José Solís Ruiz - José Solís Ruiz
José Solís Ruiz | |
---|---|
![]() Solís na snímku v roce 1962. | |
Občanský guvernér Pontevedra | |
V kanceláři 15. července 1948 - 8. června 1951 | |
Občanský guvernér Guipúzcoa | |
V kanceláři 8. června 1951 - 7. září 1951 | |
Národní delegát Španělská syndikální organizace | |
V kanceláři 7. září 1951-29. Října 1969 | |
Generální tajemník hnutí | |
V kanceláři 25. února 1957-29. Října 1969 | |
Generální tajemník hnutí | |
V kanceláři 13. června 1975 - 11. prosince 1975 | |
Ministr práce | |
V kanceláři 11. prosince 1975 - 7. července 1976 | |
Zástupce v Cortes Españolas | |
V kanceláři 1946–1975 | |
Osobní údaje | |
narozený | 27. září 1913 Cabra |
Zemřel | 30. května 1990 Madrid |
Národnost | španělština |
Politická strana | FET y de las JONS |
Alma mater | |
obsazení | Zástupce, politik |
Podpis | ![]() |
Vojenská služba | |
Bitvy / války | španělská občanská válka |
José Solís Ruiz (27. září 1913-30. Května 1990) byl a španělština politik, známý svou rolí v Francoist Španělsko, během kterého zastával řadu důležitých pracovních míst.
Jako člen Vojenský právní sbor,[1] v době Franco V režimu se stal civilní vládou několika provincií, národním zástupcem odborů a generálním tajemníkem FET y de las JONS strana, primární součást „Národní hnutí“. Jako takový měl prominentní roli v politikách režimu během jejich vývojové fáze. Mezi přijatá opatření patřilo uzákonění zákona o národních pohybových zásadách, jednoho ze základních zákonů režimu. Bezstarostný a žoviální člověk se rychle stal jednou z nejpopulárnějších postav diktatury a byl znám jako „úsměv režimu“.[2]
Životopis
Mládež a školení
Narodil se 27. Září 1913 ve městě Cabra v Cordoba, do rodiny malých vlastníků zemědělské půdy v Andalusie.[3] Byl synem Felipe Solís Villechenous - starosty města Cabra během diktatury Primo de Rivera - a Eduarda Ruiz Luna.[4] Vystudoval právo na University of Deusto a University of Valladolid[5].
Jako součást "staré stráže" Falange Española de las Juntas de Ofensiva Nacional Sindicalista (FE de las JONS),[5][A] přišel se zúčastnit Občanská válka na podporu Nacionalisté.[5] Během konfliktu dosáhl hodnosti prozatímního alférez. Na konci sporu nastoupil do opozičního technického odborového ministerstva, kde zastával místo tajemníka Národního odborového svazu kovodělníků,[7] součást národního odborového centra. Byl součástí Vojenského právního sboru,[1] do kterého vstoupil opozicí. V roce 1941 působil jako prokurátor v procesu proti skupině anarchistických členů Maquis, kterého Solís obvinil ze sabotáže a ze snahy obnovit republiku. Nakonec by byli odsouzeni k smrti a popraveni.[8] V roce 1944 byl jmenován tajemníkem generálního náměstka ministra pro sociální vyhlášku,[7] orgán odpovědný mimo jiné za otázky odborů. Ačkoli technicky „starý strážce“ Falange Española „Solís strávil většinu své profesionální kariéry jako právní důstojník armády a jako odborový komisař, takže měl malý kontakt s původním fašistickým hnutím.[9]
Role v uniích
V roce 1946 byl jmenován zástupcem Cortes Españolas,[10] tuto funkci zastával téměř všechny roky diktatury až do prosince 1975.[11] V průběhu roku 1946 uspořádal v rámci své funkce místopředsedy sekretáře pro sociální vyhlášku první volby do odborů a také první Národní kongres pracovníků[12]. Později působil jako civilní guvernér provincií Pontevedra a Guipúzcoa.[12]

