Mozaika - Mosaicity
v krystalografie, mozaika je míra šíření orientací krystalové roviny. A mozaikový krystal je idealizovaný model nedokonalého krystalu, který se skládá z mnoha malých dokonalých krystalů (krystality ), které jsou do jisté míry náhodně dezorientovány. Empiricky lze mozaiky určit měřením houpací křivky. Difrakce mozaikami popisuje Darwin-Hamiltonovy rovnice.
Model mozaikových krystalů sahá až k teoretické analýze Rentgenová difrakce podle C. G. Darwin (1922). V současné době se většina studií řídí Darwinem za předpokladu, že a Gaussovo rozdělení krystalitových orientací zaměřených na nějakou referenční orientaci. The mozaika se obvykle rovná standardní odchylce tohoto rozdělení.
Aplikace a pozoruhodné materiály
Důležitá aplikace mozaikových krystalů je v monochromátory pro rentgen a neutronové záření. Mozaika zvyšuje odražený tok a některé umožňuje transformace fázového prostoru.
Pyrolitický grafit (PG) lze vyrábět ve formě mozaikových krystalů (HOPG: vysoce uspořádaný PG) s kontrolovanou mozaikou až několika stupňů.
Difrakce mozaikovými krystaly: Darwin-Hamiltonovy rovnice
K popisu difrakce tlustým mozaikovým krystalem se obvykle předpokládá, že krystaly, ze kterých jsou složeny, jsou tak tenké, že každý z nich odráží nanejvýš malý zlomek dopadajícího paprsku. Primární vyhynutí a další dynamické difrakční efekty pak lze zanedbávat. Přidají se odrazy různých krystalitů nesouvisle, a lze je tedy léčit klasikou dopravní teorie. Pokud jsou uvažovány pouze paprsky v rozptylové rovině, poslouchají Darwin-Hamiltonovy rovnice (Darwin 1922, Hamilton 1957),
kde jsou směry dopadajícího a rozptýleného paprsku, jsou odpovídající proudy, μ je Braggova odrazivost a σ odpovídá za ztráty absorpcí a tepelnou a pružnou difúzní rozptyl. Obecné analytické řešení bylo získáno pozoruhodně pozdě (Sears 1997; pro případ σ = 0 Bacon / Lowde 1948). Přesné ošetření musí umožňovat trojrozměrné trajektorie znásobeného odraženého záření. Darwin-Hamiltonovy rovnice jsou poté nahrazeny a Boltzmannova rovnice s velmi zvláštním transportním jádrem. Ve většině případů jsou výsledné opravy řešení Darwin – Hamilton – Sears poměrně malé (Wuttke 2014).
