Isidoro Dias Lopes - Isidoro Dias Lopes

Isidoro Dias Lopes, 1920

Isidoro Dias Lopes (Dom Pedrito, 30. června 1865 - Rio de Janeiro, 27. května 1949) byl a brigádní generál z Brazilská armáda, často stylizovaný jako „maršál revoluce z roku 1924“.^[1]

Časný život

Isidoro Dias Lopes se narodil ve městě Dom Pedrito, Rio Grande do Sul, dne 30. června 1865, syn José Tavares Bastos Rios a Jacinta Barros Lopes.^[2] Do armády vstoupil v roce 1883 prostřednictvím pt: Escola Militar de Porto Alegre, absolvoval kurz dělostřelectva a v roce 1891 byl povýšen na poručíka.^[2] Podporoval hnutí, aby přineslo Říše Brazílie do konce. V roce 1893 opustil armádu a zúčastnil se Federalistická revoluce Riograndense v Rio Grande do Sul proti vládě Floriano Peixoto. Po porážce federalistů odešel v roce 1895 do exilu v Paříži. V roce 1896 využil amnestii a vrátil se do Brazílie Rio de Janeiro.^[1][3]

Revoluce roku 1924

Dias Lopes byl jedním z vůdců Revoluce roku 1924. Začal spiknutí proti prezidentovi Artur Bernardes předchozí rok po reformě armády, do té doby už byl generálem. V roce 1924 byl spiklenci zvolen za vůdce a strávil nějaký čas organizováním sil v Paraná a Rio Grande do Sul. Dohromady s pt: Joaquim do Nascimento Fernandes Távora plánoval obsadit město Sao Paulo. Ozbrojený konflikt tam vypukl dne 5. července 1924, který se měl shodovat s druhým výročí povstání v Forte de Copacabana.

Povstalci převzali čtvrtiny pt: Força Pública a 2. vojenská oblast a zajali své velitele. Pomáhali jim sympatizanti jako např pt: Miguel Costa, major ve Força Publica. Tato akce povýšila guvernéra São Paula, Carlos de Campos, opustit město a účinně se ho vzdát povstalecké kontrole. Po několika dnech neúspěšných pokusů vyjednat dohodu však federální jednotky obklíčily rebely a oblehly město dělostřelectvem. Bombardování a střelba federálními silami zabily stovky nevinných civilistů.

Ke konci července začaly v bojích převládat vládní síly, a proto Dias Lopes nařídil rebelům ustoupit ve směru Paraná. Zde se spojili s povstaleckými jednotkami vedenými Luís Carlos Prestes k vytvoření tzv Coluna Prestes, která prováděla partyzánské kampaně v brazilském vnitrozemí. Nakonec se Isidoro rozhodl odejít do exilu Argentina, odkud pokračoval ve vyjadřování své podpory rebelům. Díky své prestiži mezi těmito silami se stal známým jako „maršál revoluce“.^{[1][2][4][5][6][3]}

V roce 1927 kampaně Coluna Prestes skončily a někteří z jejích vůdců se připojili k Dias Lopes v Argentině. Časem byla většina, včetně Diase Lopese, na okraji společnosti a nejednota v povstaleckém hnutí ponechala jako uznávaného vůdce pouze Carlose Prestese.^[1]

Revoluce roku 1930

V roce 1930, s vítězstvím Júlio Prestes v prezidentských volbách poražený kandidát Getúlio Vargas začal plánovat a převrat proti prezidentovi Washington Luis. Isidoro Dias Lopes se připojil k jeho hnutí, nejstarší vojenské osobě, která tak učinila. Nakonec ho však plukovník vysídlil Pt: Pedro Aurélio de Góis Monteiro. Během Brazilská revoluce roku 1930, převzal povstalecké velení 2. vojenské oblasti v Sao Paulo. Po instalaci u moci mu Getúlio Vargas nabídl titul Maršál, který odmítl s odůvodněním, že již byl „maršálem“ revoluce z roku 1924. Poté se vrátil do oficiální role v brazilské armádě jako brigádní generál.^[1][2]

V roce 1931, frustrovaný směrem, kterým se Vargasova vláda ubírá, se k němu staví kriticky, zejména pokud jde o politické vedení v Sao Paolu. Napsal prezidentovi, který kritizoval federálního kontrolora v São Paulu, João Alberto a velitel Força Pública Paulista Miguel Costa. Getúlio Vargas ho nakonec odvolal z vedení 2. vojenské oblasti a místo něj jmenoval plukovníka Góese Monteira. Dias Lopesovi byla nabídnuta role federálního kontrolora Rio de Janeiro jako náhradu, ale nabídku odmítl.^[1][2]

V roce 1932 se obrátil k otevřené opozici vůči Vargasovi a zapojil se do kampaně za navrácení země ústavnímu pravidlu, účastnil se hnutí, které mělo vést k Konstitucionalistická revoluce z roku 1932. Původně byl dočasně jmenován vůdcem hnutí, ale nakonec generálem Bertoldo Klinger stal se vedoucím konstitucionalistické armády. Po tomto konfliktu odešel znovu do exilu, tentokrát do Portugalsko, ale vrátil se do Brazílie v roce 1934 po všeobecné amnestii.^[1][2] Jeho účast byla hledána vůdci toho, co se mělo stát Komunistické povstání z roku 1935, ale odmítl se zapojit.^[1][2] Kritizoval státní převrat z roku 1937 vedený Vargasem a Góisem Monteirem, který nastolil diktaturu Estado Novo.^[1][2]

Dne 27. května 1949 zemřel. Podle jeho blízkých byl do konce svého života přehledný a silný.^[1]

Reference