Leo Marchutz - Leo Marchutz

Leo Marchutz
Leo marchutz.jpg
Ve svém ateliéru v Aix, 1974
narozený
Leo Marchutz

29. srpna 1903
Norimberk, Německo
Zemřel4. ledna 1976
Aix-en-Provence
NárodnostNěmecky, francouzsky
VzděláváníSamouk
Známý jakoKresba, malba, litografie
Pozoruhodná práce
L'Evangile Selon Saint Luc (1949)
Patron (y)Fernand Pouillon

Leo Marchutz (1903–1976) byl a Němec malíř, litograf a pedagog umění.

Život

Raná léta

Marchutz se narodil v Norimberk, Německo 29. srpna 1903. Malbě začal věnovat ve svých třinácti letech a brzy odmítl formální výcvik několika instruktorů. Místo toho se pustil do nezávislého studia mistrovských děl v muzeích v Norimberku a Berlín, kde se poprvé setkal s dílem Van Gogh a Cézanne.

On dokončil jeho první album litografií v roce 1924, založený na Platón je Symposium. Ve stejném roce uspořádal svou první samostatnou výstavu v domě významného sběratele Karl-Ernsta Osthausa. V roce 1925 prodal díla několika dalším sběratelům, včetně režiséra Maxe Reinhardta.[1]

V průběhu 20. let cestoval do několika měst v Německu a Itálii, kde pracoval z venkovních motivů, z paměti a ze své fantazie. Při každé příležitosti pokračoval v praxi pečlivého pohledu na mistrovská díla v muzeích.

Většina jeho obrazů z tohoto raného období byla ztracena; zůstane pouze fotografie Reinhardtova obrazu (Nanebevstoupení).

Aix-en-Provence

Uznávající spřízněnou duši v Cézanne, Marchutz podnikl počáteční cestu k umělcovu rodákovi Aix-en-Provence, Francie v létě 1928 a tam trvale emigroval v roce 1931. Dalších tři a půl desetiletí pracoval a pobýval v provensálském statku Chateau Noir několik kilometrů východně od města.

V letech 1934 až 1944 si vydělával na živobytí jako chovatel drůbeže a choval slepice ve speciálně postavených přístřešcích v areálu zámku Noir.

Protože byl německým státním příslušníkem žijícím ve Francii, byl Marchutz v září 1939 umístěn do internačního tábora v Les Milles. Na základě dohody sloužil jako prestataire ve francouzské armádě byl propuštěn v únoru 1940 a do služby byl povolán v květnu téhož roku. Poté, co byl na začátku října demobilizován, se přestěhoval zpět do zámku Noir, kde strávil zbytek války v úkrytu. Kvůli obtížím s vydržením tohoto období produkoval pouze malé kresby na nekvalitním papíru. Po válce se však Marchutz znovu věnoval kresbě a malbě a kromě toho vyvinul unikátní metodu výroby litografií, které po zbytek svého života vylepšoval.

V roce 1954 architekt Fernand Pouillon se stal mecenášem a v roce 1957 navrhl a věnoval umělci studio. Marchutz tam pracoval nepřetržitě po zbytek svého života a po dokončení v roce 1968 se přestěhoval do sousedního bytu.

Institut pro americké univerzity, organizace, jejímž cílem je umožnit americkým studentům studovat v zahraničí ve Francii, ho v roce 1959 najal, aby vyučoval ateliérové ​​výtvarné kurzy. V roce 1972 založil Marchutz School of Painting and Drawing s bývalými studenty Williamem Weymanem a Samuelem Bjorklundem. Zde učil studenty jako např Gene Hatfield, slavní umělci ze Spojených států. Škola existuje dodnes.

Souběžně se svým vlastním uměleckým úsilím se Marchutz stal specialistou na díla Cézanna a udržoval úzké vztahy s významnými historiky umění a vědci, včetně John Rewald, Lionello Venturi, Fritz Novotný a Adrien Chappuis. Rewald i Chappuis ho konzultovali při přípravě katalogů Cézannova díla a Marchutz spolu s Rewaldem spoluautorem a publikoval několik článků, včetně fotografické studie Cézannův motivů.[2][3] Marchutz také hrál ústřední roli při organizování první velké výstavy Cézanne v Aix, připomínající padesáté výročí umělcovy smrti, a také druhé výstavy konané v roce 1961.

Marchutz zemřel 4. ledna 1976 v Aix. Jeho práce lze dnes nalézt ve sbírkách Metropolitního muzea umění v New Yorku, Louvru, Musee Granet v Aix a v mnoha dalších muzeích a soukromých sbírkách po celém světě.

Umělecký vývoj

Už v raném věku se Marchutz zabýval duchovním námětem a jeho první vpády do malby a litografie již vykazovaly několik charakteristik, které by se staly prominentními v jeho pozdější práci. Když psal o malbě, kterou si koupil, Max Reinhardt poznamenal, že „hlavní shoda obrazu spočívá ve šťastném zjednodušení a konfiguraci figur mezi sebou.“[4] Marcel Ruff, který psal o dalším obraze z tohoto období, neviděl „v léčbě nic okázalého, ale svěžest, neobvyklou čistotu“.[5]

Počínaje rokem 1924 se Marchutz vydal na několik cest do Benátek, Florencie a Říma, kde čerpal z architektonických motivů a studoval malby v muzeích.

