Jan z Rheinfeldenu - John of Rheinfelden

Jan z Rheinfeldenu (Němec: Johannes von Rheinfelden), taky Johannes Teuto a Jana z Basileje (nar. 1340), byl a Dominikánský mnich a spisovatel, který publikoval nejstarší známý popis v Evropě hrací karty.[1]

Život a práce

Bratr John se narodil kolem roku 1340 v roce Freiburg im Breisgau.[2] Málo se ví o jeho životě, je to jen doloženo jeho pojednání (Traktat), zveřejněno v Basilej 1377,[1] a osobní údaje, které obsahuje. Pravděpodobně byl členem Basilej Dominikánský klášter, ale žil v něm Freiburg im Breisgau. Obvykle je znám jako Jan z Rheinfeldenu, ačkoli Dummett říká, že je to „pravděpodobně špatně“.[1]

Napsal pojednání De moribus et disciplina humanae conversis id est ludus cartularum (označovaný také jako Ludus cartularum moralisatus), nejstarší dochovaný podrobný popis hracích karet v Evropě z Středověk, který napsal v roce 1377, když se začaly šířit zákazy hraní hracích karet. Traktát je vytvořen podle „šachové alegorie“ (Schachallegorie) bratří James z Cessoles. Karetní hry jsou v Evropě poprvé doloženy Signoria z Florencie dne 23. března 1377.[2] Je pravděpodobné, že původně pocházeli z Číny a do Evropy se pravděpodobně dostali až přes Indii a Egypt o deset let dříve. Rheinfeldenovo pojednání bylo tedy velmi aktuální. Štrasburk, asi 50 kilometrů od Freiburgu, se v 15. století stal centrem výroby hracích karet. Kromě dalších verzí autor zmiňuje jako základní šablonu stále běžný list 4x13, přičemž Král, Ober a Unter („maršálové“) jsou zmiňováni jako soudní karty, ale jsou také známy služebné a královny.

V předmluvě autor vysvětluje účel svého pojednání: zaprvé vysvětlit balíček karet, jeho součásti a pravidla hry, zadruhé odvodit morální pokyny pro šlechtice z karetní hry s odkazem na různé „soudy“ ( obleky) balíčku, za třetí podobné pokyny pro odvozování jednoduchých lidí přiřazením povolání k číselným kartám.

Johannes píše, že nově zavedené karty mu připadaly jako zjevení a vědomí, že by mohly být použity jako prostředek k porozumění a vysvětlení světa, ho dojalo. Jako výchozí bod pro širokou prezentaci a interpretaci odpovídajících funkcí u soudu používá svůj popis číslic karet. Trakt tedy také poskytuje obecný pohled na středověký způsob myšlení, jak je strukturován společenský řád. Prezentuje své obrovské bohatství znalostí, například odkazem na bible latinská klasika, Boëthius, církevní otec Isidor a Doktor církve, Tomáš Akvinský. Některé Rheinfeldenské názory se nám zdají přirozené a nebojí se ani kontroverznějších témat.

Původní pojednání, které bylo pravděpodobně ilustrováno,[2] nepřežila (mohla být zničena v Franco-pruská válka ), ale byl předán ve čtyřech rozšířených rukopisech:[3]

Zatím neexistuje úplné tištěné vydání, připravuje se textově kritické vydání Arne Jönssona, profesora univerzity v Lundu.

Reference

  1. ^ A b C Dummett 1980, str. 11.
  2. ^ A b C Rosenfeld 1974, str. 567.
  3. ^ Johannes z Rheinfeldenu, 1377 na triofi.com. Vyvolány 9 May 2020.

Literatura

  • Dummett, Michael (1980). Tarotová hra. Londýn: Duckworth. ISBN  0-7156-1014-7.
  • Geisberg, Max (1910). Das Kartenspiel der Königlichen Staats- u. Altertümer-Sammlung ve Stuttgartu, Štrasburk, s. 14 f. (Dotisk: Alte Spielkarten) (= Studien zur deutschen Kunstgeschichte, sv. 66, 132, 205), str. 116f. Baden-Baden 1973. S výtažkem z první kapitoly pojednání.
  • Jönsson, Arne (2005). Karetní hra jako zrcadlo společnosti - Na díle Ludus cartularum moralisatus Johannesa z Rheinfeldenu. In: Ferm, Olle och Volker Honemann (eds.), Šachy a alegorie ve středověku (Sällskapet Runica et Mediævalia, Münster, Stockholm a Uppsala University), Stockholm 2005, s. 359–372.
  • Jönsson, Arne (1998). Der Ludus cartularum moralisatus des Johannes von Rheinfelden. V: Schweizer Spielkarten, Sv. 1: Die Anfänge im 15. und 16. Jahrhundert, str. 135–147. Schaffhausen
  • Lumpe, Adolf (1992). „JOHANNES von Rheinfelden (J. Teuto, J. v. Basel)“. V Bautz, Friedrich Wilhelm (ed.). Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon (BBKL) (v němčině). 3. Herzberg: Bautz. cols. 539–540. ISBN  3-88309-035-2.
  • Rosenfeld, Hellmut (1958–60). „Das Alter der Spielkarten v Evropě a v Orientu“. Archiv für Geschichte des Buchwesens. 2: 778–786.
  • Rosenfeld, Hellmut (1960). „Die Beziehung der europäischen Spielkarten zum Orient und zum Ur-Schach“. Archiv für Kulturgeschichte. 42: 1–36.
  • Rosenfeld, Hellmut (1970). „Zur Vor- u. Frühgeschichte und Morphogenese von Kartenspiel und Tarock“. Archiv für Kulturgeschichte. 52: 65–94.
  • Rosenfeld, Hellmut (1974), „Johannes von Rheinfelden“, Neue Deutsche Biographie (NDB) (v němčině), 10, Berlín: Duncker & Humblot, s. 567; (plný text online )
  • Lexikon für Theologie und Kirche, Sv. V, str. 1075

externí odkazy