Seznam velvyslanců Itálie ve Slovinsku - List of ambassadors of Italy to Slovenia
Velvyslanec z Itálie na Slovinsko Italijanski Veleposlanik proti RS Ambasciatore d'Italia a Lubiana. | |
---|---|
![]() Erb Itálie | |
Zahajovací držák | Fabio Christiani |
Formace | 12. prosince 1991 |
The italština velvyslanec v Lublaň je oficiálním zástupcem vlády v Řím vládě Slovinsko.
Seznam zástupců
Diplomatická akreditace | velvyslanec | Postřehy | Seznam italských předsedů vlád | Předseda vlády Slovinska | Konec termínu |
---|---|---|---|---|---|
12. prosince 1991 | Fabio Christiani | Generální konzul[1] | Giulio Andreotti | Lojze Peterle | 1992 |
1992 | Fabio Christiani | Chargé d'affaires, (* 1948 v Řím ) V roce 1971: promoval v Politická věda na University of Rome V roce 1975 vstoupil do diplomatické kariéry. Po období na ministerstvu generálního ředitelství pro kulturní a vědeckou a technickou spolupráci, kde má na starosti organizování akcí ke zvýšení povědomí o italské kinematografii v zahraničí. Od roku 1978 do roku 1980 působil jako vicekonzul v Lyonu. V roce 1980 pracoval v generálním ředitelství pro emigraci. Od roku 1983 působí na velvyslanectví v Praze. Od roku 1986 do roku 1989 se připojil k italské delegaci na konferenci KBSE ve Vídni. Po svém návratu do Říma je přidělen na generální ředitelství pro politické záležitosti, kde nadále sleduje činnosti CSCE, rovněž se účastní vídeňských jednání o přípravě „Pařížské charty“. Na konci roku 1990 byl jmenován generálním konzulem v Lublani a v roce 1992 Charge d Affairs with Letters ve Slovinské republice. V letech 1994 až 1998 byl prvním rádcem na velvyslanectví v Dublinu a v letech 1998 až 2002 zástupcem zástupce ve Stálém zastoupení Itálie v O.S.C.E. ve Vídni. V roce 1993 mu byla udělena čest Oficiálního rytíře Řádu za zásluhy o republiku. V roce 2002 se vrátil na ministerstvo, aby znovu působil na generálním ředitelství pro mnohostranné politické záležitosti a lidská práva, kde řídí úřad odpovědný za OBSE. Od roku 2004 je vedoucím generálního konzulátu v Montrealu a stálým zástupcem v Mezinárodní organizaci pro civilní letectví (ICAO). Po návratu do Říma působil jako diplomatický rádce ministra sociální solidarity. Zplnomocněným ministrem byl jmenován v roce 2007, od následujícího roku byl koordinátorem pro Rusko, Bělorusko, Ukrajinu a Kavkaz na generálním ředitelství pro země Evropy.
