Jaguar (1967 film) - Jaguar (1967 film) - Jaguar (1967 film)

Jaguár je francouzský etnografický film z roku 1967, který režíroval Jean Rouch. Zasazen do padesátých let, následuje tři muži z Niger, Damouré, Lam a Illo, kteří cestují do Zlaté pobřeží (Nyní Ghana ) pro práci. Hodně z dialogů a vyprávění ve filmu poskytují tři muži sami, když komentují své minulé zkušenosti na své cestě.

Poté, co byl film vystaven na filmovém festivalu v Benátkách v roce 1967, se film konečně dočkal všeobecného, ​​i když omezeného uvedení v roce 1971. Byl dobře přijat francouzským publikem i kritiky^[1] a od té doby mu byla věnována značná akademická pozornost díky nekonvenčnímu rámování filmu a jeho implicitní výčitce šovinistickým, jednorozměrným evropským zobrazením života v Africe.^[2]

Spiknutí

Film sleduje tři muže z Niger: Lam, a pasák krav, Illo, rybář, a Damouré Zika, vzdělaný dandy. Po krátkém úvodu s podrobným popisem jejich života v Nigeru navštíví kartářku, která je varuje, že cesta bude obtížná, ale po návratu se jim bude dařit. Věštec také doporučuje, aby se tři protagonisté při příjezdu na Gold Coast rozešli, a navrhuje, aby se později znovu sešli.

Všichni tři muži se poté vydali pěšky na cestu na Gold Coast a hledali práci, peníze a dobrodružství. Na cestě se setkají s nejrůznějšími národy a místy a mají s nimi řadu náladových interakcí, střídavě uklidňujících jídlo a prosících od místních vesničanů. Po dosažení hranice mezi Nigerem a Zlatým pobřežím stráže požadují doklady, které nemají. Nakonec překročili hranici chůzí za zády strážného.

Po příjezdu na Gold Coast se tři muži rozešli a dělali drobné práce jako obchodníci, dělníci, mistři a těžaři zlata v Kumasi a Accra. Damouré se také účastní shromáždění u Nkrumaist Sjezd Lidová strana, a stává se notoricky známým tím, že je jaguár, slangový výraz, který se označuje jako dobře oblečený, zdvořilý a ostrý mladík. Nakonec sezóna končí a muži se vracejí do svých životů v Nigeru a nesou kufry plné zboží ze zlatého pobřeží - téměř všechny tyto věci rozdávají jako dary dalším lidem žijícím v jejich vesnici. Film je zakončen vyprávěním od Roucha, který porovnává cestu postav filmu k dobyvatelům minulé éry.

Styl a výroba

JaguárŽánr je obtížné zařadit, protože čerpá z technik obou dokumentární film a narativní film.^[1] Jean Rouch odkazoval na film jako na „kinematografii“, zatímco jiní jej označili jako „etnofikci“, přičemž odkazoval na použití technik filmu spojených s etnografie.^[1] Koncept filmu společně vyvinuli Rouch, Damoré a Lam.^[1]

Záběry použité v Jaguár všechny byly natočeny v roce 1954. O tři roky později se Rouch znovu sešel s Damoré a Lamem, kteří poté zaznamenali chatování, když sledovali zaznamenané záběry. Tento průběžný komentář byl poté začleněn do filmu a poskytl hravé vyprávění o událostech filmu, které je nápomocné při určování tónu filmu.^[1]

Několik scén, které ukazují, že Damouré, Lam a Illo cestují nebo pracují, jsou ve skutečnosti beletrizovanými rekonstrukcemi. Žádná práce vykonaná hlavními postavami nebyla za mzdu: místo toho byla kompenzována Rouchem. Zatímco film má za cíl ukázat jim procházky po západní Africe po celé měsíce, ve skutečnosti cestovali většinu vzdálenosti v Rouchově Land Roveru.^[3]

V celém filmu si Rouch a vypravěči pohrávají s dřívějšími očekáváními publika od subjektů filmu.^[1] Například v jedné sekvenci projdou tři cestující a Somba vesnice, kde každý chodí téměř nahý.^[3] Damoré a Lam zpočátku odmítají Sombu, kterou považují za primitivní, ale brzy změní své názory a budou bránit zvyky vesničanů jako naprosto rozumné, zatímco zjistí, že oni sami jsou v této souvislosti outsideri (nemluvě o publiku) ve Francii, kteří by byli ještě více odstraněni z vesničanů než subjekty filmu). Rouchova citlivost na jiné kultury v jeho filmovém přístupu předchází popularitě akademických kritik orientalismus o několik desetiletí a lze na něj pohlížet jako na pokárání Evropy šovinismus a rasismus,^[1] stejně jako demonstrace prostředků, kterými původní obyvatelé mohou získat zpět své vyprávění.^[2]

Recepce a dědictví

Film měl premiéru 3. září 1967 na filmovém festivalu v Benátkách. Ve svém obecném vydání Jaguár byl v publikaci dobře přijat diváky i kritiky Francie.^[1] Rouchův přístup k předmětnému materiálu byl chválen jako humanistická a lyrická reakce na často dehumanizující povahu etnografických věd.^[1]

Rouch to okomentoval Jaguár odvedl lepší práci dokumentující jevy sezónní migrace v Nigeru než jeho skutečný vědecký monografie na téma.^[3]

Reference