V roce 1951 byl jmenován zástupcem národního odborového svazu Fermín Sanz-Comoro, který rezignoval po Barcelona stávka tramvaje téhož roku.[13] Solís, žoviální, zdvořilý a pohodový člověk, se brzy stal jedním z nejpopulárnějších vůdců režimu a stal se známým jako „úsměv režimu“.[14] V následujících letech si udržel velkou přítomnost ve španělském veřejném a politickém životě. Je třeba vzít v úvahu, že jeho doba jako zástupce národního odborového svazu se shodovala také se španělským hospodářským rozmachem šedesátých let, známým jako Španělský zázrak. Za vlády Solís dosáhly pracovní instituce maximálního dopadu;[15] přispěl k jejich rozšíření i modernizaci. Odborová práce “Educacion y Descanso ”(EyD) se stal jedním z nejoblíbenějších nástrojů odborů mezi dělnickou třídou, a to buď díky své síti rekreačních zařízení, nebo díky široké škále kulturních aktivit.[b]
Před vzestupem „technokratů“ ve vládě a ve správě byla strana Falange Española „zakořeněna“ v odborové organizaci a podporovala takovou „otevřenost“[C]od organizace k pracovníkům, dokud se tato advokační skupina nestala jádrem organizace Frankismus. Například po roce 1954 již nebylo nutné vlastnit a FET y de las JONS průkaz, aby se mohl účastnit voleb do odborů[18] a byl dokonce pokusem franckého aparátu přilákat bývalé anarchosyndikalistické vůdce[19] do svého jádra / lůna. Prostřednictvím této otevřenosti se Solís také snažil získat souhlas Mezinárodní organizace práce (ILO). Tento proces vyvrcholil odborovými volbami v roce 1966 pro „styky“ a „porotce“, kteří požívali relativní svobody. Tyto volby ale neposílily nacionalistické postavení, ale naopak, protože levicová opozice byla zvolena do mnoha funkcí tajným pohybem „dělnických komisí“.[20] V letech 1967-1968 nemohl být liberalizační experiment ukončen. Solís ve skutečnosti neměl námitky proti podpoře represí vůči dělnickým komisím během stavu nouze vyhlášeného v roce 1968.[21]
Generální tajemník hnutí

V únoru 1957[22] byl jmenován generálním tajemníkem „hnutí“; pozice, se kterou bude více než deset let žonglovat se svou rolí zástupce národního odborového svazu. Byl známý tím, že byl nejméně dogmatickým členem falangista sektor. Solís se pustil do úkolu modernizace „hnutí“. V rámci strany úzce spolupracoval s Fernandem Herrero Tejedorem, který byl v 60. letech náměstkem generálního tajemníka hnutí.[23] Jeho jmenování do funkce šéfa FET y de las JONS přišel krátce po tzv. „Krize z února 1956 “. Solís narazil zastaralá strana, oběť rozchodu mezi generací, která vedla občanskou válku, a mladšími generacemi. V krátké době vypracoval návrh zákona o zásadách národního hnutí, který se snažil poskytnout právní základ pro jedinou stranu režimu a který bude nakonec schválen v roce 1958. Někteří historici se však domnívají, že tento zákon ve skutečnosti znamenal začátek konce FET y de las JONS jako strana, ředící nacionalismus v rámci „hnutí“.[24]
Solís se pokusil sestavit nacionalistický projekt alternativního režimu k projektu Opus Dei technokraty.[25] Tento projekt, který byl již částečně zaměstnán v odborových organizacích prostřednictvím vnitřního otevření, byl doplněn vytvořením „sdružení“ v rámci hnutí, které mělo Francovu režim vybavit určitou úrovní populární účasti v tzv. kontrast pohledů. V říjnu 1958 již Solís vytvořil národní delegaci sdružení s posláním „rozšířit základny pro vstup do hnutí o kolektivní skupiny“ a na čelo kterého jmenoval Manuel Fraga Iribarne.[26] Jako generální tajemník hnutí bylo zásadní, aby se instituce franckého režimu přizpůsobily sociálním změnám, ke kterým ve Španělsku došlo, a podporovaly „politický rozvoj“, který doplňuje ekonomický růst.[14] Jeho návrh zákona o sdružení, který byl vypracován již na konci roku 1964, však byl zaparkován nehybnou opozicí technokratů Opus Dei, podtajemníkem prezidenta Luise Carrera Blanca a také samotným generálem Francem, s obavou, že „sdružení „By mohlo způsobit znovuobjevení politických stran.[27][28] Solís v tomto ohledu pokračoval v boji a v polovině roku 1969 prosazoval předběžný návrh základů práva sdružování, i když Franco jej opět nechtěl vyhlásit.[29]