| Giuliano Amato | Janez Drnovšek | 1993 |
1996 | Luigi Solari (Diplomat) | Slovinsko a Chorvatsko jsou jednotné v opozici vůči hnutí za istrijskou autonomii a proti jakékoli revizi na úkor 1975 Osimská smlouva, který definoval hranice mezi SFRJ a Itálií a stanovil výplatu SFRJ za odškodnění za italský majetek převedený na jugoslávskou svrchovanost po roce 1947. Ačkoli Slovinsko tvrdilo, že v této věci má své sídlo (v souladu s Osimskou smlouvou) a Římská smlouva z roku 1983) byly plně vyřízeny, v roce 1993 údajně požadovalo odškodnění nebo restituci majetku ve Slovinsku přibližně 35 000 Italů. V červenci 1994 italská vláda Silvio Berlusconi uvedl, že dokud se slovinské orgány nedohodnou na odškodnění italských státních příslušníků, kteří uprchli po roce 1947 z území, které nyní drží Slovinsko a jejichž majetek byl po roce 1947 z území, které nyní drží Slovinsko a jejichž majetek byl zabaven za komunistické vlády, Itálie zablokuje snaha Slovinska dosáhnout další integrace se západní Evropou. Itálie tak zabránila plánovaným jednáním o dohodě o přidružení mezi Slovinskem a EU až do března 1995, kdy nová italská vláda v Lamberto Dini stáhl veto. V červnu bylo dosaženo předběžné dohody o obchodní a politické spolupráci. Avšak až v květnu 1996 se Slovinsko a Itálie dohodly na akropromisním řešení navrženém Španělskem, podle něhož mělo Slovinsko umožnit občanům EU na základě vzájemnosti nakupovat nemovitosti ve Slovinsku do čtyř let od ratifikace asociační dohody a občané EU kteří dříve měli trvalé bydliště ve Slovinsku po dobu tří let (tedy včetně italských státních příslušníků, kteří uprchli po druhé světové válce), měli povolení k okamžitému nákupu. V červnu Slovinsko konečně podepsalo dohodu o přidružení s EU a současně požádalo o plné členství v organizaci. Na začátku července 1997 bylo oznámeno, že Itálie má zahájit ratifikaci. V červenci 1997 bylo oznámeno, že Itálie má zahájit ratifikaci dohody zprostředkované Španělskem, jakmile slovinský parlament schválí Evropskou dohodu.[2] | Carlo Azeglio Ciampi | Janez Drnovšek | |
1997 | Massimo Spinetti | Romano Prodi | Janez Drnovšek | 1998 | |
1. června 1999 | Norberto Cappello | (* 12. února 1943 v Římě), V roce 1966 promoval na Právnické fakultě práva University of Rome V roce 1969 vstoupil do své kariéry. Mezi pozicemi, které mu byly přiděleny na státní sekretariát, byl v letech 1971 až 1975 druhým obchodním tajemníkem v Londýně, poté prvním tajemníkem v Teheránu v letech 1975 až 1977 a prvním tajemníkem stálého diplomata. Zastupování Itálie v Radě Evropy ve Štrasburku do roku 1980. Po svém návratu do Říma byl v letech 1981 až 1983 vedoucím sekretariátu státního podtajemníka, poté působil ve funkci ministra vnitra. Po návratu do Farnesiny byl v letech 1984 až 1985 přímo zaměstnán vedoucím tiskové a informační služby a v letech 1985 až 1986 na generálním ředitelství pro politické záležitosti. V letech 1988 až 1992 byl prvním rádcem v Londýně. Po návratu do Říma, od roku 1992 do roku 1993, nemohl působit v předsednictví Rady ministrů jako vedoucí kabinetu ministra pro koordinaci politik a regionálních záležitostí Společenství a následující rok v oddělení pro právní záležitosti and Legislative as Head of the International and Community Affairs Sector. V letech 1994–1997 působil v kanceláři diplomatického poradce předsednictví Rady ministrů na pozici diplomatického poradce, poté v letech 1997–1999 v kabinetu ministra zahraničních věcí (Kancelář pro vztahy s parlamentem). V letech 1999 až 2004 byl velvyslancem v Lublani. Opět na ministerstvu zahraničních věcí je přímo závislé na generálním řediteli pro mnohostrannou hospodářskou a finanční spolupráci přidělenému do Sanpaolo IMI.
