Muhammad Sálih - Muhammad Salih

Muhammad Sálih
Muhammad Solih.jpg
Osobní údaje
narozený (1949-12-20) 20. prosince 1949 (věk 70)
Okres Urganch, Uzbecká SSR, Sovětský svaz
NárodnostUzbek
Politická stranaJednota (1988–1990)
Erk Demokratická strana (1990 – dosud)
Alma materTaškentská státní univerzita
obsazeníPolitik, novinář, básník

Muhammad Salih (narozen 20. prosince 1949) je Uzbek vůdce a spisovatel politické opozice.

Časný život

Narodil se v Okres Yangibazar z Khorezm region Uzbekistán 20. prosince 1949. Je potomkem známé šlechtické rodiny Khorezm Beks. Byl pojmenován po svém narození jako Muhammad Salih jako souhláska se jménem svého otce, Muhammad Amin (Madamin). V roce 1966 absolvoval střední školu v Khorezmu.

V roce 1968 byl povolán do armády. V srpnu 1968 se podílel na zásahu sovětské armády v Československu. Po demobilizaci (1970) Salih studoval žurnalistiku na fakultě Taškentské státní univerzity. Po absolutoriu poslouchal kurzy vyšší literatury na Svazu spisovatelů v Moskvě.

Literární činnost

V roce 1977 vydal své první sebrané básně, které mu přinesly okamžitou slávu jako básníka avantgarda. Poté, co jej varoval hlavní Laziz Kayumov ideolog republiky a hlavního redaktora novin „Sovet Uzbekistoni“ o „zhoubném vlivu Západu v poezii“, první období jeho osudu měla být socialistickou společností odmítnuta. Od nynějška až do 90. let byl nazýván „westernizátorem v poezii, vzdáleným národním tradicím“. Salihova raná tvůrčí činnost charakterizovaná svorkou westernu avantgarda (zvláště surrealismus ) s komplikujícím Sufi filozofie (zejména škola Djalal ad-Din Rumi ) a metaforika souvisí s jeho mystickým základem. Přeložil prózu o Franz Kafka a Francouzští básníci 20. století. Jeho básně byly přeloženy do mnoha jazyků. Byly o něm napsány stovky článků a knih. Jeho básně poprvé přeložil do ruštiny Victor Sosnora a později Alexey Parshchikov.

Politické činnosti

Muhammed Salih nebyl členem komunistická strana. Jeho politická aktivita začala v polovině 80. let v těsné návaznosti na jeho literární reformní činnost v Unii spisovatelů Uzbekistánu. Svůj první politický manifest napsal v prosinci 1984. Manifest byl namířen proti politice ústředního výboru EU Komunistická strana Uzbekistánu k národní literatuře, jazyku a historii. Bylo podepsáno 53 mladými básníky a posláno do politbyra ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, známého jako „dopis politbyru“. Dopis kritizoval komunistickou stranu jako „antiuzbeckou“. Následně Salih publikoval několik článků odsuzujících demografickou a environmentální politiku vlády v Uzbekistánu. V roce 1988 byl Salih díky spolupráci s KGB zvolen předsedou Svazu spisovatelů Uzbekistánu.

Na začátku Perestroyky se Salih stal jedním ze zakladatelů „Birlik“ / „Unity“. V roce 1989 založil Strana „Erk“ (svoboda) a záměrně rozdělili uzbecké opoziční hnutí. V roce 1990 byl Salih zvolen do uzbecké nejvyšší rady.

V červnu 1990 přijala uzbecká Nejvyšší rada na základě iniciativy strany Erk Deklaraci nezávislosti Uzbekistánu. Salih byl nominován jako kandidát v EU první prezidentské volby v Uzbekistánu v prosinci 1991 a byl jediným soupeřem uzbeckého prezidenta Islam Karimov. Podle oficiálních výsledků získal Solih 12,5% hlasů a podle dříve oznámených výsledků uzbeckého rozhlasu získal 33% a podle nezávislých pozorovatelů většina hlasů. Většina pozorovatelů voleb uvedla, že volby nebyly spravedlivé ani demokratické. Po volbách byly studentské demonstrace pod palbou, byly zastaveny opoziční noviny, byla podána trestní oznámení na vůdce opozice, tajemník strany Erk Atanazar Arif byl zadržen.

