Jacques J. Bouchard - Jacques J. Bouchard

Jacques J. Bouchard (2. září 1907-26. Ledna 1982, Amos, Quebec ) byl povolán do Řád Kanady dne 17. prosince 1973 a uveden jako člen v Ottawě dne 15. října 1975. Záznamy Řádu obsahují následující zmínku: (překlad) „Podnikatel z Amosu. Jako uznání jeho přínosu pro průmyslový a sociální rozvoj severozápadního Quebecu.“

Životopis

Narozen v Sainte-Geneviève-de-Batiscan, několik mil východně od Trois-Rivières v provincii Quebec v Kanadě byl Jacques J. Bouchard prvním synem, který se narodil Arthurovi Bouchardovi, krejčímu a sestře Floriny Baribeau Jean-Louis Baribeau, poslední prezident legislativní rady v Quebecu. Je typický pro ducha a odhodlání své generace mladých Francouzů a Kanaďanů. Po obchodním kurzu na Frères du Sacré-Coeur ve Victoriaville odchází v 16 letech na novou hranici své doby, Abitibi region v severozápadním Quebecu. Jeho první zaměstnání je jako úředník v kanceláři pojišťovacího makléře, jehož jediným vlastníkem se stává o necelých 10 let později.[1]

Jeho neobvyklá (prozatím) znalost angličtiny mu umožňuje účastnit se velmi lukrativního pojištění těžby během těžařských boomů 30. let (Malartic, Cadillac a Noranda). Je také tajemníkem a pokladníkem Amos Board of Trade, členem kanadského: Institute of Mining and Metallurgy and the Prospectors and Developers Association. Na počátku padesátých let začal u společnosti Frank Blair Jr Abitibi Telephone Inc., jejíž území pokrývalo nově objevenou těžební oblast Matagami.[1]

V roce 1942 oběť aneuryzma v mozku úplně oslepne a je úspěšně operován renomovaným neurochirurgem Wilder Penfield který injektoval tehdy revoluční radioaktivní izotop, aby lokalizoval selhávající tepnu. Chytrý politický organizátor, kterého se účastní od začátku do odysey Maurice Duplessis a Union Nationale party pro kterou zůstává oporou Abitibi až do své smrti. Osvícený nacionalista se připojuje k Progresivní konzervativní strana na federální úrovni. Tam se setkává a spřátelí John Bracken, George A. Drew a hlavně John Diefenbaker. Je zvolen za čestného pohřebního zřízence na státním pohřbu pana Diefenbakera v Ottawě v srpnu 1979. Předseda quebeckého křídla Progresivní konzervativní strany v roce 1964 se později téhož roku stává viceprezidentem národní strany. Je delegátem všech stranických sjezdů v letech 1938 až 1967, kde vyslal poslední nominaci pana Diefenbakera.[2]

Jako oddaný katolík působí v letech 1940 až 1946 jako prezident Ligy proti tuberkulóze Abitibi a předsedá výstavbě sanatoria pro tuberkulóza oběti v Macamic (1947–50). V roce 1957 předsedá sociální službě diecéze Amos a téměř tři desetiletí (1944–1970) působí jako předseda finančního výboru Katolického skautského hnutí pro diecézi.[1]Prezident sdružení bývalých studentů Victoriaville, je také členem 4. stupně Rytíři Columbovi Kapitola 2218 a prezident Rotary Club of Amos, který mu udělil cenu kolegy Paula Harrisa.[1]

Jeho zapojení do Rotary International vzbuzuje jeho zájem o svět jako celek, který navštěvuje, než se stane trendy. Jeho hlavní cesty ho zavedly po celém světě v roce 1952, do Formosy a na Filipíny v roce 1954, do Hongkongu, Singapuru a Indonésie V roce 1957 do Polynésie, Nového Zélandu a Austrálie v roce 1967 odchází z pojišťovací činnosti v roce 1966, koupí farmu, kterou vlastní vždy chtěl na břehu své milované Řeka Harricana a nadále cestuje hlavně po Spojených státech a Mexiku až do své smrti 26. ledna 1982. Amos mu dává památný pohřeb, který v katedrále slavil biskup a 9 kněží za přítomnosti Joe Clark vůdce opozice v Ottawě a mnoho místních osobností.[3][4]

Byl přijat jako rytíř Svrchovaný vojenský řád Malty dne 16. listopadu 1970.[3]

Dne 28. června 1933 se oženil v Amosu, Yvonne DeVreese (zemřel 2003), která mu dala 2 syny, Yves (zemřel 2002) a Pierre.[1]

Reference

  1. ^ A b C d E Nos Figures dominantes de l’Ouest Québécois: soudce, politika, profese libérales, administrativa, obchod, finanční průmysl, Joseph Duguay, 1. vyd. Amos, 1951; 2. vydání. 1964
  2. ^ Strana skončila, James Johnston, Longman Canada Limited, 1971
  3. ^ A b Société d'Histoire d’Amos Fonds P113
  4. ^ L'Echo d'Amos, 3. února 1982, strana 3, „Hommage à Jacques Bouchard“

externí odkazy