| Massimo D’Alema | Janez Drnovšek | 2004 |
2005 | Daniele Verga | (* v Římě dne 9. listopadu 1943), absolvent politologie, absolvoval diplomatickou kariéru od roku 1974. Mezi prvními pozicemi, které sloužil v tiskové a informační službě, byl v roce 1977 v Bělehradě a v roce 1980 konzul v Bastia. Po návratu do Říma na tiskovou a informační službu v roce 1985, v roce 1990 se stal vedoucím zvláštního ministra zahraničí tajemníka a v následujícím roce prvním poradcem stálého zastoupení Itálie v OSN v Ženevě, kde působil až do roku 1996, kdy byl jmenován prvním radním v Ankaře. Po návratu na ministerstvo v roce 1999 byl přidělen na generální ředitelství pro země Středomoří a Středního východu. V roce 2000 byl povýšen na zplnomocněného ministra a od roku 2001 byl zástupcem generálního ředitele pro země subsaharské Afriky.[4] | Silvio Berlusconi | Janez Janša | 2006 |
6. srpna 2008 | Alessandro Pietromarchi | [5] | Silvio Berlusconi | Borut Pahor | |
2011 | Rossella Franchini Sherifis | (* v Ancona ), zahájila svou misi v Lucemburku dne 19. září 2016. Byla zaměstnána v New York City, Bělehrad, Athény.Byla Italský velvyslanec v Lucembursku[6] | Silvio Berlusconi | Borut Pahor | |
11. ledna 2016 | Paolo Trichilo | (* 12. srpna 1964 v Řím ) absolvoval v Politická věda v listopadu 1987 na římské univerzitě LUISS, kde působil jako asistent u italského soudního dvora u Evropského soudu pro lidská práva Carla Russo na předsedě pro lidská práva (1987-1993). V roce 1986 studoval na Mezinárodním výměnném programu studentů (ISEP) na katedře politologie na univerzitě v Iowě ve Spojených státech. Druhý poručík Arma Carabinieri (1989-1990) vstoupil do diplomatických služeb v únoru 1990. Přidělen k Úřadu pro konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a člen různých zvláštních diplomatických delegací v KBSE (Vídeň, Valletta, Moskva, Ženeva) , Helsinki), byl jmenován konzulem v Mulhouse v listopadu 1993. Poradce pro hospodářské a obchodní záležitosti v Ankaře od ledna 1998, po svém návratu do Říma byl nástupcem vikáře protiteroristického koordinátora (říjen 2001), člen pracovní skupina Irák a zvláštní diplomatická delegace v Iráku, jakož i vikář krizové jednotky. Politický poradce (2004–06) a zástupce vedoucího mise v Novém Dillí (2006–08) byl prvním rádcem (2008–09) a stálým zástupcem přidaným ke stálému zastoupení (2009–2012) v Organizaci pro spolupráci a hospodářský rozvoj ( OECD) v Paříži. Diplomatický poradce ministra práce a sociálních politik od října 2012 do prosince 2015, velvyslanec ve Slovinsku od 11. ledna 2016. Zplnomocněný ministr od ledna 2012 a „oficiální rytíř Řádu za zásluhy o republiku. Hovoří anglicky, francouzsky a španělsky a má diplomy z portugalštiny, ruštiny a němčiny. Ženatý, dva synové.[7] | Paolo Gentiloni | Miro Cerar |
Souřadnice: 46 ° 02'46 ″ severní šířky 14 ° 29'46 ″ východní délky / 46,046138 ° N 14,496029 ° E
Viz také
Reference
- ^ [1][2]Fabio Christiani
- ^ Luigi Solari (Diplomat)
- ^ [3][4]Norberto Cappello
- ^ Daniele Verga
- ^ Alessandro Pietromarchi
- ^ Rossella Franchini Sherifis
- ^ [5]Paolo Trichilo
- ^ Ambasciatore italiano ve Slovinsku, V Ljubljani je bilo doslej šest italijanskih ambasadorjev, sedma je prva dama ve zdajšnja veleposlanica Rosella Franchini Sherifis, ki je k nam přišel pred tremi leti. Před njo so bili ambasadorji Fabio Christiani, Luigi Solari, Massimo Spinetti, Norberto Cappello (ugledni diplomat je nedavno organiziral tudi odpravo avtomobilov oldtajmerjev iz Rima v Kobarid), Daniele Verga ve společnosti Alessandro Pietromarchi, diplomatická odnose Rupel. 12.07.14