Velká síla, kterou měl Solís - jediná strana, odbory, „pohybový“ tisk a rádio - mu vynesla podezření mnoha vůdců režimu. Během těchto let se jeho práce v čele jediné strany neobešla bez kritiky z nejextrémnějších sektorů frankismu, která obviňovala Solísa z udržování strany ve stavu „úplného opuštění“.[30] Byl také vysoce kritizován za své vedení „hnutí“ tisku, souboru novin a publikací kontrolovaných režimem. Stará garda" José Antonio Girón de Velasco přišel říci, že Solís používal noviny Pueblo, které byly teoreticky novinami odborových svazů, jako prostředek komunikace ve své osobní službě.[30] Solísovým hlavním nepřítelem mezi frankoistickou hierarchií byl však viceprezident Carrero Blanco.[14]
Během druhé poloviny 60. let Solís bojoval za rozšíření politických a ekonomických kompetencí odborové organizace. Pokusil se také prosazovat rozšiřování práv mezi zaměstnanci v podnicích, nikoli v odborech, nápad byl vnitřně odmítnut podnikateli a některými vládními sektory (zejména Carrero Blanco ).[14] Dalším problémem bylo Francovo nástupnictví. Se jmenováním Juan Carlos de Borbón jako Francův nástupce vedl Solis frakci nacionalistického hnutí, která upřednostňovala diktátora před regentstvím bez data exspirace. Ti, kdo podporovali regentství, vedeni José Solísem, měli v úmyslu zdržet návrat monarchie, ale svého cíle nedosáhli.[31]
V říjnu 1969 byl vyloučen z funkce.[22] Jeho pád nastal v kontextu „Skandál Matesa ". V hnutí, které se snažilo zdiskreditovat technokraty Opus Dei, tisk „hnutí“ (s podporou ministrů Manuel Fraga a José Solís) vznesli případ korupce zahrnující obchodníka souvisejícího s katolickou institucí[32] veřejnost. Po vypuknutí skandálu došlo ke změně vlády. Paradoxně byli Solís a Fraga mezi propuštěnými ministry.[32] Opus Dei byly posíleny přijetím upřímných požadavků Carrera Blanca ve prospěch „sjednocené vlády bez opotřebení“,[33] což vedlo k takzvané „vládě jedné strany“. Podle Bartolomé Bennassar, Solísa jeho propuštění zaskočilo, protože věřil, že bude mít Francovy ujištění, že v kabinetu zůstane.[34] Po této události se význam španělské odborové organizace ve vládě snížil.[35]
Návrat k vládě
Od června 1975 znovu zastával funkci generálního tajemníka hnutí ve finální Francově vládě,[36] po náhodné smrti svého předchůdce Fernando Herrero Tejedor.[37] Do této doby však Solís už nechal své předchozí liberální návrhy.[38] V říjnu 1975 byl významným účastníkem Saharská krize. S Francem vážně nemocným odcestoval 21. října Solís do Maroko potkat Král Hassan II,[39] pokusit se vyjednat východ a vyhnout se přímému konfliktu mezi oběma zeměmi. Nakonec by podepsali Madridské dohody kterým Španělsko opustilo území Španělská Sahara, které měly být obsazeny Marokem a Mauretánie.[d]
Po smrti Franca jako ministra práce byl součástí první vlády, kterou zastával od 11. prosince 1975 do 7. července 1946.[36] Někteří autoři navrhli, že toto jmenování bylo částečně uznáním jeho předchozí účasti na jednáních s Marokem.[39] Solísova pracovní situace však byla velmi komplikovaná. Španělská ekonomika významně oslabila kvůli účinkům ropná krize z roku 1973. Během prvních měsíců roku 1976 zahájily opoziční odborové síly důležitou kampaň mobilizací a stávek, celkem 17 731 stávek.[41] V této souvislosti Masakr ve Vitorii došlo během něhož bylo několik pracovníků zabito policejními represemi. Solís odešel ze své funkce po skončení vlády Arias v červenci 1976. Od té doby opustil politický život, aby se soustředil na obchodní činnost. Zemřel ve svém domě v Madridu dne 20. května 1990[42] a byl pohřben ve svém rodném městě.[43]
Osobní život
Oženil se s Annou Maríou Rodríguez Sedano-Boschovou, se kterou měl čtrnáct dětí.
