Maikano Abdoulaye - Maikano Abdoulaye

Maikano Abdoulaye (1932-21. Října 2011) byl a Kamerunský politik. Profesní veterinář zastával různé funkce ve vládě Kamerunu v letech 1970 až 1983 a nakonec sloužil jako státní ministr pro ozbrojené síly.[1] Později působil jako vládní delegát v Městské komuně v Garoua od roku 1996 do roku 2009,[2] a v roce 2009 byl jmenován Toulavý velvyslanec.

Vzdělání a časná kariéra

Maikano se narodil v roce Gaschiga, který se nachází v Garoua okrsek z Oddělení Benoue.[1][3] Základní vzdělání získal na regionální škole v Garoua a střední školu navštěvoval v Bongor v Čad od roku 1947 do roku 1948.[1] Jako muslimský, naučil se recitovat korán jako dítě, ačkoli to udělal bez jakékoli znalosti arabština.[3] Byl zařazen do první skupiny studentů ze severního Kamerunu, kam měli být posláni Francie v roce 1950; skupina byla odeslána Ahmadou Ahidjo, který byl delegátem na zastupitelském shromáždění v Kamerunu. Po dokončení veterinárních studií ve Francii se v červenci 1964 vrátil do Kamerunu; v tomto bodě získal Kamerun nezávislost, jejím prezidentem byl Ahidjo.[1]

Od 27. července 1964[3] do ledna 1966,[1] Maikano byl zástupcem vedoucího severního sektoru chovu zvířat v Maroua.[1][3] V roce 1966 byl jmenován ředitelem chovu zvířat a živočišného průmyslu na státním sekretariátu chovu zvířat ve východním Kamerunu.[1][3]

Politická kariéra

Maikano byl poprvé jmenován do vlády Kamerunu ministrem státní služby dne 12. června 1970. Místo toho byl jmenován ministrem plánování a městského a regionálního plánování (Aménagement du teritorium) dne 3. července 1972,[1][3] a poté jako ministr chovu zvířat a živočišného průmyslu dne 30. června 1975. O tři roky později, dne 2. května 1978, byl přesunut zpět na své dřívější místo ministra veřejné služby.[1][3][4] Jeho jméno bylo oficiálně změněno z Abdoulaye Maikano na Maikano Abdoulaye dne 9. března 1979.[5] Byl jmenován ministrem ozbrojených sil dne 17. července 1980 a byl povýšen do hodnosti ministra dne 7. ledna 1982 při zachování portfolia ozbrojených sil.[1][3][5] V roce 1982 byl nějakou dobu úřadujícím předsedou vlády.[6]

Maikano byl považován za loajalistu Ahidja,[7] který byl prezidentem až do rezignace dne 4. listopadu 1982; poté, co odstoupil, byl Ahidjo následován předsedou vlády Paul Biya. Podle Maikana nebyl předem informován o rezignaci Ahidja a dozvěděl se o ní spolu se zbytkem země; také řekl, že Ahidjo ho a další členy severní elity povolal na schůzku a požádal je, aby „pracovali s [Biya] jako vy se mnou“.[3] Maikano si zpočátku udržel svůj post ministra zahraničí ozbrojených sil za prezidenta Biyu, ale mezi Ahidjem a Biyou se brzy vyvinul politický spor. Dne 18. června 1983 Biya propustil z vlády několik věrných Ahidjo, ačkoli Maikano si tento post stále udržoval; Ahidjo na změny reagoval rozzlobeně a později téhož dne zavolal ministry ze severního Kamerunu na schůzku ve svém domě. Na tomto setkání řekl severním ministrům, že by měli rezignovat na vládu v naději, že by tím podkopali Biya. Maikano také uspořádal setkání v Yaoundé doma Ibrahim Wadjiri, generální delegát četnictva, na kterém vysvětlil Ahidjův plán nejvyšším vojenským důstojníkům ze severu, a zároveň jim řekl, že by se vzhledem k jeho politické povaze měli vyhnout situaci. Ahidjo se svým plánem nepokračoval a 19. července 1983 odešel do exilu.[8]

O měsíc později, dne 22. srpna 1983, Biya veřejně obvinil Ahidja ze spiknutí a státní převrat;[8][9] při stejné příležitosti odvolal Maikana a dalšího loajalistu Ahidja, předsedu vlády Bello Bouba Maigari, od vlády.[8][9][10] Gilbert Andze Tsoungui byl jmenován místo Maikana.[8][10] Když propustil Maikana a Bella Boubu, Biya je výslovně neobviňoval z účasti na puči, ale načasování jejich propuštění přesto naznačovalo, že jsou podezřelí z účasti.[11] Ahidjo byl souzen v nepřítomnosti za puč v roce 1983 a byl soudem dne 28. února 1984 odsouzen k trestu smrti; při této příležitosti tribunál navrhl, aby byli souzeni i Maikano a Bello Bouba.[12] Biya však zastavila soudní řízení proti nim.[13]

Ačkoli byl Maikano podezřelý z účasti v Duben 1984 pokus o puč,[14][15] který selhal po těžkých bojích v Yaoundé, byl následně jmenován ředitelem Národní veterinární laboratoře (LANAVET),[3][5][14][15] nachází poblíž Garoua, dne 14. září 1985.[3][5]

