Národní aliance pro osvobození Sýrie - National Alliance for the Liberation of Syria

Nesmí být zaměňována s Národní fronta za osvobození Sýrie.
Národní aliance pro osvobození Sýrie
: التحالف الوطني لتحرير سورية
Logo Logo národní aliance pro osvobození Sýrie.svg
ZkratkaNALS
FormaceBřezen 1982
Hlavní sídloPaříž
Obsluhovaný region
Sýrie

The Národní aliance pro osvobození Sýrie (arabština: التحالف الوطني لتحرير سورية‎, al-Taḥālluf al-waṭanī li-taḥrīr Sūriya) byla koalice z Syrská opozice skupiny podporované Irácká vláda.[1][2] Založení národní aliance proběhlo v roce Paříž v březnu 1982.[3][4] Charta Národní aliance byla tramvají Hlas arabské Sýrie dne 22. března 1982.[5] Národní aliance vyzvala k ozbrojenému lidovému boji za účelem svržení al-Assad režim.[6]

Koalice se shromáždila Islamista a Arabský nacionalista frakce,[2] skládající se z Syrské křídlo Bagdádské arabské socialistické strany Baath, muslimské bratrství Adnana Saad al-Dina, islámské fronty šejka Abdula Fataha Abu Ghudy, Komunistická strana - politický úřad z Riad al-Turk, Arabští socialisté z Akram al-Hawrani a Arabská socialistická unie z Jassem Alwan a Mohammed al-Jarah, stejně jako nezávislé osobnosti Nasim al-Safarjalani, Khaled Al-Hakim a Hamoud Choufi.[3][4]

Pro iráckou vládu bylo rozhodnutí syrské vlády zablokovat vývoz irácké ropy do EU Středomoří (v souvislosti se sousední Sýrií s Írán v Válka mezi Íránem a Irákem ) ji vyzval k podpoře zahájení činnosti Národní aliance.[1] Koalice údajně také získávala podporu od Jordán.[7] Pro islamisty se na druhou stranu stalo po porážce v roce 1994 nutností spojení sil se sekulárními skupinami Hama ve stejném roce. Charta národní aliance měla pouze jednu pasáž odkazující na Islámské dědictví Sýrie.[8] Tento pragmatismus způsobil disent v obou muslimské bratrství hodnosti (jejich vojenský velitel křídla „Adnan` Uqla viděl to jako velezradu) i ze strany islamistických sil v zahraničí.[8][7][9] Skupina ulema vedený Thahirem Khayrallahem se na protest proti Národní alianci odtrhl od Muslimského bratrstva.[10]

Navzdory své politické šíři však nebyl schopen mobilizovat žádnou lidovou vzpouru proti dosavadnímu režimu v roce Damašek. Místo toho se aktivity koalice z velké části omezily na pomluvu proti damaské vládě. Pro-Iráčan Syrský baathista vůdci Shibli al-Aysami a Amin al-Hafiz, zastupující národní alianci, poskytl tiskové rozhovory, ve kterých obvinili Hafez al-Assad odpovědnosti za ztrátu Golanské výšiny v Šestidenní válka v roce 1967 zvěrstva v Hamá a za pokračování mírné linie směrem k Izrael a Spojené státy.[2] Zejména vznik národní aliance nastal po hamské vzpouře, v době, kdy už byla možnost mobilizace opozičních aktivit uvnitř Sýrie příliš pozdě.[11] V polovině 80. let platforma zanikla.[10]

Reference

  1. ^ A b Ma'oz, Moshe a A. Yaniv. Sýrie pod Assadem: Domácí omezení a regionální rizika. London: Croom Helm ve spolupráci s Gustav Heinemann Institute of Middle Eastern Studies, University of Haifa, 1985. str. 116-117
  2. ^ A b C Mekhon Shiloaḥ le-ḥeḳer ha-Mizraḥ ha-tikhon ṿe-Afriḳah a Merkaz Dayan le-ḥeḳer ha-Mizraḥ ha-Tikhon ṿe-Afriḳah (Universiṭat Tel-Aviv). Současný průzkum na Středním východě. New York: Holmes & Meier, 1985. str. 648
  3. ^ A b Ismael, Tareq Y. a Jacqueline S. Ismael. Komunistické hnutí v Sýrii a Libanonu. Gainesville [u.a.]: University Press of Florida, 1998. str. 197
  4. ^ A b Lawson, Fred H. Proč Sýrie jde do války: Třicet let konfrontace. Ithaca [USA]: Cornell Univ. Press, 1996. str. 121
  5. ^ Soubor na Středním východě, Sv. 1, vydání 3–4. Zjištěné informace, 1982. str. 404
  6. ^ Hopwood, Derek. Sýrie 1945-1986: Politika a společnost. London: Unwin Hyman, 1988. str. 67
  7. ^ A b Dekmejian, R. Hrair. Islám v revoluci: fundamentalismus v arabském světě. Syracuse, NY: Syracuse University Press, 1994. str. 116
  8. ^ A b Khatib, Line. Islámský obrození v Sýrii: Vzestup a pád ba'thistického sekularismu. Milton Park, Abingdon, Oxon [Anglie]: Routledge, 2011. s. 80
  9. ^ Trubky, Danieli. Velká Sýrie Historie ambicí. New York: Oxford University Press, 1990. s. 181
  10. ^ A b Pierret, Thomas. Náboženství a stát v Sýrii: Sunni Ulema pod Ba'th. New York: Cambridge University Press, 2012. s. 190
  11. ^ Kienle, Eberhard. Současná Sýrie: Liberalizace mezi studenou válkou a studeným mírem. London: British Academic Press ve spolupráci s Centrem studií blízkého a středního východu, School of Oriental and African Studies, University of London, 1997. str. 86-87