Solís spolupracoval se svým přítelem plukovníkem Enrique Herrera Marín - Španělský vojenský atašé Buenos Aires - o krocích převodu vyhoštěného argentinského prezidenta Juan Domingo Perón.[44] V roce 1961 se Perón konečně usadil na španělské půdě s pomocí francké vlády.[45]
Během let diktatury se Solís stal prezidentem Mezinárodního výboru pro obranu křesťanské civilizace.[46]
Funguje
- —— (1955). Nuestro sindicalismo. Madrid.[47]
- —— (1959). Nueva convivencia española. Madrid.[47]
- —— (1961). José Antonio: actualidad de su doctrina.[47]
- —— (1963). La gran realidad de nuestro fuero del trabajo. Madrid.
- —— (1975). España. Su Monarquía y su futuro. Barcelona.[47]
Ocenění
- Medalla de Plata al Mérito en el Trabajo (1947)[48]
- Gran Cruz de la Orden de Cisneros (1953)[48]
- Gran Cruz de la Orden Civil de Alfonso X el Sabio (1956)[48]
- Gran Cruz de la Orden del Mérito Militar (1959) Gran Cruz de la Orden Imperial del Yugo y las Flechas (1961)[48]
- Gran Cruz (con distintivo blanco) del Mérito Naval (1962)[48]
- Gran Cruz de la Orden de Isabel la Católica (1962)[48]
- Gran Cruz de la Orden Civil del Mérito Agrícola (1962)[48]
- Gran Cruz de la Orden de San Raimundo de Peñafort (1963)[48]
- Gran Cruz (con distintivo blanco) de la Orden del Mérito Aeronáutico (1967)[48]
- Gran Cruz de la Orden de Carlos III (1969)[48]
- Medalla de Oro al Mérito en el Trabajo (1973)[48]
- Gran Cruz de la Orden de San Hermenegildo (1975)[48]
- Collar de la Orden de Isabel la Católica (1976)[48]
Poznámky
- ^ Ačkoli „stará garda“ José Antonio Girón de Velasco by později řekl, že Solis nikdy nebyl skutečným členem FET y de las JONS.[6]
- ^ Educación y Descanso (EyD) byla rekreační organizace, která byla závislá na Organización Sindical Española, která existovala v letech 1940 až 1977 a podporovala volnočasové aktivity mezi dělníky - například sport, divadlo, lidovou hudbu, tanec a hudební sbory—.[16]
- ^ Avšak Falange je Delegación Nacional de Información e Investigación - druh zpravodajské služby pro jednu stranu - měla volnou ruku při vyšetřování minulosti kandidátů na volby do odborů a dokonce měla pravomoc dohlížet na samotný volební proces.[17]
- ^ Tváří v tvář vyjednávací pozici Solis, ministr zahraničí Pedro Cortina byl pro sebeurčení Sahary.[40]
Reference
- ^ A b 1955-, Míguez González, Santiago (1990). La transciaón de la transición a la Democracia en España. Universidad de Zaragoza. OCLC 555590160.CS1 maint: číselné názvy: seznam autorů (odkaz)
- ^ Muñoz Soro, Javier (2013). „Presos de las palabras Republicanismo y populismo falangista en los años sesenta“. Falange, las Culturas Políticas del Fascismo en la España de Franco (1936-1975): 343–364.
