Miyó Vestrini - Miyó Vestrini

Miyó Vestrini
Miyó Vestrini.jpg
narozený
Marie-Jose Fauvelle Ripert

(1938-04-27)27.dubna 1938
Nîmes, Francie
Zemřel29. listopadu 1991(1991-11-29) (ve věku 53)
Caracas, Venezuela
Příčina smrtiSebevražda
Národnostvenezuelský
obsazeníNovinář, básník
Známý jakoLiterární skupiny: El techo de la Ballena, Sardio, Apocalipsis, 40 grados a la sombra
PartneřiPedro Llorens
Děti
  • François Popineau
  • Ernesto Llorens

Marie-Jose Fauvelle Ripert, nejlépe známý jako Miyó Vestrini (Nîmes, Francie 1938 – Caracas, Venezuela 1991) byl venezuelský básník, novinář a scenárista.[1][2]

Životopis

Když byla Vestrini mladá dívka, emigrovala se svou matkou do Venezuely a začala „druhé dětství“ v Venezuelské Andy.[3] Od raného věku se věnovala kulturní žurnalistice a účastnila se skupin, El Techo de la Ballena, Sardio, La República del Este v Caracas a Apocalipsis v Maracaibo. Byla tiskovou mluvčí na venezuelském velvyslanectví v Itálii a tisková šéfka venezuelského ministerstva zahraničních věcí.[4] Ukotvila volaný rozhlasový program Al pie de la letra. Ve Venezuele řídila uměleckou sekci novin El Nacional a Kritika časopis. Jako publicistka se zúčastnila El Diario de Caracas, La República a El Universal. Pracovala také jako televizní scenáristka.[4] Její tvorba ukazuje neustálý boj mezi jejími francouzskými kořeny a latinskoamerickým prostředím.[5]

Její poezie je intenzivní a výbušná. Její prózy vynikají tím, že jsou husté a pohybují se kolem několika úrovní konfliktů. Její poezie a próza ukazují stejný divoký charakter a odvážný výraz. Její psaní ztělesňuje ironickou a přímou jazykovou úroveň, která vyjadřuje podstatný cynismus. Enriquez Hernández o ní řekl: „Miyó byla sebevražedná žena a to souvisí s její poezií, protože je velmi nesouvislá a plná světa protestů, tvrdí.“[6]

Práce

Poezie

  • Las historias de Giovanna (1971)
  • El invierno próximo (1975)
  • Pocas virtudes (1986)
  • Todos los poemas (Posmrtné. První vydání, 1994. Druhé vydání, 2013)
  • Es una buena máquina (Posmrtný, 2014)
  • V překladu do angličtiny: Granát v ústech: Některé básně Miyó Vestriniho (Posmrtná, 2019. Přeložil Anne Boyer a Cassandra Gillig. Upraveno uživatelem Faride Mereb a Elisa Maggi.)[7]

Próza

  • Órdenes al corazón (Posmrtný, 2001)
  • Biografie
  • Más que la hija de un presidente: Sonia Pérez (1979)
  • Isaac Chocrón frente al espejo (1980)
  • Salvador Garmendia, pasillo de por medio (Póstumo, 1994)

Literární rozhovory

  • Al Filo (2015).[1]

O její práci

  • Miyó Vestrini, el encierro del espejo (2002)
  • Miyó Vestrini (2008)
  • Estados del cuerpo y de la lengua: Los malestares de Miyó Vestrini (2008)

Reference

  1. ^ A b Mereb, Faride (2015). Al Filo (ve španělštině). Letra Muerta. ISBN  9789801282297.
  2. ^ „Miyó Vestrini, poeta del desamor y la muerte“. Librería Barco De Papel (ve španělštině). 09.03.2014. Citováno 2017-09-25.
  3. ^ Díaz, Mariela (2008). Una francesa en Betijoque: Miyó Vestrini. Biblioteca biográfica venezolana (ve španělštině). El Nacional. ISBN  9789803952051.
  4. ^ A b Miranda, Julio E (2001). Antología histórica de la poesía venezolana del siglo XX, 1907-1996 (ve španělštině). La Editorial.
  5. ^ Venezolana, Literatura (2011-07-23). "Literatura Venezolana: Miyó Vestrini". Literatura Venezolana. Citováno 2017-09-25.
  6. ^ „Presentado Todos los Poemas en homenaje a Miyó Vestrini“. www.mincultura.gob.ve (ve španělštině). Citováno 2017-09-25.
  7. ^ http://www.kenningeditions.com/shop/grenade-in-mouth-some-poems-of-miyo-vestrini/