Krušné hory projdou - Ore Mountain passes

Historické průchody přes Krušné hory
Poštovní silnice přes Krušné hory (1825)

The Krušné hory projdou (Němec: Erzgebirgspässe) jsou přechody a průchody přes hřeben Krušné hory ve střední Evropě, přes kterou vedou koleje, silnice, železniční tratě a potrubí z Svobodný stát Sasko v Spolková republika Německo na Čechy v Česká republika a naopak.

Horní Krušné hory z pohledu dopravy

The tvar terénu a klima jsou nejdůležitější fyzicko-geografické podmínky, které ovlivňují průběh a návrh tras přes Krušné hory i dnes. Geomorfologicky, hory tvoří a poruchový blok, prudce pozvednutý na jihu a postupně klesající na sever. Vzhled hor v saské části je charakterizován méně jejich absolutní výškou, ale hlubokými a někdy klikatými údolími, která do terénu vyřezávají zářezy hluboké až 200 metrů. Oblast mezi údolími zahrnuje jemné válcování náhorní plošiny že od samého počátku umožňoval rozvoj příznivých dopravních cest, často s mírnými stoupáními. Ve skutečnosti se taková komunikace stala problémem pouze tam, kde muselo být překročeno jedno z hlubokých údolí. Podstatně méně snadné vyjednávání je však prudký sestup na jih směrem k Čechám, kde Krušné hory klesají až na 700 metrů za méně než 10 kilometrů. Dokonce i dnes mají modernizované tranzitní silnice v této části sklon přes 10%.

Samotný hřeben Krušné hory tvoří řadu náhorních plošin a jednotlivých vrcholů, přerušovaných sedla. Z Vogtland hřeben stoupá na asi 1 000 metrů na výšku a poté klesá asi na 900 metrů poblíž Johanngeorgenstadt (Platten Pass). Hřeben opět stoupá k Fichtelberg /Klínovec (Keilberg) vrcholky vysoké přes 1200 metrů. Mezi dvěma horami se hřeben potápí dolů k Wiesenthal Pass ve výšce 1 080 metrů. Podle Deutscheinsiedler sedlo, nejnižší přechod přes hory, hřeben klesne o 750 metrů k Reitzenhain Pass (820 m). Na severovýchod dosahuje hřeben opět 900 metrů Kahleberg než sestoupí asi na 500 metrů k Labské pískovcové hory.

Kvůli nedostatku a vodní mezera přes hory jsou horské průsmyky relativně vysoké. Střední hřeben Krušných hor je tedy vysoký asi 880 metrů a průměrná výška sedla je ve výšce 810 metrů jen nepatrně nižší. Protože zlomový blok je na jedné straně pozdvižen podél Egerova žlabu a hranice se odchyluje od hřebenové linie, dosahují Krušné hory největší výšky na české straně. Většina povolení je tedy již v Čechách. Dosahují průměrné nadmořské výšky 700–900 m hladina moře. Nejvyšším průsmykem ve výšce 1083 metrů nad mořem je průsmyk Wiesenthal. Nejnižší položený je průsmyk Nollendorf ve výšce 680 m.

Zimní podmínky na silnici v Horních Krušných horách poblíž Breitenbrunnu

Na horních svazích Krušných hor lze klima zcela jasně popsat jako drsné. Z tohoto důvodu se o Horních Krušných horách v minulosti také hovořilo Saská Sibiř. Roční srážky na vysokých hřebenech dosahují až 1100 milimetrů, přičemž většina padá jako sníh. Průměrné roční teploty dosahují hodnot pouze 3 až 5 ° C. Na Oberwiesenthal, který se nachází 922 m nad mořem, je v průměru jen asi 140 dní bez mrazu v roce. Tyto zimní teploty a sněžení během zimních měsíců, zejména na horských průsmycích, vedou k dopravním problémům, přetížení a uzavírkám i dnes. Podle zpráv historiků z minulosti musely být zimy v předchozích stoletích v oblastech horních Krušných hor ještě tvrdší než dnes. Dlouhodobé mrazy a nepřetržitá sněhová pokrývka, metrové sněhové závěje a sněhové bouře často způsobovaly, že silnice a průjezdy byly celé týdny neprůchodné. Zprávy Státní pošty na cestě do hornického města Sayda na sedle Deutscheinsiedler z února 1855, uveďte to „... kvůli obrovskému množství sněhu je pokrok [je] téměř nemožný, stejně tak nemožné jsou podmínky během sněžení“. Post musel být transportován saněmi a posly, protože „dva koně vedle sebe se nemohou brodit hromadami sněhu“.[1]

Je třeba zmínit také nebezpečí záplavy během tání sněhu v létě a bouřkách. Povodně se v minulosti vyskytovaly opakovaně, naposledy v roce 2006 Srpna 2002, kdy došlo ke značnému zničení přístupových cest v údolích k průsmykům Krušné hory.