- ^ Amaya Quer, Àlex (2012). «Resumen de" Unidad, totalidad y jerarquía ": Continuidades y rupturas en la teoría y la praxis de la organización sindical española, 1939-1969». Historia y Política (Madrid: Universidad Complutense de Madrid, Universidad Nacional de Educación a Distancia y Centro de Estudios Políticos y Constitucionales) (28): 305-331. ISSN 1575-0361.
- ^ Oscar., Barea López (2014). Heráldica y genealogía en el sureste de Córdoba (SS. XIII-XIX). Bubok Publishing S.L. ISBN 9788468660806. OCLC 1041918740.
- ^ A b C Diccionario de historia de España. Alvar Ezquerra, Jaime., Contreras, Jaime. Madrid: Istmo. 2001. ISBN 978-8470903663. OCLC 50693588.CS1 maint: ostatní (odkaz)
- ^ Payne 1999, str. 428.
- ^ A b Clavin, P. (2001-01-01). „Recenze knihy:„ Treue Freunde ...? “ Westdeutschland und Spanien, 1945-1963 ". Německé dějiny. 19 (1): 116–117. doi:10.1177/026635540101900130. ISSN 0266-3554.
- ^ Jorge., Aróstegui, Julio. Marco (2008). El último frente: la resistencia armada antifranquista en España, 1939-1952. Los Libros de la Catarata. ISBN 9788483193815. OCLC 810486170.
- ^ G., Payne, Stanley (1999). Fašismus ve Španělsku, 1923-1977. University of Wisconsin Press. ISBN 978-0299165642. OCLC 1057995404.
- ^ Solis Ruiz, Jose. „Elecciones 13.5 1946 Organizace Sindical“. Congreso de los Diputados.
- ^ Solis Ruiz, Jose. „16.11.1971 Miembros del gobierno“. Congreso de los Diputados.
- ^ A b Aschmann, Birgit (1999). „Treue Freunde ...“ ?: Westdeutschland und Spanien, 1945 až 1963. Stuttgart: Franz Steiner Verlag.
- ^ Cazorla Sanchez, Antonio (2000). Las politicas de la victoria. La konsolidace del Nuevo Estado franquista (1938-1953). Madrid: Marcial Pons. str. 150. ISBN 978-84-95379-19-1.
- ^ A b C d Marin, Molinero y Ysas, Maria, Carme, Pere (2010). Historia política de España, 1939-2000 II. Madrid: Istmo. str. 121.
- ^ Alvar Ezquerra 2001, str. 271.
- ^ Morcillo 2010, str. 193.
- ^ Hebenstreit 2014, str. 58.
- ^ Gomez Roda, J. Alberto (2004). Comisiones obreras y la represión franquista. Valencie: Universidad de Valencia. str. 34.
- ^ Gomez Roda, J. Alberto (2004). Comisiones obreras y la represión franquista. Universidad de Valencia. str. 35.
- ^ Enrique., Moradiellos (2000). La España de Franco, 1939-1975: política y sociedad. Madrid: Redakční Síntesis. ISBN 978-8477387404. OCLC 45345620.
- ^ Gomez Roda, J. Alberto (2004). Comisiones obreras y la represión franquista. Universidad de Valencia. 32, 35.
- ^ A b 1953-, Urquijo y Goitia, José Ramón de (2008). Gobiernos y ministros españoles en la Edad Contemporánea. Consejo Superior de Investigaciones Científicas. ISBN 9788400087371. OCLC 434694133.CS1 maint: číselné názvy: seznam autorů (odkaz)
- ^ H., Lewis, Paul (2003). Latinské fašistické elity: režimy Mussolini, Franco a Salazar. Vydavatelé Praeger. ISBN 978-1280468896. OCLC 744967020.
