Laugier dAgoult - Laugier dAgoult - Wikipedia

Laugier Agoult byl biskup apt (1103-v.1130). Byl velkým stavitelem ve své diecézi a křižákem z První křížová výprava.

Životopis

Během svého biskupství věnoval značné dary opatství Cluny a opatství Saint-Victor de Marseille a byl dobrodincem ve své diecézi, kterému připisoval velkou část svého majetku, také obdařil mense z Katedrála Kapitola. Jeho strýc Alfant ho jmenoval biskupem v Apt [1]

Křižák

Jeho strýc na volání odpověděl Papež Urban II a připojil se Rambaud, lord Sault a Simiane[2] a Godfrey z Bouillonu.[3] Viděl, jak Laugier vytvořil preláta z tažení. Laugier sehrál roli při zajetí slavného Plášť sv. Anny.[4]

Stavitel

Biskup Laugier pokračoval v přestavbě a obnově chaty Apt chathédral, jehož rekonstrukce začala za episkopátu jeho strýce. On je připočítán s jeho bratrem Rambaudem pro stavbu Rotundy Simiane.

Soubor: Hrad Saignon

V roce 1113 Laugier slavnostním aktem sepsaným za přítomnosti všech svých duchovních a šlechticů ze země Apt potvrdil členství hradů v Saignonu ve své církvi. Tyto hrady, známé jako skála nebo Méjanne Tartamolle a Grugières, instalované na vrcholu slavné skály, velily a řídily město julienne6.

Skála Saignon, kde byly postaveny hrady Rock, a Tartamolle Grugières. Kolem roku 1120 byly Laugierovi poctou jeho příbuzným v domě Agoult-Simiane tři hrady Saignon podřízeny. Na podzim téhož roku biskup obnovil své léno na hrad Clermont nad Aptem, synovci Guirand, Bertrand a Rostaing, kteří mu přísahali věrnost. O dva roky později dal Laugier výměnou za jejich poctu svým třem synovcům polovinu hradu Gordes v diecézi Cavaillon a Apt ve Velké věži a přidal část města proti 500 v Melgoriens.

Reference

  1. ^ N. Didier, H. Dubled, J. Barruol, Cartulaire de l'Église d'Apt, (835-1130), Librairie Dalloz, Paříž, 1967.
  2. ^ Les chroniques de la première croisade citovat sans donner son nom un évêque d'Apt qui fit le.
  3. ^ Les Provençaux et les Occitans partirent en octobre 1096 par la route du Montgenèvre et traversèrent l'Italie du Nord pour rejoindre Venise.
  4. ^ G. Barruol, Provence Romane II, Éd. Zodiaque, la Pierre qui Vire, 1981.