2. června 1992, v reakci na rostoucí vládní represi, Salih rezignoval na svou funkci zástupce Oliy Majlis, (Uzbecký parlament). V prosinci 1992 byl obviněn ze založení „Milliy Majlis“ a v dubnu 1993 byl zatčen obviněním z velezrady. Ale byl propuštěn v důsledku mezinárodního tlaku pod písemným závazkem, že neodejde Taškent. Nejprve se mu však podařilo uprchnout Ázerbajdžán a později do krocan. Čtvrtý kongres v Erku se konal 25. září 1993 ve městě Taškent bez Saliha. Kongres pracoval v podmínkách přísného dohledu ze strany orgánů s nízkou vymahatelností. Kongresu se však podařilo přijmout změny Charty strany, zvolit předsedu, ústřední radu a další vedoucí orgány strany. Zástupci úřadů otevřeně požadovali, aby byl vůdce nahrazen loutkovou osobou režimu, ale Kongres i přes jeho nepřítomnost a v exilu znovu zvolil Muhammada Saliha za vůdce strany.

Lidská práva, svoboda myšlení, svoboda jednotlivce, všechny svobody, po kterých západní civilizace volá, jsou přítomny v islámu[1]

Po bombových útocích v Taškentu 16. února 1999 byl obviněn z toho, že byl součástí spiknutí, a byl odsouzen k 15 letům vězení v nepřítomnosti. Jeho bratři byli také zadrženi a odsouzeni k dlouhodobým trestům odnětí svobody. V rozhovoru Salih uvedl, že jeho bratři jsou stále ve vězení i po více než 10 letech a za podmínek nepřetržitého mučení. V pečlivě sledovaném procesu se Solihem obžaloba způsobila přiznání Zayniddin Askarov zapletl Solih do bombardování. Později Askarov, v rozhovoru vysílaném Hlas Ameriky uvedl, že jeho přiznání bylo mučeno a Solih nebyla součástí bombardování.[2]

Dne 20. Října 2003 se konal 5. Kongres o Strana „Erk“ (svoboda) se konala v Taškentu,[3] kde se národní bezpečnostní služba Uzbekistánu pomocí malé skupiny členů organizace „Birlik“ pod velením S. Murata pokusila zmařit práci stranického fóra. Kongres zakončil přijetím změn Charty a Programu strany a zvolením vedoucích orgánů.

V roce 2009 byla z iniciativy Saliha založena v Uzbekistánu koalice opozičních sil, kterou tvoří strana „Erk“ (svoboda), organizace „Andijan: Justice and Revival“ a „Tayanch“ (Reliance).

28. května 2011 bylo v Berlíně založeno Lidové hnutí Uzbekistánu na platformě „Unie 13. května“, která zahrnovala osm organizací zastupujících různé sociální skupiny, včetně komunit umírněných muslimů.[4] Salih byl zvolen předsedou představenstva zakladatelů PMU většinou hlasů delegátů organizace.

V červnu 2012 se v Praze konal Druhý kongres NDU, kde delegáti znovu zvolili M. Saliha za svého vůdce.[5]

Údaj o atentátu na Muhammada Sáliha byla objevena tureckou policií v prosinci 2015.[6][7]

Zatčení a zadržení v Praze

Pokud budu poslán zpět do Uzbekistánu, budu zabit. Rozhodně.

— Muhammad Sálih, zatímco čeká na rozhodnutí o vydání v roce 2006 Věznice Pankrác, 7. prosince 2001 [8]

28. listopadu 2001 dorazil Salih do Praha letadlem z Amsterdam na pozvání Rádio Svobodná Evropa. The Česká policie a Interpol zatkli Saliha v Letiště Ruzyně[9] kvůli mezinárodní zatykač vydané Uzbekistánem Interpol kancelář obviňující Saliha z účasti na teroristických aktivitách[10] spojené s bombovými útoky, při nichž bylo v hlavním městě zabito 16 lidí, Taškent v roce 1999.[1] V té době byl také Salih Seznam sledovaných teroristů v USA. Salih byl zadržen u Věznice Pankrác, čeká na výsledek vydání řízení.