- ^ Fascismo en España: ensayos sobre los orígenes sociales y kultúres del franquismo. Gallego Margaleff, Ferran, 1953-, Morente Valero, Francisco, 1961-, Andreassi Cieri, Alejandro. [Barcelona]: El Viejo Topo. 2005. ISBN 978-8496356320. OCLC 63700022.CS1 maint: ostatní (odkaz)
- ^ Sesma Landrin, Nicolas (01.01.2011). „El republicanismo en la cultura política falangista. De la Falange fundacional al modelo de la V República francesa“. Espacio Tiempo y Forma. Serie V, Historia Contemporánea. 0 (23). doi:10.5944 / etfv.23.2011. ISSN 1130-0124.
- ^ Julio., Gil Pecharromán (2008). Con permiso de la autoridad: la España de Franco (1939-1975) (1. vyd.). Madrid: Temas de Hoy. ISBN 9788484606932. OCLC 232922887.
- ^ Enrique., Moradiellos (2000). La España de Franco, 1939-1975: política y sociedad. Madrid: Editorial Síntesis. ISBN 978-8477387404. OCLC 45345620.
- ^ Abdón., Mateos (1997). El final del franquismo, 1959-1975: la transformación de la sociedad española. Soto Carmona, Alvaro. (1. vyd.). Madrid: Historia 16. ISBN 978-8476793268. OCLC 37813756.
- ^ Powell, Charles (2007). ""El reformismo centrista y la transición demokratrática: retos y respuestas"". Historia y Política. 18: 53.
- ^ A b G., Payne, Stanley (1999). Fašismus ve Španělsku, 1923-1977. University of Wisconsin Press. str.441. ISBN 978-0299165642. OCLC 1057995404.
- ^ Julio., Gil Pecharromán (2008). Con permiso de la autoridad: la España de Franco (1939-1975) (1. vyd.). Madrid: Temas de Hoy. 187, 254. ISBN 9788484606932. OCLC 232922887.
- ^ A b Julián, Casanova (03.07.2014). Španělsko ve dvacátém století: historie. Gil Andrés, Carlos, Douch, Martin, Gil Andres, Carlos. Cambridge. str. 272. ISBN 9781107016965. OCLC 870438787.
- ^ Abdón., Mateos (1997). El final del franquismo, 1959-1975: la transformación de la sociedad española. Soto Carmona, Alvaro. (1. vyd.). Madrid: Historia 16. s. 66–67. ISBN 978-8476793268. OCLC 37813756.
- ^ Bartolomé., Bennassar (1996). Franco. Madrid: EDAF. str. 291. ISBN 978-8441400610. OCLC 35810587.
- ^ Soto Carmona, Alvaro (1995). ""Auge y caída de la Organización Sindical Española"". Espacio, Tiempo y Forma. Serie V, Historia Contemporánea. 8: 247–276.
- ^ A b 1953-, Urquijo y Goitia, José Ramón de (2008). Gobiernos y ministros españoles en la Edad Contemporánea. Consejo Superior de Investigaciones Científicas. str. 141. ISBN 9788400087371. OCLC 434694133.CS1 maint: číselné názvy: seznam autorů (odkaz)
- ^ Julio., Gil Pecharromán (2008). Con permiso de la autoridad: la España de Franco (1939-1975) (1. vyd.). Madrid: Temas de Hoy. str. 308. ISBN 9788484606932. OCLC 232922887.
- ^ Julio., Gil Pecharromán (2008). Con permiso de la autoridad: la España de Franco (1939-1975) (1. vyd.). Madrid: Temas de Hoy. str. 308. ISBN 9788484606932. OCLC 232922887.
- ^ A b Alguero Cuervo, Jose Ignacio (2006). El Sahara y España. Claves de una descolonización pendiente. Idea.
