Istituto Luce - Istituto Luce

Nesmí být zaměňována s Lux Film.
Logo Istituto Luce

The Istituto Luce (překlad: „Light Institute“, přičemž Luce je zkratka pro „L’UNione Cinematografica Educativa ", tj." Vzdělávací filmová unie ") byla italská společnost založená v roce 1924 během Fašistická éra.

Institut se sídlem v Řím, se podílela na výrobě a distribuci filmů a dokumentů určených k promítání v kinech. Známý tím, že byl mocný propaganda nástroj fašistický režim, je považována za nejstarší veřejnou instituci věnovanou výrobě a distribuci kinematografických materiálů pro didaktický a informativní účely ve světě.[1][2][3]

Historie a profil

Nové sídlo Istituto Luce v roce 1937

Istituto Luce byla založena v roce 1924 jako akciová společnost Benito Mussolini prostřednictvím zákona královského výnosu č. 1985 ze dne 5. listopadu 1925 jej rozhodl jako neziskovou „morální instituci“, která se řídí veřejným právem.[4]

V červenci 1925 rozeslalo předsednictví v Radě ministrů oběžník ministrům vnitra, školství, hospodářství a kolonií s žádostí, aby pro své vzdělávací a propagandistické účely používali výhradně Istituto Luce.[4]

V roce 1927 vytvořil týdeník Giornale Luce [to ], které mají být povinně promítány ve všech italských kinech před uvedením jejich filmů.[4]

V roce 1935 založila Istituto Luce Ente Nazionale Industrie Cinematografiche [to ] (ENIC), odvětví zabývající se filmovou produkcí: jedním z prvních vyrobených filmů byl trhák z roku 1937 Scipio Africanus: Porážka Hannibala podle Carmine Gallone. V roce 1936 přestal institut přímo záviset na předsedovi vlády a přešel pod MinCulPop.[4]

Po válce se společnost nadále zabývala produkcí mnoha dokumentů a filmů (režie mj Pupi Avati, Marco Bellocchio, Claude Chabrol, Liliana Cavani, Mario Monicelli, Ermanno Olmi, a Ettore Scola ). V roce 2009 byla společnost sloučena s Cinecittà Holding SpA a založena akciová společnost: Cinecittà Luce SpA, který byl v roce 2011 přejmenován Istituto Luce Cinecittà.[5]

Od července 2012 byla velká sbírka filmů (asi 30 000) zpřístupněna veřejnosti prostřednictvím Youtube kanál, díky dohodě s Google.[6][7]

Poznámky

  1. ^ Ernesto G. Laura. Le stagioni dell'Aquila. Storia dell'Istituto Luce. Ente dello Spettacolo, 2000.
  2. ^ Michela Ardizzoni, Chiara Ferrari. Beyond Monopoly: Globalizace a současná italská média. Rowman & Littlefield, 2010. ISBN  0739128515.
  3. ^ Elisa della Barba (28. června 2013). „Luce v paměti UNESCO“. Časopis Swide. Citováno 14. listopadu 2015.
  4. ^ A b C d Daniela Manetti. Un'arma poderosissima. Industria cinematografica e Stato durante il fascismo 1922–1943. FrancoAngeli, 2012. ISBN  8856846586.
  5. ^ Alessandro Gilleri, Pierpaolo Bisleri. Lo spettacolo va ve scéně. Nozioni di organizzazione e scenotecnica dello spettacolo. FrancoAngeli, 2014. ISBN  8891704857.
  6. ^ Silvio Gulizia (5. července 2012). „50 anni di Istituto Luce disponibili su YouTube“. Kabelové. Citováno 14. listopadu 2015.
  7. ^ Kanál Istituto Luce na Youtube

Další čtení

  • Mino Argentieri. Režim L'occhio del. Informace e propaganda nel cinema del facismo. Vallecchi, 1979.
  • Amedeo Benedetti. "Istituto Luce" v Il Cinema documentato. Cineteche, Musei del Cinema e Biblioteche cinematografiche in Italia, Genova, Cineteca D.W. Griffith, 2002, s. 130–135.
  • Amedeo Benedetti. „L'Istituto Luce di Roma“. Insegnare, n. 5, květen 2005. s. 47–48.
  • Federico Caprotti. „Správa informací a fašistická identita: týdeníky ve fašistické Itálii“. Historie médií 11(3): 177–191, 2005.
  • E.A. Cicchino. Il Duce attraverso il Luce. Mursia. ISBN  9788842540427.
  • Stefano Mannucci. Luce sulla guerra. La fotografia di guerra tra propaganda e realtà. Italia 1940–45. Nuova Arnica Editrice, 2007.
  • Alessandro Sardi. Cinque anni di vita dell'Istituto Nazionale L.U.C.E.. Istituto Nazionale Luce, 1929.
  • Felix Monguilot Benzal. „L’Istituto Luce nella guerra civile spagnola“. Cinemasessanta, č. 301. Città del Sole Edizioni, červenec - září 2009. s. 58 - 69.

externí odkazy