Po svém prvním příchodu do Aix v roce 1928 Marchutz primárně maloval krajiny. O tři roky později, poté, co se trvale přestěhoval, strávil většinu času kreslením ulic města a pokračoval v produkci obrazů okolní krajiny. Vypuknutí druhé světové války ho brzy donutilo toto úsilí opustit. Po většinu následujících šesti let si občas dělal přestávky od chovu drůbeže a kreslil tužkou lidské postavy, obvykle inspirované čtením pasáží z Nového zákona. Jednoduchost média a samotných kreseb by měla zásadní vliv na jeho pozdější práci.

Vycházející z přerušení, které si válka vyžádala, Marchutz pomalu shromáždil svazek litografií, L'Evangile Selon Saint Luc. Práce byla publikována v roce 1949 s předmluvou historika umění Lionella Venturiho. Venturi napsal, že „obrazy vytvořené umělcem se na těchto stránkách objevují, jako by byly odhaleny v atmosféře, nesené větrem, kterému se před nějakou dobou říkalo úžas.“[6] Poznamenal také, že Marchutz „vidí podle objemu a ne podle obrysů“.[6]

V padesátých letech Marchutz pokračoval v zdokonalování svého přístupu k litografii a v Aix a Benátkách produkoval díla založená především na architektonických a krajinných motivech. V roce 1964 dokončil album litografií zobrazujících jeden z Cézannův nejslavnějších motivů - Mont Sainte Victoire. Tento typ motivu krajiny, stejně jako náboženské osobnosti z dřívějších období, by dominoval jeho tvorbě v příštím desetiletí a půl.

Georges Duby, v roce 1962, poznamenal, že Marchutz

postupně vypuzuje vše, co není pro obraz podstatné. Jedním nezbytným tahem uchopí rychlost záblesku oka, když jde o ilustraci evangelia svatého Lukáše. Dosáhne stejným způsobem, než krajina dosáhne základů hmoty, světla a barev mezi vzduchem, zemí a budovami a nakonec na konci trpělivě sledované silnice dosáhne extrémní čistoty. To, co člověka pohání, v srdci Marchutzova umění, je vzácná duchovní potřeba, silná vůle pro askezi.[7]

John Rewald zároveň poznamenal, že Marchutz „redukuje prvky reality na jejich nejzákladnější znaky ... [a] se pohybuje na hranici abstrakce, i když nikdy neopustí ostré pozorování svého subjektu“. Poznamenal také, že Marchutzova schopnost „vytvářet obrazy, kde několik jemných odstínů evokuje stránky nebo postavy, ekonomika prostředků, které ho vedou k jakési poezii sugesce, jejímž výchozím bodem je příroda a jejímž výsledkem je naše očarování.“[8]

Inspirován komisí pro univerzitu v Nice v roce 1963, Marchutz začal vytvářet větší díla, často založená na dřívějších, menších kresbách. Předměty těchto pláten byly typicky náboženské, nejčastěji sestava postav inspirovaná pasáží z evangelií. Tyto větší nástěnné malby představují závěrečnou fázi jeho umění a hlavní část jeho tvorby v 70. letech.

Hlavním principem v Marchutzově uměleckém vývoji byla jeho touha „zůstat v řadě“;[9] „linii“, na kterou odkazuje, považoval za nepřerušené spojení mezi umělci každého století, sahající dokonce až k jeskynním malířům Lascaux a Altamira. Kvality vzdálenosti, objemu a světla byly pro jeho umění zásadní a věřil také pro všechny ostatní umělce.

Poznámky

  1. ^ de Asis, Leo Marchutz, str. 251.
  2. ^ Rewald, v Cézanne: Pozdní dílo, str. 105-6.
  3. ^ Rewald a Marchutz, „Cézanne au Chateau Noir“, str. 15–21.
  4. ^ Reinhardt, Dopis Marchutzovi, 27. června 1919; viz také [1].
  5. ^ Límec, Leo Marchutz.
  6. ^ A b Marchutz, L'Evangile.
  7. ^ Duby, Úvod do katalogu, 1962.
  8. ^ Rewald, Dopis ze dne 14. května 1962, publikovaný v katalogu Marchutzovy výstavy v galerii Tony Spinazzola, Aix-en-Provence, červenec 1962.
  9. ^ de Asis, Leo Marchutz, str. 237.

Reference

  1. de Asis, Francois a Antony Marschutz. Leo Marchutz, malíř a litograf, 1903-1976. Marseille, edice Imbernon, 2006.
  2. Duby, Georges. Úvod do katalogu výstavy Marchutze v galerii Tony Spinazzola, Aix-en-Provence, červenec 1962.
  3. Marchutz, Leo. L'Evangile Selon Saint Luc. Aix-en-Provence, 1949.
  4. Rewald, John. „Poslední motivy v Aix,“ v Cézanne: Pozdní dílo, William Rubin, ed., New York, Museum of Modern Art, 1977.
  5. Rewald, John a Leo Marchutz. "Cézanne au Chateau Noir" v L'Amour de l'Art, Leden 1935, s. 15–21.
  6. Ruff, Marcel. „Leo Marchutz“, v recenzi L'Arc, číslo 3, Aix-en-Provence, červenec 1958.

externí odkazy