Základní úmluva o přeshraniční spolupráci - Outline Convention on Transfrontier Co-operation - Wikipedia
Dlouhé jméno:
| |
|---|---|
 Strany Signatáři | |
| Podepsaný | 21. května 1980 |
| Umístění | Madrid |
| Efektivní | 22. prosince 1981 |
| Stav | Ratifikace 4 státy |
| Signatáři | 40 |
| Strany | 39 |
| Depozitář | Generální tajemník Evropská rada |
| Jazyky | Angličtina a francouzština |
The Evropská rámcová úmluva o přeshraniční spolupráci mezi územními společenstvími nebo orgány, také nazývaný Madridská úmluva, byla zahájena Evropská rada (CoE) v roce 1980.[1] Úmluva stanoví právní rámec pro zřízení přeshraniční regiony. Od roku 2014 ji ratifikovalo 39 členských států Rady Evropy.
Úmluva má dvě části. Zatímco první část obsahuje právně závazné předpisy Smluv, druhá část uvádí řadu „vzorových dohod“, jak pro mezistátní, tak pro místní úroveň, jako možnosti pro případné dohody CBC. Tato druhá část úmluvy je určena pouze jako vodítko a nemá žádnou smluvní hodnotu.
Právně závaznou povinností, kterou Úmluva ukládá signatářským státům, je usnadnit přeshraniční spolupráci mezi územními orgány a podporovat uzavírání dohod, které se pro tento účel mohou ukázat jako nezbytné (článek 1). Smluvní strany se dále zavazují podporovat jakoukoli iniciativu územních orgánů inspirovanou vzorovými dohodami uvedenými v druhé části Úmluvy. Plnění těchto povinností zároveň podléhá řadě ustanovení. CBC nemění stávající pravomoci územních orgánů, jak jsou definovány v příslušných vnitrostátních právních řádech. Signatářské státy mohou rovněž vyloučit určité typy orgánů z oblasti působnosti úmluvy. Tato ustanovení znamenají, že splnění mezinárodní zákon Úmluva je vždy omezena vnitrostátními právními předpisy.
Druhá část úmluvy obsahuje různé nepovinné „vzorové dohody“ seskupené do dvou kategorií, tj. Mezistátní dohody na jedné straně a smlouvy mezi místní úřady, na druhé straně. Navrhované modelové dohody poskytují možné rámce pro různé stupně spolupráce, které byly vypracovány podle skutečně existujících smluv a ujednání CBC, jako je smlouva z roku 1974 mezi Lucemburskem a Německou zemí Porýní-Falc. Například vzorové dohody uvedené v čl. 1.4 a 1.5 byly inspirovány například smlouvou z roku 1974 mezi Lucemburskem a německou spolkovou zemí Rheinland-Pfalz. Následně informovaly o řadě dalších mezistátních smluv umožňujících místním orgánům účastnit se soukromých a veřejné právo CBC iniciativy.
V roce 1995 byla úmluva doplněna dodatkovým protokolem[2], rozhodl, že přeshraniční družstevní ujednání lze zřídit jako nezávislé orgány, které mohou nebo nemusí být právní subjektivita. Pokud má orgán pro spolupráci právní subjektivitu, je tato osoba definována v právu země, ve které se nachází její ústředí. Jak je uvedeno v čl. 4 nemůže být orgán pro spolupráci zmocněn k přijímání opatření, která se obecně použijí nebo která by mohla ovlivnit práva a svobody jednotlivců. Musí být stanoveno, zda má být orgán považován za veřejný nebo soukromé právo subjekt v rámci příslušných vnitrostátních právních systémů.
Protokol však dává signatářským státům možnost rozšířit pravomoci těchto orgánů pro spolupráci (článek 5). Mohou být zřízeny jako veřejnoprávní subjekty, jejichž rozhodnutí jsou stejná právní moc jako by byly odebrány samotnými zúčastněnými orgány. Tyto orgány proto mohou činit rozhodnutí, která jsou právně závazná nejen pro zúčastněné orgány, ale také pro všechny dotčené osoby. S ohledem na dalekosáhlé důsledky takového nadnárodního orgán veřejné moci, Německo, Francie a Švédsko se rozhodly protokol podepsat bez čl. 5.
Dodatkový protokol významně rozšiřuje ustanovení madridské úmluvy. Úmluva však stále neobsahuje žádná nařízení, která mají přednost před vnitrostátním právem. Z tohoto důvodu musí být všechny iniciativy v souladu s vnitrostátními právními systémy příslušných zemí. Žádná veřejnoprávní iniciativa CBC tedy nemůže vycházet z Úmluvy Rady Evropy a jejích dodatečných protokolů, ale musí vycházet buď z mezistátních smluv, nebo alespoň jednostranně z vnitrostátního práva.