Opération Bison - Opération Bison

Tento článek pojednává o operaci francouzské armády v Čadu v letech 1969–1972. Pro zajetí Zojila projít v Indicko-pákistánská válka z roku 1947 viz Provoz Bison (Džammú a Kašmír 1948).

Opération Bison je jméno dané francouzština vojenská operace v Čad v letech 1969–1972.

Čad byl bývalý Francouzská kolonie která se osamostatnila v roce 1960. V roce 1965 vypukla Čadská občanská válka ao rok později FROLINAT, povstalecká skupina, byla vytvořena, aby svrhla Čadský prezident François Tombalbaye. Do roku 1968 se vzpoura rozšířila do většiny zemí a FROLINAT mohl počítat se zhruba 3000 muži.[1]

To přinutilo Tombalbaye požádat v roce 1968 o pomoc od Francouzský prezident Charles de gaulle počítaje s vojenskými dohodami mezi oběma zeměmi; zaprvé byla obranná dohoda podepsána 15. srpna 1960 a zadruhé Technika asistence Militaire (AMT) dohoda podepsaná 19. května 1964. Francie se původně omezovala na poskytování logistické podpory Čadské ozbrojené síly ale když vyšlo najevo, že se situace nezlepšuje, zahájil De Gaulle neochotně 14. dubna 1969 operaci Bison a vyslal 3 000 dobře vybavených francouzských vojáků proti ragtagovým jednotkám FROLINAT. Mezi podmínky pro francouzskou pomoc patřilo přijetí Tombalbaye Mise správní reformy (MRA), která měla reformovat armádu a státní službu a navrhnout radikální změny vládní politiky.[2]

Velení operace bylo nejprve svěřeno generálovi Michel Arnaud, bývalý společník generála Philippe Leclerc. Tombalbaye se okamžitě pokusil diktovat mu misi operace; například se uvádí, že při jedné příležitosti Tombalbaye předvolal Arnaulda na zasedání Rady obrany a nařídil mu eliminovat všechny Arabové žijící v N'Goura, lokalitě nedaleko hlavního města Fort-Lamy, protože si nezasloužili, aby se jim říkalo Chadians. Arnaud otevřeně odpověděl „Jsem francouzský generál a nebudu se účastnit genocidy“. Následoval okamžik ticha, po kterém Tombalbaye nařídil generálovi provést první let do Francie.[3]

Toto napětí přineslo Arnaudovo nahrazení v září generálem Edouard Cortadellas, který pokračoval lépe s Tombalbayem. Francouzi byli vojensky úspěšní a neustále porazili rebely. To spolu s reformami MRA přispělo k relativnímu klidu v letech 1970 a 1971, zejména ve středním a východním Čadu, kde se Francouzi soustředili. Do roku 1971 byli povstalci z velké části aktivní pouze v izolovaných kapsách v Tibesti a sám Cortadellas připustil, že Toubou nemohl být plně předložen, když řekl: "Věřím, že bychom měli udělat čáru pod [regionem Tibesti] a nechat je na jejich kamenech. Nikdy je nemůžeme podmanit."[4]

Francouzi použili proti povstalcům taktiku, která zdůrazňovala použití vzdušné síly pro pozemní podporu, podobně jako to bylo Spojené státy dělal v těch letech v Vietnam. To pomohlo Francouzům vyhrát každé střetnutí s rebely, zvláště užitečné byly jejich 20 mm helikoptéra - namontovaná děla.[5]

V červenci 1971 Francouzi ukončili přímou vojenskou účast a 28. srpna 1972 byla operace oficiálně považována za ukončenou, což symbolizuje odchod Cortadellas ve stejný den s většinou vojáků. Cortadellasovo místo v Čadu zaujal generál J.-H. Auffray s jediným francouzským námořním plukem umístěným v hlavním městě a 600 armádními poradci, kteří byli nasazeni v čadských uniformách. Operace stála životy 50 Francouzů (mezi nimiž byl i Cortadellasův syn), ale nepodařilo se jí zničit povstání, což po odchodu Francouzů okamžitě nabralo novou sílu.[1]

Auffray měl zůstat ve vedení až do října 1974, kdy byl nahrazen. V roce 1975 byli všichni zbývající Francouzi nuceni Čad opustit kvůli krizi francouzsko-čadských vztahů vyvolané Claustre affaire. Francouzské jednotky se měly vrátit o tři roky později s Opération Tacaud, opět aby zachránil vládu před FROLINAT.[6]

Viz také

Reference

  1. ^ A b Milburn, Sarah S. (1998). „Toujours la Chasse Gardée?: Francouzská moc a vliv ve frankofonní střední Africe z konce 20. století (c. 1970–1995)“. Columbia International Affairs.
  2. ^ „Opération Epervier“.
  3. ^ Nolutshungu, Sam C. (1995). Limity anarchie: Intervence a formování státu v Čadu. University of Virginia Press. p. 94. ISBN  0-8139-1628-3.
  4. ^ Fearon, James & Laitan, David (2006). „Čad - náhodné příběhy“ (PDF). Etnická příslušnost, povstání a občanská válka.
  5. ^ R. Brian Ferguson (2002). Stát, identita a násilí: politický rozpad ve světě po studené válce. Routledge. p. 267. ISBN  0-415-27412-5.
  6. ^ De Lespinois, Jérôme (2005). „Emploi de la force aérienne - Tchad 1969–1987“ (PDF). Penser les Ailes françaises (6): 70–72. Archivovány od originál (PDF) dne 2009-03-05.