Lev Krol | Ústavní demokrat |
Hlavní finanční ředitel | ||
Vrchní ředitel pro zemědělství a státní majetek | Alexander Pribylev | Socialistický revolucionář |
Hlavní manažer pro vzdělávání | Vladimir Anastasiev | Socialistický revolucionář |
Vrchní ředitel pro vnitřní záležitosti | Nikolay Aseikin | Lidový socialista |
Vrchní ředitel práce | Petr Murashev | Menševik |
Vrchní ředitel pro spravedlnost | Nikolay Glasson | Nestraník |
Vrchní ředitel těžby | Anton Gutt | Nestraník |
Politika
Prohlášení prozatímní uralské vlády ze dne 27. srpna 1918 vyhlásilo program obsahující mimo jiné následující hlavní ustanovení:
- Zachování demokratických svobod;
- Rovnost všech náboženství a národů, právo na jejich kulturní sebeurčení; odsouzení bolševického dekretu o oddělení církve od státu;
- Podpora rozvoje průmyslu na Uralu, obnova práv soukromého vlastnictví a podnikání v průmyslu, obchodu a bankovnictví;
- Návrat rostlin jejich bývalým majitelům; znárodnění jednotlivých podniků v případě nutnosti státu;
- Úspora osmihodinového pracovního dne[5] a stávající systém sociálního pojištění; stanovení mezd na základě vzájemné dohody zaměstnavatelů a pracovníků, avšak nejméně na pevně stanovené životní minimum;
- Zachování půdy v rukou jejích skutečných uživatelů, dokud Ústavodárné shromáždění konečně problém nevyřeší;
- Pomoc Bílá armáda;
- Obnova místní správy; obnova práv a vztahů zakázaných bolševickými vyhláškami.
V řadě moderních studií jsou opatření přijatá prozatímní vládou Uralu v extrémně obtížných podmínkách s téměř úplným nedostatkem potřebných zdrojů a nejtěžší vnitropolitickou situací hodnocena velmi dobře. Podle Pavla Kostogryzova tedy sociálně-ekonomická politika uralské vlády, kterou lze popsat jako politiku vědomého a důsledného třídního kompromisu, „... byla docela rozumná a pomohla normalizovat ekonomický život regionu“. Hlavní zásluhy vlády vidí v tom, že „... ekonomická situace Uralu byla stabilnější a lepší než území ovládaná Rudými“.[6][7]
Ke konci své existence se však prozatímní regionální vláda Uralu začala ve své politice odklánět od demokratických idejí.
Během své existence zaplatila uralská vláda mimo jiné také 254 000 rublů za údržbu „bílé“ policie[3] a vydal 81 legislativních aktů. Nejslavnější z nich:
- Při povinném dodání veškeré vytěžené platiny výhradně do pokladny;
- O institutu zvláštních výběrců přímých daní pod daňovými inspektory;
- O státní regulaci obchodu;
- O stanovení mezních cen chleba a kovů.
Provádění některých ustanovení programu, zejména v sociální oblasti, bylo kvůli nedostatku finančních prostředků nesmírně obtížné, proto byla prozatímní regionální vláda Uralu donucena vyhledat pomoc u výboru členů Ústavodárného shromáždění a sibiřské vlády , která tyto žádosti aktivně využila jako záminku k intervenci v regionu. Vláda neměla své vlastní vojenské jednotky, takže nedokázala odolat tlaku, který na ni vyvíjejí vojenské orgány a podnikatelé podporující politiku prozatímní sibiřské vlády. Prozatímní regionální vláda Uralu viděla východisko z této situace při formování jediné centralizované moci v Rusku.
Omsk byl osvobozen dříve než Jekatěrinburg čistě náhodou. Díky tomu bylo možné sestavit sibiřskou vládu v Omsku, a ne v Jekatěrinburgu ... Není pochyb o tom, že uralská vláda byla silnější než Omsk. Kdo ví, možná by výsledky bílé vzpoury byly úplně jiné, kdyby moc patřila těm, kteří vstoupili do uralské vlády.[8]
Reference
- ^ A b C Vlajky státních entit během občanské války
- ^ A b Encyklopedie Jekatěrinburgu
- ^ A b C Alexander Petrov. K otázce právní podpory organizace a činnosti policie prozatímní vlády a policie „bílých“ vlád Uralu a Sibiře - Státní univerzita na jihu Uralu[trvalý mrtvý odkaz ]
- ^ Lev Krol. Tři roky (Vzpomínky, dojmy a setkání) - Vladivostok: Tiskárna partnerství nakladatelství Svobodné Rusko, 1921, strana 88
- ^ „Stínový“ vůdce uralské vlády Lev Krol se proslavil v roce 1902 zavedením osmihodinového pracovního dne v jekatěrinburgské městské elektrárně, kterou vedl.
- ^ Pavel Kostogryzov. Protibolševické hnutí na Uralu v letech 1917 - 1918 - Abstrakt disertační práce kandidáta historických věd - Jekatěrinburg, 2013, strana 19
- ^ Aleksey Ivanov. Sociálně-ekonomická politika prozatímní regionální vlády Uralu (srpen - listopad 1918): O historii studia problému // Sborník státní ekonomické univerzity v Uralu, 2013, č. 2 (46), strany 89– 90, 92, 93 a další
- ^ Vladimir Anichkov. Jekatěrinburg - Vladivostok. 1917 - 1922 - Moskva: Ruská cesta, 1996, strany 177, 178
externí odkazy
- Uralská prozatímní vláda / Vasily Tsvetkov // Velká ruská encyklopedie: v 35 svazcích / šéfredaktor Jurij Osipov - Moskva: Velká ruská encyklopedie, 2004–2017
- Uralská historická encyklopedie
- Encyklopedie Jekatěrinburgu