- ^ Algueró Cuervo 2006, str. 185.
- ^ Rosa., Barreda, Mikel. Borge Bravo (2006). La Democracia española: realidades y desafíos: análisis del sistema político español. Redakční UOC. str. 50. OCLC 891561685.
- ^ „ABC (Madrid) - 31/05/1990, s. 26 - ABC.es Hemeroteca“. hemeroteca.abc.es (ve španělštině). Citováno 2018-12-03.
- ^ País, Ediciones El (31.05.1990). „José Solís Ruiz, ex ministro franquista, falleció ayer en Madrid“. El País (ve španělštině). ISSN 1134-6582. Citováno 2018-12-03.
- ^ 1960-, Rein, Raanan (1995). La salvación de una dictadura: Alianza Franco-Perón 1946-1955. Málajm, Bar Kojba. Madrid: Consejo Superior de Investigaciones Científicas. str. 265. ISBN 978-8400075057. OCLC 34519117.CS1 maint: číselné názvy: seznam autorů (odkaz)
- ^ 1960-, Rein, Raanan (1995). La salvación de una dictadura: Alianza Franco-Perón 1946-1955. Málajm, Bar Kojba. Madrid: Consejo Superior de Investigaciones Científicas. str. 266. ISBN 978-8400075057. OCLC 34519117.CS1 maint: číselné názvy: seznam autorů (odkaz)
- ^ Mundo., Equipo (1970). Los noventa ministros de Franco: Prólogo de Emilio Romera, 18 entrevistras de Manuel del Arco, epílogo de Amando de Miguel. Dopesa. OCLC 630328253.
- ^ A b C d Puértolas. 2008. str. 1012.
- ^ A b C d E F G h i j k l m Boletín Oficial del Estado (ve španělštině). 1936. ISSN 0212-033X. OCLC 1026537918. Chybějící nebo prázdný
| název =
(Pomoc)
Bibliografie
- Algueró Cuervo, José Ignacio (2006). El Sahara y España. Claves de una descolonización pendiente. Idea.
- Alvar Ezquerra, Jaime (2003) [2001]. Diccionario de historia de España. Tres Cantos (Madrid): Istmo. ISBN 84-7090-366-7.
- Armas Marcelo, J.J. (2008). Celebración de la intemperie. Plaza & Janés.
- Aróstegui, Julio; Marco, Jorge (2008). El último frente: la resistencia armada antifranquista en España, 1939-1952. Madrid: Los Libros de la Catarata.
- Aschmann, Birgit (1999). „Treue Freunde ...“ ?: Westdeutschland und Spanien, 1945 až 1963. Stuttgart: Franz Steiner Verlag.
- Amaya Quer, Àlex (2012). «Resumen de" Unidad, totalidad y jerarquía ": Continuidades y rupturas en la teoría y la praxis de la organización sindical española, 1939-1969». Historia y Política(Madrid: Universidad Complutense de Madrid, Universidad Nacional de Educación a Distancia y Centro de Estudios Políticos y Constitucionales) (28): 305-331. ISSN 1575-0361.
- Barea, Óscar (2014). Heráldica y Genealogía en el Sureste de Córdoba (sv. XIII-XIX). Bubok Publishing. ISBN 978-84-686-6224-4.
- Barreda, Mikel (2006). La Democracia española: realidades y desafíos. Análisis del sistema político español. Barcelona: UOC.
- Bennassar, Bartolomé (1996) [1995]. Franco. Madrid: EDAF. ISBN 84-414-0061-X.
- Casanova, Julián; Gil Andrés, Carlos (2014) [2009]. Dvacáté století Španělsko: Historie. Cambridge University Press. ISBN 978-1-107-01696-5.
- Cazorla Sánchez, Antonio (2000). Las políticas de la victoria: La konsolidación del Nuevo Estado franquista (1938-1953). Madrid: Marcial Pons. ISBN 84-95379-19-8.
- del Arco, Manuel (1970). Los 90 ministros de Franco. Madrid: Dopesa.