Maikano odešel do důchodu dne 31. prosince 1993,[3] ale Biya ho v roce 1996 odvolal z důchodu, aby sloužil jako delegát vlády v městské komuně Garoua.[2][3] Po vítězství opozice Biya jmenoval Maikana na tento post Národní unie pro demokracii a pokrok (UNDP) v komunálních volbách Garoua; atmosféra ve městě byla napjatá a Maikano jako zástupce vlády byl UNDP uvítán nepřátelstvím. Podle Maikana však neměl zájem o konfrontaci a měl v úmyslu pouze zlepšit situaci v Garoua prostřednictvím dialogu a svých zkušeností.[3]

Během svého působení ve funkci vládního delegáta Maikano řekl, že je s prezidentem Biyou v dobrém vztahu, i když se setkali jen zřídka. Připsal Biyi, že mu pomohla, když odešel do Francie na lékařské ošetření.[3] Jako delegát vlády byl Maikano přítomen při inauguraci amerického koutku v městské knihovně Garoua dne 13. prosince 2006 a vyjádřil vděčnost za darování materiálů a zdrojů ze strany Spojené státy Ambasáda.[16] Maikano zůstal ve funkci delegáta vlády až do nástupu do funkce nástupcem dne 1. března 2009; při této příležitosti byl chválen a připisoval mu obnovení klidu ve městě.[2] Maikano byl poté prezidentem Biyou 30. června 2009 jmenován velvyslancem Rovingu.[17]

Osobní život

Maikano se v rozhovoru z prosince 2003 popsal jako „praktikující muslim, ale ne fanatický“: „Respektuji náboženskou morálku, to je vše“. Nekouřil ani nepil. Jak 2003, on měl jednu manželku, ke komu on byl ženatý od asi 1960, a žádné děti. O své kariéře a životním stylu řekl v roce 2003, že „nikdy jsem neměl bezmezné ambice. Vždy jsem vedl skromný život.“[3]

Dne 21. října 2011 Maikano zemřel na nemoc ve svém domě ve čtvrti Marouaré v Garoua; bylo mu asi 79 let. Jako muslim byl druhý den ráno okamžitě pohřben.[18]

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i j Stránka na Maikanu na vládních webových stránkách Archivováno 17. Ledna 2006 v Wayback Machine (francouzsky).
  2. ^ A b C „Hommage appuyé à Maikano Abdoulaye“, Kamerunský tribun, 2. března 2009 (francouzsky).
  3. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó str Grégoire Djarmaila a Daniel Ibrahima, „Le jardin secret de Maïkano Abdoulaye“ Archivováno 24. února 2012 v Wayback Machine, Kamerunský tribun, 5. prosince 2003 (francouzsky).
  4. ^ západní Afrika, Čísla 3155-3180 (1978), str. 1029.
  5. ^ A b C d Dieudonné Gaïbaï, „Maikano Abdoulaye - Le sursaut du briscard“, Mutace, 2. července 2009 (francouzsky).
  6. ^ Úřední věstník Kamerunské sjednocené republiky, 1. března 1982, strana 475.
  7. ^ Joseph Takougang a Milton Krieger, Africký stát a společnost v 90. letech: Kamerunská politická křižovatka (2000), strana 65.
  8. ^ A b C d Africký stát a společnost v 90. letech, strany 70–71.
  9. ^ A b "Francouzský strach z krize v Kamerunu, blízko Čadu", Los Angeles Times, 25. srpna 1983, strana B16.
  10. ^ A b „Gouvernement du 22. srpna 1983“ Archivováno 30. Prosince 2005 v Wayback Machine, Kamerunský vládní web (francouzsky).
  11. ^ Michael G. Schatzberg a I. William Zartman, Politická ekonomie Kamerunu (1986), strana 36.
  12. ^ "Duben 1984 - Prezidentské volby - Změny vlády - Soud s údajnými puči - Jiný vnitřní vývoj", Keesingův rekord světových událostí, Svazek 30, duben 1984, Kamerun, Strana 32778.
  13. ^ Victor Julius Ngoh, Kamerun, 1884-1985: sto let historie (1988), strana 315.
  14. ^ A b Joseph Takougang, „Zánik Biyovy nové dohody v Kamerunu, 1982–1992“, v Leadership Challenge in Africa: Cameroon under Paul Biya (2004), ed. John Mukum Mbaku a Joseph Takougang, strana 104.
  15. ^ A b Současný rekord v Africe, Svazek 18 (1987), strana 183.
  16. ^ „Ambassador Marquardt Dedicates American Corner in Garoua“ Archivováno 19. července 2011 v Wayback Machine, Webové stránky velvyslanectví Spojených států v Yaoundé, 2006.
  17. ^ Jean-Bruno Tagne, „Nejnovější zprávy: Paul Biya upravuje syna Gouvernement!“, Cameroon-info.net, 30. června 2009 (francouzsky).
  18. ^ Armand Essogo, „Maikano Abdoulaye est mort“, Kamerunský tribun, 24. října 2011 (francouzsky).