Nakléřov Pass

Na hoře Nollendorf Höhe
Zima na průsmyku Nollendorf

Jedna varianta trasy Kulmer Steig běžel přes Nakléřov Průchod ve východním Krušných horách. Stará silnice překročila sasko-české hranice z Fürstenwalde na západě do Oelsen na východě a stékala po strmém srázu Krušných hor do českého Chlumce u Chabařovic a dále do nitra českého království.

Kulmer Steig byl údajně používán ve 13. století. Průsmyk se stal známým v důsledku Válka šesté koalice a Bitva u Kulmu a Nollendorfu ve dnech 29. a 30. srpna 1813. V Berlin-Schöneberg, Nollendorfplatz a Nollendorfstraße jsou pojmenovány po malé krušnohorské vesničce Nakléřov (Nollendorf), z něhož dnes nezůstalo nic z církevního města, ze kterého podle legendy Napoleon sledoval bitvu. Od roku 1913 do těsně po roce 1950 na ní stála 21 metrů vysoká rozhledna Nakléřovská výšina, který nesl jméno Kaiserwarte a po roce 1919 Carl Weis Warte.

Nakléřovský průsmyk je v nedávné historii předmětem pozitivních i negativních titulků. V roce 1936 Olympijský oheň překročil průsmyk na cestě z Athény na Berlín. Pomník postavený na hranici v Bahratal připomíná to. V roce 1968 Rudá armáda použil horský přechod k potlačení Pražské jaro reformy invazí Československo.

Literatura (výběr)

  • Auer Beschäftigungsinitiative e. V. (Hrsg.): Informativní und unterhaltsame Betrachtungen zur Verkehrsentwicklung im Westerzgebirge. Aue 2004.
  • Autorenkollektiv: Lexikon kursächsische Postmeilensäulen. Berlín 1989.
  • Adolf Böhm: Die ehemaligen Erzgebirgsquerbahnen. In: Mitteilungen des Landesvereins Sächsischer Heimatschutz, Heft 1/1995. Drážďany 1995. str. 18–25.
  • Ingolf Gräßler: Pässe über das Erzgebirge. Paßwege und Paßstraßen zwischen Freiberger und Zwickauer Mulde im Mittelalter. In: Rainer Aurig / Steffen Herzog / Simone Lässig (Hrsg.): Landesgeschichte in Sachsen. Tradice a inovace. Drážďany 1997, s. 97–108. ISBN  3-89534-210-6.
  • Johannes Hemleben: Die Pässe des Erzgebirges. Diss. Berlín 1911.
  • Albrecht Kirsche: Generationen der Fernwege über das Erzgebirge. in: Sächsische Heimatblätter Heft 4/2007, str. 311-321
  • Gerhardt Müller: Die ältesten Wege in unserere Heimat. In: Bezirkslehrerverein Pirna (Hrsg.): Heimat. Jugendblätter zur Heimatkunde für die Sächsische Schweiz und Osterzgebirge. 4. Jahrgang. Heft Nr. 8. str. 60–62.
  • Christian Preiß: Die Alte Teplitzer Poststraße. Vom vorgeschichtlichen Steig zur Autobahn des 21. Jahrhunderts. Pirna 2004 (Eigenverlag).
  • Manfred Ruttkowski: Altstraßen im Erzgebirge. Archäologische Denkmalinventarisation Böhmische Steige. In: Arbeits- und Forschungsberichte zur sächsischen Bodendenkmalpflege 44, 2002, ISSN  0402-7817, str. 264-297.
  • Sächsisches Institut für Straßenbau (Hrsg.): Die historische Entwicklung des Straßennetzes in Sachsen. Rochlitz 1997.
  • Paul Schmidt: Die Straßen des Freistaates Sachsen, geographisch betrachtet. Diss. Borna / Lipsko 1935.
  • Heinrich Schurtz: Die Pässe des Erzgebirges. Lipsko 1891.
  • Hans Siegert: Die Pässe des Erzgebirges. In: Kalender für das Erzgebirge und das übrige Sachsen, 1920. s. 21–26.
  • Arthur Speck: Die historisch-geographische Entwicklung des sächsischen Straßennetzes. Lipsko 1953.
  • Tomáš Velímský / Eva Černá: Výsledky rekognoskace středověké cesty z Mostu do Freiburgu. In: Archaeologia historica 15, str. 477–487.
  • H. Wiechel: Die ältesten Wege Sachsens. Sitzungsberichte der Naturwissenschaftlichen Gesellschaft Isis. Drážďany 1901. (Digitalisat )
  • R. Wißuwa: Die Entwicklung der Altstraßen im Gebiet des heutigen Bezirkes Karl-Marx-Stadt von der Mitte des 10. Jahrhunderts bis Mitte des 14. Jahrhunderts. Ein Beitrag zur Rekonstruktion des Altstraßennetzes auf archäologischer Grundlage. Dizertační práce (A) 1987

Viz také

Reference

  1. ^ o.A .: Schneestürme in den Wintern 1855 und 1856. in: Saydaer Amts- und Heimatblatt. Heft 12/2004. str. 16