Kalju Lepik - Kalju Lepik

Kalju Lepik (7. Října 1920, v Farnost Koeru - 30. května 1999, v Tallinn ) byl estonský básník, který většinu svého života žil jako vyhnanec.

Kalju Lepik vydal své první básně v roce 1939 v roce Tartu studentské časopisy Iloli a Tuleviku Rajad („Cesty budoucnosti“). V roce 1940 založil uměleckou společnost Tuulisui, která od roku 1945 pokračovala ve švédském exilu. V letech 1943 a 1944 bojoval jako branec v Waffen-SS jednotka Estonská legie. V roce 1944 se stal uprchlíkem a usadil se v Stockholm po mnoho let.

Kalju Lepik důsledně hájil práva estonských uprchlíků ve Švédsku. V roce 1946 založil ve Stockholmu exilové vydavatelství Eesti Raamat. V roce 1966 se stal vedoucím baltského archivu ve Švédsku. Od roku 1982 byl Lepik předsedou Estonského svazu spisovatelů v exilu (Välismaine Eesti Kirjanike Liit).^[1] V letech 1990 a 1998 získal Kalju Lepik cenu Juhan Liiv cenu za poezii i výroční cenu estonské literatury v roce 1998.

Dřívější básně Kalju Lepika jsou vášnivě patriotické. Kromě toho lze najít satiru. V Lepikově pozdější poezii pesimistický prvky převažují. V pozdějších letech postupně zavrhoval všechny možné politické motivy a povýšil vlastenecký pátos.

Náhrobek Kalju Lepika v Metsakalmistu v Tallinnu.

Kalju Lepik byl ženatý s Astou Lepik. Je otcem estonského politika a diplomata Aino Lepik von Wirén (narozen 1961). Jeho poslední básnické sbírky vyšly v Estonsku a tam v roce 1999 zemřel.^[2]

Pozoruhodné sbírky poezie

• Nägu koduaknas (Stockholm 1946)
• Mängumees (Stockholm 1948)
• Kerjused treppidel (Vadstena 1949)
• Merepõhi (Stockholm 1951)
• Muinasjutt Tiigrimaast (Lund 1955)
• Kivimurd (Lund 1958)
• Kollased nõmmed (Lund 1965)
• Marmorpagulane (Lund 1968)
• Verepõld (Lund 1973)
• Klaasista mehed (Lund 1978)
• Kadunud külad (Lund 1985)
• Öötüdruk (Tallinn 1992)
• Pihlakamarja rist (Tartu 1997)

Reference