Pietro Raimondi - Pietro Raimondi
 | Tento článek obsahuje a seznam doporučení, související čtení nebo externí odkazy, ale jeho zdroje zůstávají nejasné, protože mu chybí vložené citace. (Září 2014) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony) |
Pietro Raimondi (20. prosince 1786, Řím - 30. října 1853) byl italština skladatel, přechodný mezi Klasický a Romantický éry. Zatímco on byl slavný v té době jako skladatel opery a duchovní hudby byl také jako inovátor v kontrapunktický techniky i při tvorbě gigantických hudebních simultánek.
Raimondi se narodil v Římě a své rané vzdělání získal v roce Neapol. Část své rané kariéry strávil v Janov a poté dovnitř Sicílie, kde nechal operovat Catania a Messina; v roce 1820 se však vrátil do Neapole a zahájil zde kariéru operního skladatele. I když byl během této doby nejlépe známý jako operní skladatel, byl posedlý kontrapunktem a svůj volný čas trávil psaním fugy pro mnoho hlasů, stejně jako současné fugy v různých klávesách a režimech pro více skupin různých nástrojů. Považoval tuto práci za experimentální a nezakomponoval své experimenty na počátku své kariéry do svých oper.
Několik Raimondiho oper bylo úspěšných, a jakmile si uvědomil, že je zastíněn Rossini a později Bellini a Donizetti, změnil kompoziční směr od výroby oper k duchovní hudbě; v této oblasti měl lepší příležitost dopřát si svou lásku ke kontrapunktu. Vydal kontrapunktické pojednání v roce 1836, přibližně ve stejné době jako první ze svých experimentálních skladeb pro více sborů a orchestrů; od letošního roku věnoval většinu svých energií těmto výtvorům. Nezapomněl však na svou předchozí operní skladatelskou kariéru a učinil několik posledních pokusů o úspěch na operní scéně.
Jedním z nejpozoruhodnějších jeho experimentů v hudební simultánnosti byl jeho triple oratorium, Putifar-Giuseppe-Giacobbe (1848). Tato práce byla sada tří nezávislých oratorií určených k provádění nejprve za sebou a poté zároveň, jeden z mála takových experimentů před hudbou Charles Ives ve dvacátém století. Na rozdíl od hudby Ivesa však Raimondiho hudební jazyk byl konzervativní, dokonce anachronický, používal pouze tónový jazyk osmnáctého století. Části oratorií byly navrženy tak, aby do sebe těsně zapadaly, přičemž všechny byly v souladu se standardními pravidly kontrapunktu. Trojité oratorium bylo poprvé provedeno v Římě v roce 1852, na koncertu trvajícím šest hodin a vyžadujícím 430 účinkujících. Podle současného popisu byl Raimondi na konci tak překonán kolosálním zvukem tří oratorií, že omdlel, a koncert způsobil pocit, po kterém tak dlouho toužil. V důsledku tohoto úspěchu byl poctěn Papež, přijímající od něj pozici maestro di cappella na Svatého Petra, úroveň uznání, které v operní říši nikdy nedosáhl.
Raimondi následoval trojité oratorium složením dvojité opery, jedné vážné a jedné komické, která byla stejně jako trojité oratorium koncipována tak, aby byla uvedena postupně nebo současně. Tato práce (Adelasia / I quattro rustici) byl po jeho smrti v roce 1853 neúplný; nicméně velká část orchestrace, kontrapunktu a mnoho změn scény byly rozpracovány. Jak bylo koncipováno, každá opera by sloužila jako komentář k druhé. Tato dvojitá opera nebyla nikdy dokončena ani uvedena na scénu. Spolu s Raimondiho další pozdní hudbou je příkladem experimentálního trendu v polovině devatenáctého století, na který nikdy nikdo jiný nenasledoval.
Ve svém skutečném hudebním jazyce byl Raimondi konzervativní a jeho simulace fungovaly podle tradičních pravidel kontrapunktu a pobytu v omezeném tonálním vesmíru.
Raimondi dělá dramatický vzhled v Michael Ayrton satirický román Tittivulus.
Reference
- Dennis Libby, Pietro Raimondi The New Grove Dictionary of Music and Musicians, vyd. Stanley Sadie. 20 obj. London, Macmillan Publishers Ltd., 1980. ISBN 1-56159-174-2.
- Jesse Rosenberg: „Pietro Raimondi,“ Grove Music Online vyd. L. Macy (přístup k 28. květnu 2005), (přístup k předplatnému)
