Ochránce Rýnské konfederace - Protector of the Confederation of the Rhine

Německá knížata vzdala poctu ochránci Napoleonovi krátce po ratifikaci Konfederační smlouvy. Tato litografie Charlese Motteho byla pravděpodobně vyrobena ve 20. letech 20. století. Zobrazení by se nemělo číst doslovně; někteří knížata byli zastoupeni vyslanci.

Ochránce Rýnské konfederace byl titul v držení Napoleon, Císař francouzštiny, ve své funkci vůdce Konfederace Rýn (1806-1813). Termín ve francouzštině byl Protecteur de la Confédération, v němčině Protector des rheinischen Bundes. Titul vytvořil Smlouva o Rýnské konfederaci, což byla mezinárodní smlouva mezi císařem a některými německými knížaty.[který? ] Text smlouvy zmiňuje císaře pouze jednou výslovně:

Umění. 12. Jeho Veličenstvo francouzský císař bude nazýván ochráncem rýnské konfederace a v této ctnosti bude po každém odchodu jmenovat nástupce knížete primáta.

The princ-primát byl předsedou Federálního shromáždění, nerealizované konvence členských států. Smlouva o funkci federálního ochránce mlčí. Smlouva například neříká, že ochránce zaručuje územní celistvost členských států, ačkoli smlouva upravuje řadu územních změn.[1]

Konfederace Rýn byla pro Napoleona nástrojem k zajištění vojenské podpory rýnských států, pokud to bylo nutné. Výkonová rovnováha byla jednostranná; Pouze Francie se rozhodla, kdy se má mobilizovat (článek 36). Francii a rýnským státům bylo umožněno vyjednávat mezinárodní smlouvy, a to i se státy mimo Konfederaci. Ochránce obvykle nekonzultoval se svými spojenci v důležitých mírových osadách té doby.

Smlouva říká, že rýnské státy musely být nezávislé na cizích mocnostech. Bylo jim umožněno zcela nebo částečně odmítnout svoji svrchovanost vůči jiným rýnským státům (čl. 7, čl. 8). V letech 1810 a 1811 poskytly členské státy Vestfálsko a Berg území Francii. Jelikož Francie nebyla členem Konfederace, porušila čl. 8.[2]

Viz také

Reference

  1. ^ Michael Kotulla: Deutsches Verfassungsrecht 1806–1918. Eine Dokumentensammlung nebst Einführungen. Hlasitost 1: Gesamtdeutschland, Anhaltische Staaten und BadenSpringer, Berlin a kol. 2006, s. 21.
  2. ^ Michael Kotulla: Deutsches Verfassungsrecht 1806–1918. Eine Dokumentensammlung nebst Einführungen. Hlasitost 1: Gesamtdeutschland, Anhaltische Staaten und BadenSpringer, Berlin a kol. 2006, s. 24.