Pan-Maya hnutí - Pan-Maya movement

The Pan-mayské hnutí je etnopolitické hnutí mezi Národy Maya z Guatemala a Mexiko. Hnutí vzniklo na konci 80. a na počátku 90. let v reakci na dlouhou tradici politické marginalizace velkého domorodého obyvatelstva Guatemaly, zejména v reakci na násilné protipovstalecké politiky, které neúměrně zasáhly domorodé komunity během Guatemalská občanská válka. Hnutí bylo organizováno na základě ideologie usilující o sjednocení mluvčích mnoha guatemalských lidí Mayské jazyky pod společnou kulturní / etnickou identitou. Byla to alternativa k jedné ze stran občanské války - komunistickým revolucionářům a konzervativní vládě. Při organizaci hnutí hráli významnou roli domorodí mayští lingvisté trénovaní severoamerickými lingvisty v Proyecto linguistico Francisco Marroquin. S mírovými dohodami z roku 1996 získalo hnutí významné postavení v guatemalské politice.

Pozadí

Pan-Mayské hnutí se skládá ze spolupráce více než 20 různých jazykových skupin Mayů.[1] Ačkoli domorodí obyvatelé Guatemaly tvoří přibližně polovinu celkového počtu obyvatel, nejsou zastoupeni a jsou vysoce diskriminováni.[1]

Sjednocení bylo obtížné během represivní občanské války, která pomohla udržet Mayové roztříštěné.[2] Mayské organizace byly obvykle místní organizace zajišťující malou skupinu obyvatelstva, většinou ve stejné jazykové skupině.[2] Překážky sjednocení zahrnovaly rozmanitost jazyků, což ztěžovalo koordinaci v rámci domorodého obyvatelstva.[1] Geografické překážky zahrnují nedostatečnou koncentraci Mayů v jedné oblasti Guatemaly a většinu populace žijící ve venkovských oblastech, což ztěžuje fyzickou koordinaci. A konečně socioekonomické překážky zahrnují vysokou míru chudoby a méně zdrojů než jiné etnické skupiny v zemi.

Mobilizace

Pan-Mayské hnutí bylo oficiálně mobilizováno, když organizace začaly vyslovovat domorodé nároky.[1] Tyto organizace se zaměřily na vytvoření pan-mayanismu spojujícího různorodou populaci mayských lidí v celé zemi.[1] Organizace ručily za politickou autonomii, zachování jazyka, přístup k půdě a kulturní revitalizaci.[1]

Hnutí vzniklo spolu se vzestupem dalších domorodých hnutí v Latinské Americe.[3] Hnutí se odtrhlo od bývalého domorodého aktivismu, který vznikl prostřednictvím rolnických organizací, ale nedělal etnické nároky. Dříve se přidali k rolnickým organizacím, protože vytváření organizací s výslovně domorodými nároky jim umožnilo být snadným terčem diskriminace.[2] Tehdejší mezinárodní podpora domorodých práv to pomohla změnit.[1]

Mírové rozhovory

Pan-Mayské hnutí nabralo sílu na konci brutální občanské války, kdy mezinárodní tlak prosazoval mírové rozhovory v guatemalském národě. Mírové rozhovory na počátku 90. let vytvořily příležitost pro expanzi mayských sociálních hnutí a úspěch panmajanismu.[1] Mezinárodní a nevládní organizace viděly potřebu obhájce lidských práv domorodého obyvatelstva v Guatemale.[1] Pomohli vytvořit tlak na guatemalskou vládu tím, že umožnily hnutí být součástí mírových rozhovorů, jakož i hájit zájmy hnutí.[1] Pan-Mayské hnutí bylo omezeno před mírovými rozhovory, k nimž došlo během občanské války národa, která vyvolala státní genocidní násilí, kde oběti byly převážně domorodého původu.[3] Mezinárodní aktéři pomohli upozornit na násilí, kterému byla mayská komunita vystavena.[3]

V roce 1992 bylo hnutí celostátně uznáváno jako politický aktér.[3] Za účelem sjednocení organizací pod jednou politickou střechou byly vytvořeny zastřešující organizace, jako je Coordinadora de Organizaciones del Pueblo Maya (koordinátor organizací mayských obyvatel Guatemaly, COPMAGUA).[1] To pomohlo lépe upozornit na problémy, které ovlivnily domorodé komunity jako celek.

Mírové dohody z roku 1996

V roce 1996 bylo podepsáno posledních 17 mírových dohod po devíti letech.[3] Tento proces byl považován za model, protože občanská společnost měla formální poradní úlohu, což nikdy nebylo vidět v mírových rozhovorech.[4] Problémy a práva původních obyvatel se staly ústředním bodem mírových rozhovorů a podpis mírových dohod symbolizoval vrchol hnutí.[3] Mezinárodní organizace, které podporovaly hnutí, sehrály také roli v mírových dohodách a prosazování změn v Guatemale. Mírové dohody zahrnovaly dohodu o právech domorodých obyvatel, Dohodu o identitě a právech domorodého obyvatelstva, která byla podepsána v roce 1995.[2] Tato dohoda nazvala Guatemalu multietnickým, multikulturním a mnohojazyčným národem a vyzvala k reformám na pomoc domorodému obyvatelstvu.[2] Části dohod o právech domorodých obyvatel vyžadovaly provedení ústavních reforem, které později čelily vysoké opozici.[2]

Následky

Etnické nerovnosti jsou i po desetiletí po podepsání mírových dohod stále vysoké.[1] Podvýživa dětí u domorodého obyvatelstva v Guatemale je téměř 70%.[5] Chudoba je stále vysoká ve venkovských oblastech, kde žije většina původního obyvatelstva; venkovská chudoba je na 42% ve srovnání s 29% na celostátní úrovni.

