Louca proti německému soudnímu orgánu - Louca v German Judicial Authority - Wikipedia

Louca proti německému soudnímu orgánu je Angličtina zločinec odvolání pocházející z Nejvyšší soud a končí v nejvyšší soud v roce 2009.

Fakta

Článek 2 odst. 2 písm. A) zákona o vydávání z roku 2003 stanoví: „Rozkaz podle části 1 je zatýkací rozkaz vydaný soudním orgánem na území kategorie 1, který obsahuje… informace uvedené v pododstavci 4 … “

Článek 2 odst. 4 písm. B) zákona z roku 2003 stanoví, že „informacemi jsou… b) údaje o jakémkoli jiném zatykači vydaném na území kategorie 1 za účelem zatčení osoby v souvislosti s trestným činem…“

Pan Locua tvrdil, že čl. 2 odst. 2 písm. A) a odst. 4 písm. B) zákona o vydávání z roku 2003 znamenalo, že bylo nezákonné vydat jej na základě EZR, který neodkazoval na všechny předchozí EZR.

Rozsudek

Nejvyšší soud

Odvolací soud

nejvyšší soud

Nejvyšší soud jednohlasně zamítl odvolání. Lord Mance vynesl rozsudek soudu a Lords Hope, Rodger, Collins a Kerr se shodli.

Lord Mance nejprve odkázal na řídící části zákona o vydání z roku 2003, které se nacházejí v části 1 zákona (která se zabývá evropskými zatýkacími rozkazy), a dále se podíval na rámcové rozhodnutí Rady o evropském zatýkacím rozkazu vydané Evropská unie, která byla ve Spojeném království provedena prostřednictvím části 1 zákona o vydávání z roku 2003. Vnitrostátní soudy jsou povinny vykládat vnitrostátní právo v co největší míře s ohledem na znění a účel rámcového rozhodnutí za účelem dosažení výsledek, kterého sleduje. Lord Mance se zejména podíval na čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 8 odst. 1, jakož i na oddíly b) af) připojeného moderního evropského zatýkacího rozkazu. Článek 8 odst. 1 písm. C) zejména stanoví, že „Evropský zatýkací rozkaz obsahuje následující informace… c) důkazy o vykonatelném rozsudku, zatýkacím rozkazu nebo jakémkoli jiném vykonatelném soudním rozhodnutí se stejným účinkem, které spadá do oblast působnosti článků 1 a 2… “.

Před divizním soudem bylo argumentováno, že výraz „jakýkoli jiný zatykač“ v oddíle 2 odst. 4 písm. B) zákona z roku 2003 by měl zahrnovat evropské zatýkací rozkazy. Tento argument byl zamítnut na základě pěti bodů:

  1. rámcové rozhodnutí nepoužilo výraz „evropský zatýkací rozkaz“ v čl. 8 odst. 1 písm. c), jako tomu bylo jinde, když odkazovalo na takový zatýkací rozkaz;
  2. výraz „vykonatelný rozsudek, zatýkací rozkaz nebo jakékoli jiné vykonatelné soudní rozhodnutí“ nelze chápat tak, že se omezuje na evropský zatýkací rozkaz;
  3. fráze „spadající do oblasti působnosti článků 1 a 2“ znamenala, že vykonatelný rozsudek, zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí musí být „pro účely trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo vazebního příkazu“ (článek 1 ( 1)) a „být vydáván za činy, za které lze podle práva vydávajícího členského státu uložit trest odnětí svobody nebo příkaz k zadržení na dobu nejméně 12 měsíců, nebo pokud byl vynesen trest nebo byl vydán příkaz k zadržení , na tresty nejméně čtyř měsíců “(čl. 2 odst. 1);
  4. jeden EZR pravděpodobně nebyl založen na jiném;
  5. nemělo smysl vyžadovat, aby takový zatýkací rozkaz obsahoval informace o dřívějším EZR, na nichž nebyl založen a na které se již spoléhání nevyžadovalo.

Na tomto základě rozhodl divizní soud, že čl. 8 odst. 1 písm. C) a čl. 2 odst. 4 písm. B) se týkají vnitrostátních rozsudků, zatýkacích rozkazů nebo jiných rozhodnutí, a nikoli žádného jiného EZR vydaného ve vztahu k údajnému přestupek, ještě méně ten, který byl stažen.

U Nejvyššího soudu bylo argumentováno, že pátý bod má vady a že existuje účel vyžadovat důkazy o jakýchkoli dalších EZR, i kdyby byly staženy, v tom smyslu, že by mohly představovat základ nebo být relevantní pro rozhodnutí vykonávající soud, aby zrušil existující EZR (nebo zvážil, zda jej zruší) jako zneužití procesu.

Lord Mance tento argument odmítl. Text v čl. 8 odst. 1 písm. G) a v oddíle f) vzorového EZR neukládal povinnost zveřejnit předchozí EZR a následně nebyl důvod vykládat § 2 odst. 4 písm. B) zákona z roku 2003 jako „zamýšlený“ požadovat, aby vykonávající soud byl informován EZR o jednom (a jediném) bodě - existenci jiného EZR - který by v některých možných případech mohl mít nějaký myslitelný význam pro argument zneužití procesu. Na další „náležité faktory“ se dále vztahovaly oddíly 11 až 20 zákona z roku 2003 a oddíl 21 zákona z roku 2003, které poskytovaly obecnou záruku, že soudce musí rozhodnout, zda je předání slučitelné s Evropskou úmluvou o lidských právech.

Viz také

Poznámky