Kalju Lepik - Kalju Lepik
Kalju Lepik | |
---|---|
narozený | |
Zemřel | 30. května 1999 | (ve věku 78)
obsazení | Básník |
Aktivní roky | 1939-1999 |
Manžel (y) | Asta Lepik |
Kalju Lepik (7. Října 1920, v Farnost Koeru - 30. května 1999, v Tallinn ) byl estonský básník, který většinu svého života žil jako vyhnanec.
Kalju Lepik vydal své první básně v roce 1939 v roce Tartu studentské časopisy Iloli a Tuleviku Rajad („Cesty budoucnosti“). V roce 1940 založil uměleckou společnost Tuulisui, která od roku 1945 pokračovala ve švédském exilu. V letech 1943 a 1944 bojoval jako branec v Waffen-SS jednotka Estonská legie. V roce 1944 se stal uprchlíkem a usadil se v Stockholm po mnoho let.
Kalju Lepik důsledně hájil práva estonských uprchlíků ve Švédsku. V roce 1946 založil ve Stockholmu exilové vydavatelství Eesti Raamat. V roce 1966 se stal vedoucím baltského archivu ve Švédsku. Od roku 1982 byl Lepik předsedou Estonského svazu spisovatelů v exilu (Välismaine Eesti Kirjanike Liit).[1] V letech 1990 a 1998 získal Kalju Lepik cenu Juhan Liiv cenu za poezii i výroční cenu estonské literatury v roce 1998.
Dřívější básně Kalju Lepika jsou vášnivě patriotické. Kromě toho lze najít satiru. V Lepikově pozdější poezii pesimistický prvky převažují. V pozdějších letech postupně zavrhoval všechny možné politické motivy a povýšil vlastenecký pátos.

Kalju Lepik byl ženatý s Astou Lepik. Je otcem estonského politika a diplomata Aino Lepik von Wirén (narozen 1961). Jeho poslední básnické sbírky vyšly v Estonsku a tam v roce 1999 zemřel.[2]
Pozoruhodné sbírky poezie
- Nägu koduaknas (Stockholm 1946)
- Mängumees (Stockholm 1948)
- Kerjused treppidel (Vadstena 1949)
- Merepõhi (Stockholm 1951)
- Muinasjutt Tiigrimaast (Lund 1955)
- Kivimurd (Lund 1958)
- Kollased nõmmed (Lund 1965)
- Marmorpagulane (Lund 1968)
- Verepõld (Lund 1973)
- Klaasista mehed (Lund 1978)
- Kadunud külad (Lund 1985)
- Öötüdruk (Tallinn 1992)
- Pihlakamarja rist (Tartu 1997)