Názvy katalánského jazyka - Names of the Catalan language

Jména Katalánština Catalonia.png
Jména Katalánština Valencia.png
Jména Katalánština Mallorca.png

První jménanebo glosony, z Katalánština /Valencie Jazyk vytvořen v a nářeční vztah s latinský, ve kterém katalánština existovala jako a odrůda. Tato jména již vyjadřovala vztah mezi těmito dvěma jazyky (Rada zájezdů 813 ). Nová jména, která souvisí s katalánštinou Řím (lingua romanana, romançar nebo romanç) se stal důstojným pro katalánský jazyk ve třináctém století, ačkoli ho latinisté nazývali vulgární (nebo sermo vulgaris) a lidé planusnebo pla.

Během přítomnosti muslimů v Iberia a Rekonquista, to bylo známé jako chrestianesch („Křesťanský“) nebo lingua chrestianicanebo christianica („Křesťanský jazyk“) a kontrastoval s klasickými jazyky, jako je arabština a hebrejština; které souvisejí s islámskými a judaistickými tradicemi. S rozšířením jazyka Katalánsko, byla upřednostňována jména označující jeho místo původu: katalánština (nebo cathalanesch), valencianesch a balearica nebo maioricensis. Rovněž monarchie byla spojena s jazykem, který neutralizoval politické rozdělení svého území. Zvýšený rozsah jazyka měl za následek sjednocení území, na kterém se začalo mluvit, což je fakt, který za sebou vládci využil k neutralizaci politických rozporů, jak zaznamenal Ramon Muntaner. První písemná zmínka o katalánštině se objevuje v regles de trobar (Rules of the Trobadour's Art, ca. 1290), written in Occitan in Sicílie katalánským trubadúrem a mnichem Jofre z Foixà: „si tu trobes en cantar proençals alcun mot que i sia frances o catalanesch ...“ (Pokud v trubadúrské písni najdete francouzské nebo katalánské slovo ...) Do konce roku Středověk Latina byla méně univerzálním jazykem a provokovala katalánštinu k přijímání dalších jmen, která poznamenávaly místní charakter a politické rozdělení té doby: materna lingua (nebo maternus sermo), maioricensis (v Království Mallorky ), valencianesch (v Království Valencie ). Podobně, když byla Kastilie a Aragonie sjednoceny v patnáctém století, rozsah katalánského jména byl snížen, aby jednoduše znamenal „z Katalánska“ a zmatek ohledně původu jazyka vedl k zjevení jmen jako lemosinnebo llemosí (Limousin ). Před Renaixença, která oživila katalánskou jazykovou kulturu, některé nepopulární pojmy jako např llemosí-català, català i valencià, a bacavès (po balear-català-valencià) byly vytvořeny.

Viz také

externí odkazy

Další čtení

  • Antoni I. Alomar, «La llengua catalana com a patrimoni de les Balears des del punt de vista del passat», dins Societat Arqueològica Lul·liana, Actes del IV Congrés Kulturní el nostre patrimoni: El català, patrimoni de MallorcaPalma, 1997, str. 17-56.
  • Josep Amengual i Batle, "La llengua del poble dins els sínodes mallorquins", Randa 6.
  • Germà Colón i Domènech, La llengua catalana en els seus textos I, Curial Ed., Barcelona, ​​1978. str. 39-59, 60-71. ISBN  84-7256-158-5.
  • Germà Colón i Domènech, El español y el catalán, juntos y en contraste, Editorial Ariel, Barcelona, ​​1989, s. 19-32. ISBN  84-344-8208-8.
  • Germà Colón i Domènech, Estudis de filologia catalana i romànica, Institut Interuniversiari de Filologia Valenciana - Publicacions de l'Abadia de Montserrat, València / Barcelona, ​​1997, s. 185-194. ISBN  84-7826-833-2.
  • Germà Colón i Domènech, De Ramon Llull al Diccionari de Fabra. Acostament a les lletres catalanes, Fundació Germà Colón, Publicacions de l'Abadia de Montserrat, Barcelona, ​​2003, s. 229-242. ISBN  84-8415-541-2.
  • Antoni Ferrando, Consciència idiomàtica i nacional dels valencians, València, Universitat de València, València, 1980. ISBN  84-370-0162-5
  • Antoni Ferrando i Miquel Nicolás, Panorama d'història de la llengua, Tàndem Edicions, València, 1993. ISBN  84-8131-038-7.
  • Antoni Ferrando i Miquel Nicolás, Història de la llengua catalanaUniversitat Oberta, vyd. Pòrtic, Barcelona, ​​2005, s. 105-107, 165-169, 251,254. ISBN  84-9788-149-4.
  • Rosalia Guilleumas, La llengua catalana segons Antoni Rubió i Lluch, Ed. Barcino, Barcelona, ​​1957. ISBN  84-7226-475-0.
  • Antoni Mas i Forners, «De nationes seu linguae a cuius regio eius lingua. Les demominacions gentilícies de la llengua a Mallorca durant l’edat mitjana », Homenatge a Guillem Rosselló Bordoy, Volum II, Palma, 2002. str. 585-606. ISBN  84-95871-14-9.
  • Josep Massot i Muntaner, «La consciència lingüística als segles XV-XVIII», Lluc, desembre de 1969, strany. 6-8; vzpomenout na večeři El Mallorquins i La Llengua Autòctona„Curial, Barcelona, ​​11972, strany. 13-25.
  • Josep Massot i Muntaner, „Antoni M. Alcover i la llengua catalana“, II Congrés Internacional de la Llengua Catalana, Publicacions de l'Abadia de Montserrat, Barcelona, ​​1985, str. 118-127.
  • Manuel Sanchis Guarner, „La llengua dels valencians“, vyd. Tres i Quatre, València, 1972. str. 2144.
  • Pere Oliver i Domenge, La catalanitat de les Mallorques. Conferència llegida en la vetlla del 23 de març de 1916, en el Casal Catalanista de Sants «Els Segadors», Esquerra Republicana de Catalunya - Illes Balears i Pitiüses, Mallorca, 1993.
  • Antonio Planas Rosselló, El proceso penalty en el Reino de MallorcaMiquel Font Ed., Palma, 1998. ISBN  84-7967-067-3.
  • August Rafanell (ed.), Un nom per a la llengua. El concepte de llemosí en la història del català, Vic / Girona, EUMO Editorial / Universitat de Girona, 1991. ISBN  84-7602-804-0.
  • August Rafanell Vall-llosera, El llemosinisme. Un estudi de les idees sobre la variació lingüística en la història de la llengua catalana, Publicacions de la Universitat Autònoma de Barcelona, ​​Tesi Doctoral (microfitxa), Bellaterra: UAB, 1991.
  • Mila Segarra, „Llengua i escriptura en la societat catalana medieval“ večeří Història de la cultura catalana I, Ed. 62, Barcelona, ​​1999, s. 125-150. ISBN  84-297-4544-0.
  • Sobre la llengua els valencians. informuje i dokumenty, Universitat de Valencia, València, 1998.