- Gallego, Ferrán; Morente, Francisco (2005). Fascismo en España: ensayos sobre los orígenes sociales y Culturales del franquismo. El Viejo Topo. ISBN 84-96356-32-9.
- Gil Pecharromán, Julio (2008). Con permiso de la autoridad. La España de Franco (1939-1975). Madrid: Temas de Hoy. ISBN 978-84-8460-693-2.
- Gómez Roda, J. Alberto (2004). Comisiones obreras y la represión franquista. Universidad de Valencia.
- Hebenstreit, Maria (2014). La Oposición al Franquismo en Puerto de Sagunto (1958-1977). Universidad de Valencia.
- Lewis, Paul H. (2002). Latinské fašistické elity: režimy Mussolini, Franco a Salazar. Nakladatelská skupina Greenwood.
- Marín, José María; Molinero, Carme; Ysàs, Pere (2010) [2001]. Historia política de España, 1939-2000 II. Madrid: Istmo.
- Mateos, Abdón; Soto, Álvaro (1997). El final del franquismo, 1959-1975. La transformación de la sociedad española. Madrid: Historia 16-Temas de Hoy. ISBN 84-7679-326-X.
- Michonneau, Stéphane; Núñez Seixas, Xosé M. (2014). Imaginarios y representaciones de España durante el franquismo. Madrid: Casa de Velázquez. ISBN 9788415636656.
- Míguez, Santiago (1990). La transciaón de la transición a la Democracia en España. Universidad de Zaragoza.
- Moradiellos, Enrique (2000). La España de Franco (1939-1975). Política y sociedad. Madrid: Síntesis. ISBN 84-7738-740-0.
- Morcillo, Aurora G. (2010). Svádění moderního Španělska. Ženské tělo a francké tělo Politické. Rosemont Publishing. ISBN 978-0-8387-5753-6.
- Muñoz Soro, Javier (2013). «" Presos de las palabras ". Republicanismo y populismo falangista en los años sesenta ». En: Miguel Ángel Ruiz Carnicer (Coord.). Falange, las culturas políticas del fascismo en la España de Franco (1936-1975)(Zaragoza: Institución Fernando el Católico) 1: 343-364. ISBN 978-84-9911-216-9.
- Payne, Stanley G. (1999). Fašismus ve Španělsku, 1923–1977. Madison: University of Wisconsin Press.
- Powell, Charles (2007). «El reformismo centrista y la transición demokratrática: retos y respuestas». Historia y Política (Madrid: Universidad Complutense de Madrid, Universidad Nacional de Educación a Distancia y Centro de Estudios Políticos y Constitucionales) (18): 49-82. ISSN 1575-0361.
- Prestone, Paule (1995) [1990]. Politika pomsty: fašismus a armáda ve Španělsku 20. století. Routledge. ISBN 0-203-40037-2.
- Rein, Raanan (1995). La salvación de una dictadura. Alianza Franco-Perón 1946-1955. Madrid: CSIC. ISBN 84-00-07505-6.
- Rodríguez Puértolas, Julio (2008). Historia de la literatura fascista española II. Akal.
- Sesma Landrin, Nicolás (2006). «El republicanismo en la cultura política falangista. De la Falange fundacional al modelo de la V República francesa ». Espacio, tiempo y forma. Série V, Historia contemporánea (Madrid: Universidad Nacional de Educación a Distancia) 18: 261-283. ISSN 1130-0124. doi: 10,5944 / etfv.18.2006.3133.
- Soto Carmona, Álvaro (1995). «Auge y caída de la Organización Sindical Española». Espacio, tiempo y forma. Série V, Historia contemporánea (Madrid: Universidad Nacional de Educación a Distancia) 8: 247-276. ISSN 1130-0124. doi: 10,5944 / etfv.8.1995.2903.
- Urquijo Goitia, José Ramón (2008) [2001]. Gobiernos y ministros españoles en la edad contemporánea. Madrid: CSIC.