Jale İnan - Jale İnan

Jale İnan
Büste von Jale Inan.JPG
Busta Jale İnan ve veřejném parku v Kuşadası, Krocan
narozený
Jale Oğan

Istanbul, Krocan
Zemřel26. února 2001(2001-02-26) (ve věku 87)
Národnostturečtina
obsazeníarcheolog, pedagog
Aktivní roky1943-2000
Známý jakoprvní archeologka z Turecka známá tím, že se znovu spojila Unavený Herkules.

Jale İnan (1. února 1914-26. Února 2001) byl Turek archeolog, a je považována za první tureckou ženu, která byla aktivní v této disciplíně. Vedla vykopávky Perga a Boční který vyústil v expanzi Muzeum v Antalyi. Její restaurátorské práce na Apollónově chrámu v Side byly známé svým významem pro turecké dědictví. Její vědecká práce na soše "Weary Hercules" ve sbírkách Museum of Fine Arts, Boston tvořil právní základ pro navrácení busty sochy do Antalyjského muzea, které bylo smířeno se základnou sochy. Muzeum žen v Antalyi má každoroční ocenění pojmenované na její počest, které oceňuje ženu roku.

Časný život

Jale Ogan[1] se narodil 1. února 1914 v Istanbul[2] do Mesture Hanım a Aziz Ogan [tr ] jako jejich druhá dcera[3] Její otec byl kurátorem a ředitelem Izmirské archeologické muzeum na mnoho let a později se stal ředitelem Istanbulské archeologické muzeum. Během prvních desetiletí Turecká republika, přinesl transformaci do kurátorské práce v zemi systematickým katalogizováním fondů a využitím laboratoří k vědecké obnově předmětů a artefaktů. Otevřel také galerie pro veřejnost rozšiřující muzejní sbírky[4] a povzbudil svou dceru v její touze studovat archeologii. Po absolvování Erenköy dívčí střední škola v roce 1934 jí otec pomohl získat stipendium ke studiu v zahraničí, protože pro ni neměla příležitost pokračovat ve studiu v Turecku.[5]

Studium v ​​Německu, s Nadace Alexandra von Humboldta stipendium, Ogan zahájila archeologické školení v Berlín,[2] na Německý archeologický ústav.[6] Následující rok jí bylo uděleno stipendium, aby mohla pokračovat ve studiu tureckou vládou.[2] Přes válku byla Ogan odhodlána dokončit doktorát na město pravidelně padaly bomby, vzala svou práci a poznámky do bunkru, který pokračoval v práci.[5] Ogan promovala v roce 1943 po dokončení doktorské práce, Kunstgeschichtliche Untersuchung der Opferhandlung auf römischen Münzen (Zkouška dějin umění v obětních rituálech na římských mincích), vedle Gerhart Rodenwaldt [de ].[1]

Kariéra

Ogan se vrátil do Turecka v roce 1943 a stal se asistentem Clemens Bosch [de ], Předseda starověkých dějin a numismatiky pro University of Istanbul. V roce 1944 se provdala Mustafa İnan, stavební inženýr a instruktor na Istanbulská technická univerzita a v následujícím roce se jim narodil syn Hüseyin İnan.[1] Další dva roky strávila fotografováním artefaktů a organizováním archivu na univerzitě.[5] V roce 1946 pracovala s Arif Müfid Mansel [tr ] založit katedru klasické archeologie na istanbulské univerzitě,[7] jak dříve univerzita neměla žádné nezávislé archeologické oddělení.[5] Téhož roku začala vykopávky s Manselem na webu v Perga pracuje na chrámu Artemis.[8] Následující rok začali kopat Boční,[9] původně pracovali na místě Apollónova chrámu a pokračovali ve vykopávkách až do roku 1966.[8] Během tohoto období, v roce 1962, byla dokončena přeměna jedné z lázní na místě na muzeum[10] pod İnanovým vedením[11] a Muzeum v Antalyi musel být dvakrát rozšířen, aby se do něj uložily nálezy.[12]

İnan začala publikovat články o studiu soch v němčině a turečtině. Prvním bylo vyhodnocení římských portrétů z Anatolie kraj, Antalya bölgesi Roma devri portreleri: Römische Porträts aus dem Gebiet von Antalya (Římské portréty z oblasti Antalye, 1965) a následující rok publikovala Římská a raně byzantská sochařská socha v Malé Asii s Elisabeth Alföldi-Rosenbaum [de ].[7] V roce 1967 byl Inan pověřen vykopávkami v Pergě[8] a téhož roku se ve Spojených státech objevila velká skupina bronzových soch temně původ, ale s tvrzením o možném původu v jihozápadní Anatolii. İnan začal pracovat na pokusu o ověření skutečného místa původu v roce 1973.[11] Na rozdíl od jiných nálezů, ve kterých byla místa známá a zpronevěřené kousky se později objevily v muzeích, byly bronzy jedinečné v tom, že se kousky objevily v muzeu, ale místo jejich původu nebylo známo.[13]

V letech 1970 až 1972 pracovala İnan na vykopávce ve starobylém městě Cremna v Pisidia regionu a poté mezi lety 1972 a 1979 vykopány v Seleucia podél Pobřeží Středozemního moře severně od Manavgat, odkrytí města agora,[14] stejně jako několik koupele a chrámová struktura. Datováno do Helénistické období, byla agora postavena v Iontový řád a obsahoval dekorace zobrazující Sedm mudrců Řecka stejně jako mozaiky.[15] V roce 1974 byla jmenována řádnou profesorkou na Istanbulské univerzitě,[7] a po smrti Mansela byl následující rok povýšen na vedoucího archeologického oddělení.[11]