Český prezident Václav Havel přijal Saliha na Pražský hrad dne 12. prosince 2001 s tím, že nemá žádný vliv na soudní řízení o vydání

Salih dostal politický azyl v Norsku, který ignoroval mezinárodní zatykač.[11]

Několik mezinárodních organizací, jako např Amnesty International, Human Rights Watch a Mezinárodní helsinská federace volal po Salihově propuštění.[12] Jean-Claude Concolato, pražský zástupce vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, uvedl, že podle Ženevské úmluvy z roku 1951 nemohl být Salikh deportován, pokud by za své přesvědčení mohl být mučen nebo uvězněn.[11] Český ministr vnitra, Stanislav Gross, uvedla policie jinou možnost, než jednat podle mezinárodního zatýkacího rozkazu.[11]

Salih byl propuštěn z vazby 11. prosince 2001 pod podmínkou, že v zemi zůstane až do ukončení řízení o vydání.[13]

Dne 14. prosince 2001 pražský městský soud rozhodl, že nevydá Saliha do Uzbekistánu, protože uzbecké úřady neprokázaly, že Salih bude vyslechnut spravedlivě.[14]

Salih poznamenal, že zatčení mu přinejmenším umožnilo setkání s Český prezident, Václav Havel, který byl během roku uvězněn na 5 let komunistická éra, a proto přinesl novou pozornost obviňované příčině kampaně za demokracii v jednom z autoritářských států střední Asie.[1]

6. května 2006 byl Salih zatčen a zadržen Švédská policie na Letiště Stockholm-Arlanda kvůli stejnému mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu.[15]

Video

K 60. výročí M. Salih natočil životopisný film turkiston.tv studio- «Қуролсиз кишининг озoдлиги» na Youtube — «Свобода невооруженного человека» na Youtube — «Svoboda neozbrojeného muže» na Youtube — «Silahsız Kişinin Özgürlüğü» na Youtube.

Knihy

Reference

  1. ^ A b C „Uzbecký disident se vyhýbá vězení s pomocí české spřízněné duše“. New York Times. 13. prosince 2001. Citováno 28. července 2012.
  2. ^ „Eurasianet“. www.eurasianet.org. Archivovány od originál dne 11.06.2011. Citováno 2010-05-30.
  3. ^ „Узбекские силовики и члены Бирлика пытались сорвать 5-ый съезд партии Эрк“. Archivovány od originál dne 18.7.2011. Citováno 2010-06-04.
  4. ^ „Тюркский календарь - 10“. www.uzxalqharakati.com.
  5. ^ „В Праге прошел второй курултай оппозиционного Народного движения Узбекистана“. Фергана - международное агентство новостей.
  6. ^ Yazilim, síť yazılım, NETWORK YAZILIM, síť Yazılım, síť. „Özbek lider Muhammed Salih'e İstanbul'da suikast hazırlığı“. TV5HABER - Haberde Milli Duruş. Archivovány od originál dne 2015-12-27. Citováno 2015-12-26.
  7. ^ Senátorský klub NorthCaucasus [@NCaucasusCaucus] (3. prosince 2015). „Tvrdí, že turecká policie rozbila atentát na spiknutí Muhammada Sálih, vyhoštěného uzbeckého politického představitele (Tweet) - prostřednictvím Cvrlikání.
  8. ^ „Uzbecký básník a disident je nyní hlasem ve vězení v Praze“. New York Times. 9. prosince 2001. Citováno 28. července 2012.
  9. ^ „Uzbekistán: V Praze zadržen exilový vůdce opozice“. Rádio Svobodná Evropa Rádio Svoboda. 30. listopadu 2001. Citováno 28. července 2012. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc)
  10. ^ „Uzbekistán: vůdce opozice čeká na rozhodnutí o možném vydání“. Rádio Svobodná Evropa Rádio Svoboda. 4. prosince 2001. Citováno 28. července 2012. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc)
  11. ^ A b C „Češi naléhali, aby nevraceli vůdce opozice do Uzbekistánu“. New York Times. 1. prosince 2001. Citováno 28. července 2012.
  12. ^ „RFE / RL požaduje vydání Saliha“. Rádio Svobodná Evropa Rádio Svoboda. 5. prosince 2001. Citováno 28. července 2012. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc)
  13. ^ "Česká republika: Uzbecký disident propuštěn v Praze". Rádio Svobodná Evropa Rádio Svoboda. 11. prosince 2001. Citováno 28. července 2012. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc)
  14. ^ „Česká republika: Uzbecký disident nebude vydán“. Rádio Svobodná Evropa Rádio Svoboda. 14. prosince 2001. Citováno 28. července 2012. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc)
  15. ^ „Švédsko: zatčení uzbeckého disidenta známkou neúspěšné politiky EU“. Human Rights Watch. 18. května 2006. Citováno 28. července 2012. Citovat deník vyžaduje | deník = (Pomoc)

externí odkazy