Lantfrid - Lantfrid

Nesmí být zaměňována s Lantfred.
Rozšíření franské vlády (Alamannia vyjádřená jako Švábsko)

Lantfrid (taky Landfrid nebo Lanfred, Latinized Lantfridus nebo Lanfredus) (zemřel 730) byl vévodou z Alamannia pod Franské suverenita od 709 do jeho smrti. Byl to syn vévody Gotfrid. Lantfridův bratr byl Theudebald.

Po Gotfridově smrti v roce 709 a přistoupení Lantfrida a jeho bratra Theudebalda, Franské Maior domus Pepin z Herstalu napadl Alamannii a bojoval proti dalšímu vévodovi, Willehari, jehož území bylo omezeno na Ortenau v západní Alamannii.[1] Na tuto kampaň lze pohlížet jako na pokus Pepina vnutit královské autoritě vévodství po smrti Gotfrida a také prosadit jeho právo ovlivňovat nebo dokonce kontrolovat dědictví ve vévodství. Mohla proto proběhnout kampaň Pepina proti Willeharimu, aby pomohla Lantfridovi a Theudebaldovi s nárokem na vévodství.[2] Jak Lantfrid, tak Theudebald však byli nepřátelští vůči nástupci Pepina.

Po Pipinově smrti v roce 714 Lantfrid rozpustil všechny vazby na královský dvůr a jeho nové Maior domus Charles Martell.[3]

Alamannický odpor proti franské nadvládě byl houževnatý. V roce 722 Charles Martel silně podmanil vévodství Alamannia a Bavorsko ale v následujícím roce obě vévodství opět povstala Karolínský svrchovanost.[4]

V roce 724 Pirmin založil Opatství Reichenau pod ochranou Charlese Martela to Lantfrid a Theudebald považovali za provokaci a v roce 727 Theudebald ob odium Karoli („z nenávisti vůči Charlesovi“) vystěhoval prvního Pirmina a v roce 732 jeho nástupce Heddo z Reichenau. The Opatství St. Gall, nicméně, založený 719 Alamannic mnichem Otmar, byl zvýhodněn vévody z Alamannie a regionální aristokracie.[5]

V letech 724 až 730 si Lantfrid uzurpoval právo vydat zákoník, zatímco do té doby bylo vydávání zákonů jednou z hlavních činností merovejských králů.[6] Podněcoval revizi Zákonů Alamanů (Lex Alamannorum Lantfridus ),[7] znak a výraz jeho tvrzení, že je nezávislým vládcem. I když v zákoníku je král zmíněn jako dominus, není zde žádný odkaz na roli Maior domus, což je známkou Lantfridovy loajality vůči merovejské dynastii.[8]

V roce 730 Charles Martell znovu napadl vévodství s armádou. Lantfridova smrt je zaznamenána ve stejném roce. Není jasné, zda k tomu došlo v důsledku bojů.[4] Jeho bratr Theudebald následoval vévodství jako jediný vládce.

Reference

  1. ^ E. Ewig, Die Merowinger und das Frankenreich, str. 197
  2. ^ D. Geuenich, Geschichte der Alemannen, str. 105
  3. ^ R. Kaiser, Das römische Erbe und das Merowingerreich, 43
  4. ^ A b R. Schieffer, Die Karolinger, str. 42
  5. ^ D. Geuenich, Geschichte der Alemannen, str. 106
  6. ^ I. dřevo, The Merovingian Kingdoms 450 751, str. 118
  7. ^ D. Geuenich, Geschichte der Alemannen, str. 108
  8. ^ J. M. Wallace-Hadrill, Dlouhovlasí králové, str. 239

Bibliografie

  • E. Ewig (2001). Die Merowinger und das Frankenreich. 4. vydání, Kohlhammer Verlag: Kolín. ISBN  3-17-017044-9.
  • D. Geuenich (1997). Geschichte der Alemannen. Kohlhammer Verlag: Kolín nad Rýnem. ISBN  3-17-012095-6.
  • R. Kaiser (1993). Das römische Erbe und das Merowingerreich. Oldenbourg: München. ISBN  3-486-53691-5.
  • R. Schieffer (2000). Die Karolinger. 3. vydání, Kohlhammer Verlag: Köln. ISBN  3-17-016480-5.
  • J. M. Wallace-Hadrill (1993). Dlouhovlasí králové. Orig. publ. 1962, University of Toronto Press: Toronto. ISBN  0-8020-6500-7.
  • I. Wood (1994). The Merovingian Kingdoms 450-751. Longman: Harlow. ISBN  0-582-49372-2.