Manuel Baigorria - Manuel Baigorria
Manuel Baigorria | |
---|---|
narozený | 1809 |
Zemřel | 1875 |
Národnost | Argentinská, Ranquele |
obsazení | Voják |
Manuel Baigorria (1809–1875) byl voják, který bojoval v Argentinské občanské války. Smíšeného původu strávil mnoho let v bytě Ranqueles, nezávislý lid, který žil na jihu oblasti kolonizované Evropany v dnešní době Argentina. Ranqueles, který mu poskytoval podporu, byl uznán jako vůdce Unitářské strana v občanských válkách.
Raná léta
Manuel Baigorria se narodil v roce San Luis de la Punta de los Venados kolem roku 1809, syn Blasa Baigorria a Petrony Ledesmy. Současník Ignacio Fotheringham ho popsal jako malého vzrůstu, ale svalnatého, silného a hbitého, s neuváženou odvahou.[1]Baigorria vstoupil do armády a stal se důstojníkem, zatímco mladý muž.[2]Sloužil pod unitářským generálem José María Paz a byl zajat v roce 1831 po Bitva u Rodeo de Chacón.Jen díky štěstí se vyhnul tomu, aby byl zařazen do skupiny vězňů, kteří měli být zastřeleni. Poté se rozhodl žít s Ranqueles v jejich řekl.[3]
Indický nájezdník
Baigorria se mezi Ranquelesem dobře etablovala a byla uznávána jako vůdce.[3]Stal se blízkým přítelem jejich šéfa Yanquetruz, který pojmenoval svého nejstaršího syna Baigorrita (malá Baigorria).[2]Přes čtyřicet let měl čtyři manželky, tři křesťanské a jednu a Mapuche Stal se adoptivním bratrem šéfa Ranquele Pichún.[3]
V roce 1838 Baigorria vedl skupinu Ranqueles při neúspěšném nájezdu na sever Provincie Buenos Aires a jižní Provincie Santa Fe.[3]Baigorria se stal plukovníkem v unitářských silách.[1]V listopadu 1840 se zúčastnil revoluce v Provincie San Luis Poté, co byl znovu poražen, se vrátil do Ranqueles. V dubnu 1843 vedl 600 Indů na nájezd, který byl odrazen. V roce 1845 zahájil nájezd s 900 Indy a bílými, kteří se uchýlili do svých řekl.v Malónes, jak se útokům říkalo, byly účinnou metodou pomoci jeho politickým spojencům.[3]
Pozdější roky
Po Juan Manuel de Rosas padl z moci v roce 1852, Baigorria se vrátil na evropskou stranu hranice. Zapomněl na své staré přátelství do té míry, že na hranicích vedl několik kampaní proti Indům. V té době také bojoval na obou stranách v občanských válkách, the Argentinská konfederace a secesionista Stát Buenos Aires. V pozdějších letech radil generálovi Julio Argentino Roca, učil ho tajemství pouštní geografie a zvyky indiánů.[3]Roca se měl proslavit svým bezohledným úspěchem proti Indiánům Dobytí pouště.
Baigorrii bylo šedesát, když v roce 1868 začal psát své paměti. Zemřel 21. června 1875 v San Luis. Zemřel jako chudý, ale jako voják jeho vdova Lorenza Barbosa dostávala důchod. Z knihy Baigorria vychází dojem skromného člověka. Ačkoli občas vedl jezdce při nájezdech, nebyl příliš chamtivý nebo krvežíznivý, hlavně chtěl jako svůj podíl na kořisti hříbata, knihy a noviny.[1]Historik Alvaro Yunque řekl o svém životě, že je zapotřebí jen málo změn, aby se z něj stal román.[3]
Bibliografie
- Baigorria, Manuel (2006). Manuel Baigorria memorias. El Elefante Blanco. ISBN 978-987-9223-75-8. Citováno 15. listopadu 2012.
Reference
Citace
Zdroje
- Auza, Gonzalo Javier (červenec 2003). „Baigorria y Baigorrita, caciques entre los indios de la pampa“. Zprávy Eusko. Citováno 2012-11-15.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Crawford, Robert (1884). Přes pampy a Andy. Longmans, Green, & Company. str.154. Citováno 2012-11-13.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Lojo, María Rosa (4. září 2004). „El unitario que buscó el exilio tierra adentro“. La Nacion. Citováno 2012-11-15.CS1 maint: ref = harv (odkaz)