Politický vliv těchto mayských organizací v posledním desetiletí ustoupil.[1] Spolu s obtížemi sjednotit regionální a jazykové rozdíly ve skupině došlo v organizacích k vnitřním rozporům kvůli politicko-ideologickým liniím i náboženským.[1] Stoupla sektorizace organizací, kde se každá organizace zaměřuje na konkrétní problém, což vedlo k blokování rozvoje společné politické agendy.[1] Konec mírových rozhovorů ukončil společnou politickou agendu, díky níž bylo hnutí v polovině 90. let silné. Coordinadora de Organizaciones del Pueblo Maya (koordinátor organizací mayského lidu z Guatemaly, COPMAGUA) trvala kvůli vnitřním divizím pouze šest let.[1]

Provincialismus

Porážka ústavního referenda v roce 1999 symbolizovala pokles politické síly hnutí.[1] Hnutí se rozdrobilo, co dělat dál. V roce 2001 proběhla řada jednání s cílem řešit různé pohledy na parlamentní politiku.[2] V této době vznikly dřívější potíže se sjednocováním různých Mayů a mnozí cítili, že se musí soustředit na více místních změn a vrátit se k občanům.[2] 43% Mayů mluví pouze svým rodným jazykem a mnoho aktivistů věří, že by bylo výhodnější udržovat organizace na místní úrovni.[2]

Hlavní národní strany od mírových dohod nereagovaly na požadavky hnutí a dohod.[2] Identifikace domorodých zástupců na kongresu je stále nízká;[2] od 80. let vzrostlo zastoupení původních obyvatel Kongresu pouze z 8,0% na 13,9%.[6] Dokonce ani tito zástupci domorodých obyvatel se nepokročili vpřed v práci na cílech hnutí.[2] Nedostatek vyššího zastoupení může být způsoben diskriminací a násilím, díky nimž se domorodí členové bojí účasti v politice.[2]

Od mírových dohod se hnutí více zaměřilo na vytváření povědomí o kultuře. Domorodí političtí vůdci na národní a resortní úrovni se vyhýbali řešení socioekonomických problémů a etnické diskriminace, které čelí domorodé obyvatelstvo.[2] Vedoucí pracovníci na místní úrovni na druhou stranu zaznamenali větší úspěch při prosazování většího počtu etnických práv, protože obvykle reagují na populace, kde je většina původních obyvatel, a proto jsou ochotni tato práva přijmout a prosazovat.[2] Odpojení mezi místní, resortní a národní úrovní správy ztěžuje zastoupení na vyšších úrovních, přestože místní zastoupení rostlo.[2]

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó p q Vogt, Manuel (10. února 2015). „Disartikulované hnutí: Překážky mobilizace Mayů v postkonfliktní Guatemale“ (PDF). Latinskoamerická politika a společnost. doi:10.1111 / j.1548-2456.2015.00260.x.
  2. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó p Pallister, Kevin (30. srpna 2013). „Proč žádná mayská strana? Domorodé hnutí a národní politika v Guatemale“. Latinskoamerická politika a společnost. doi:10.1111 / j.1548-2456.2013.00205.x.
  3. ^ A b C d E F Brett, Roddy (20. května 2011). „Konfrontace rasismu zevnitř guatemalského státu: výzvy, kterým čelí ochránce domorodých práv úřadu ombudsmana pro lidská práva v Guatemale“. Oxfordské rozvojové studie. doi:10.1080/13600818.2011.568612.
  4. ^ Issacs, Anita (28. května 2010). „Ve válce s minulostí? Politika hledání pravdy v Guatemale“. International Journal of Transitional Justice.
  5. ^ Taft-Morales, Maureen (7. srpna 2014). „Guatemala: Politické, bezpečnostní a sociálně-ekonomické podmínky a vztahy USA“. Kongresová výzkumná služba. www.crs.gov
  6. ^ Garcia, Marla (2012). „Politické zastoupení a sociální začlenění: případová studie z Guatemaly“. Americas Society / Council of the Americas. New York, New York

Zdroje

  • Warren, Kay B. 2000. „Pan-mayanismus a guatemalský mírový proces.“ In, Christopher Chase-Dunn, Susanne Jonas a Nelson Amaro, eds., Globalizace v terénu: Postbellum Guatemalská demokracie a rozvoj, s. 145–166.
  • Warren, Kay B. 2001. „Mayský kulturní aktivismus v Guatemale.“ In, Davíd Carrasco, ed., Oxfordská encyklopedie středoamerických kultur. New York: Oxford University Press.
  • Warren, Kay B. a Jean Jackson. 2005. „Domorodé hnutí v Latinské Americe, 1992–2004: kontroverze, ironie, nové směry.“ Annual Review of Anthropology 34, (2005): 549-573.
  • Warren, Kay B. a Jean Jackson. 2002. Domorodá hnutí, sebeprezentace a stát. Společně s Jeanem Jacksonem. Austin: University of Texas Press, 2002.
  • Warren, Kay B.. 1998. Domorodá hnutí a jejich kritici: Pan-Mayský aktivismus v Guatemale. Princeton: Princeton University Press, 1998.