V roce 1980 İnan při hloubení na Pergě odkryl spodní polovinu 2. století našeho letopočtu Lysippos ' "Unavený Heracles ".[16] Zvěsti o výkopu je vedly k dělníkovi, který byl podezřelý ze sochy, ale nikdo neměl podezření, že horní část trupu sochy byla ukradena. Následující rok se chybějící polovina vynořila v New Yorku.[17] Spodní polovina sochy byla vystavena v muzeu Antalia a horní polovina byla vystavena na MFA, po jejich pořízení roku 1982.[18] V letech 1981 až 1990 İnan vedl restaurátorské práce na Apollónově chrámu v Side a zachoval tak významnou památku tureckého kulturního dědictví.[11] Ačkoli odešla z univerzity v roce 1983,[7][14] İnan pokračovala v práci a v roce 1985 začala znovu vykopávat v divadle Perga v divadle a pokračovala ve své práci až do roku 1992.[19]

V roce 1990 İnan při kopání odkryl chrám Sebasteion neboli císařský kult Bubon, které připisovala jako místo, kde se nacházely bronzové sochy, o kterých poprvé slyšela v roce 1967. Její nálezy byly publikovány v knize,[11] Boubon Sebasteionu ve heykelleri üzerine syn araştırmalar v roce 1994.[13] Bronzy byly údajně přineseny do Burdurovo archeologické muzeum s neznámým původem, ale kvůli neoprávněným vykopávkám hlášeným v té době v Bubonu a podobnostem tam nalezených artefaktů zahájila İnan vyšetřování na tomto místě.[20] Z deníku kořistníka a zkoumání rozptýlených kusů zbraní, hlav a torz držených v různých sbírkách po celém světě potvrdila, že budova měla nápisy pro čtrnáct soch.[21] Ačkoli její přisuzování sedmi soch místu Bubon získalo v archeologických kruzích široké přijetí, rozptýlená povaha kusů a neoprávněný výkop soch vyvolaly pochybnosti dalších badatelů.[22]

V roce 1990 se novinář Özgen Acar zúčastnil výstavy v New York Metropolitan Museum of Art a šel se podívat do soukromé sbírky Shelby Whiteové a Leon Levy. Zahlédl sochu a myslel si, že vypadá povědomě. Po zveřejnění fotografií sochy v americkém časopise o umění Znalec, İnan provedl šití fotografie části poprsí a souhlasil s Acarem, že oba kusy jsou stejné sochy.[23] Byla odhodlána získat sochu jako součást tureckého kulturního dědictví a vyrobila sádrový odlitek spodní části, aby se prokázalo, že obě části do sebe zapadají.[18] İnan, Engin Özgen, generální ředitel Památníků a muzeí a studenti šli do Bostonu s herci na setkání s odborníky a právníky, ale jejich výsledky byly odmítnuty. Na vlastní náklady provedla İnan druhou cestu,[23] se sádrovým odlitkem od amerického sochaře, kterého si turecká vláda najala v roce 1992.[17] Druhé obsazení přesvědčivě prokázalo, že obě části byly stejné sochy,[23] ale MZV pokračovalo v boji s návratem díla do Turecka až do roku 2011.[24]

Počínaje rokem 1995,[19] İnan, který měl Parkinsonova choroba,[5] omezila svou terénní práci a zaměřila svou práci na publikování. Zahrnuty byly i práce vyrobené v tomto období Toroslar’da Bir Antik Kent: Lyrbe? Seleukeia? (1998) a Perge'nin Roma devri heykeltraşlığı 1 (2000), který katalogizoval nálezy provedené v Pergě v letech 1946 až 1992.[19]

Smrt a dědictví

V roce 1989, na počest 75. narozenin İnana, vyšla kniha, Festschrift für Jale Inan, byla publikována kolegy a přáteli na počest jejích celoživotních úspěchů.[25] Před svou smrtí, 26. února 2001,[5] İnan věnovala své knihy a kompilace muzeu v Antalyi.[19] Na její počest založilo Antalyjské ženské muzeum cenu Žena roku, která se každoročně uděluje za uznání žen, které přispěly k turecké kultuře a rozvoji žen.[26][27]

Reference

Citace

  1. ^ A b C Müller 2013, str. 163.
  2. ^ A b C Başlgelen 2007, str. 116.
  3. ^ Dirican 1998, str. 86.
  4. ^ Savino 2015, str. 88.
  5. ^ A b C d E F Uysal 2001.
  6. ^ Müller 2013, str. 162-163.
  7. ^ A b C d Istanbul Üniversitesi 2012.
  8. ^ A b C Alanyali 2014.
  9. ^ Müller 2013, str. 165.
  10. ^ Alkim 1964, str. 511.
  11. ^ A b C d E Başlgelen 2007, str. 117.
  12. ^ Aktüel Arkeoloji Dergisi 2014.
  13. ^ A b Haley 2000, str. 16.
  14. ^ A b Muzeum žen v Antalyi 2016.
  15. ^ Türkiye Kültür Portalı 2013.
  16. ^ Papež 1994.
  17. ^ A b Montalbano 1994, str. 3.
  18. ^ A b Öztürk 2011.
  19. ^ A b C d Başlgelen 2007, str. 121.
  20. ^ Haley 2000, str. 26-27.
  21. ^ Haley 2000, str. 28.
  22. ^ Haley 2000, str. 27.
  23. ^ A b C Çalışkan 2014.
  24. ^ Edgers 2011.
  25. ^ Başlgelen 2007, str. 120.
  26. ^ Dön 2015.
  27. ^ Haberler 2016.

Bibliografie