Inwohner - Inwohner

Inwohner je německý výraz pro nižší obyvatele obydleného místa. Přesný význam se regionálně liší, ale slovo se obecně vztahuje na nájemníky bez nemovitý majetek.[1]

V Středověk a období raného novověku na místech jako v jižním Německu, v Sasko a v Rakousko slovo znamenalo obyvatele a město nebo vesnice, která obecně neměla skutečný majetek, a proto neměla plná občanská práva.[2][3] Podobný význam mají výrazy Inste a Instleut kteří byli také podnájemci ve venkovských komunitách. Podobně existují výrazy Einlieger pro nádenníky bez nemovitý majetek kdo si pronajal obývací pokoj od farmářů.[4] An Inwohner je třeba odlišit od člena domácnosti, který byl ve spojení s majitelem domu nebo byl přímým zaměstnancem (např služka nebo a služebník ) posledně jmenovaného.[5]

Regionální variace

v Mecklenburg byli povoláni obyvatelé měst [E] inwohner nebo Einlieger pokud neměli postavení měšťana ani žádná jiná zvláštní privilegia. Podle starých zemských zákonů v Mecklenburgu mohli měšťané vykonávat pouze jedno hlavní povolání v oblasti obchodu, řemesel nebo služeb. Zvláštní organizace podobné organizacím řemeslníků tedy vznikly také pro „měšťany“, kteří ve městech žili, ale jejichž hlavním zaměstnáním bylo zemědělství. Jejich počet však zůstal ve všech venkovských městech v Meklenbursku poměrně nízký.

V jihozápadním Sasku bylo kolem roku 1700 běžné hovořit o „řádném“ InwohnerTo by mohlo znamenat Hufners a další obyvatelé vesnic, kteří vlastnili nemovitosti, nebo majitelé domů ve městech. V tomto regionu i na Slovensku Vogtland se smysl slova posunul k dnešnímu Einwohner, což znamená jakýkoli obyvatel obydleného místa.

V severním a severovýchodním Německu Instleut byli námezdní dělníci najatí na smlouvu na práci pro určité vlastníky půdy výměnou za bydlení, platby a mzdy v naturáliích; museli také zajistit druhého dělníka a chovali se tak jako druh subdodavatele.[6]

v Slovinsko, tzv osabeniki byly přiděleny obytné prostory ve vinicích, kde pracovali.[7]

v Švýcarsko, výrazy Beiwohner, Beisasse, medewohner a non-positus také odkazovat na obyvatele obce, kteří tam nemají plná občanská práva, ale mají určité povinnosti a mají určitá práva podle příslušných předpisů. Tyto osoby mohou přesto mít významné finanční postavení.

Práva a povinnosti

Byli povoláni neoprávnění obyvatelé středověkých měst bez plných občanských práv Inwohner. Byli povinni pracovat jako dělníci pro mistra, např. pivovar, aniž by byl trvale zaměstnán. Inwohner ve vesnicích byli závislí na farmářích, v jejichž domácnostech bydlili, a byli povinni vykonávat stanovené množství práce pro své pronajímatele, čímž poskytovali rezervu pracovníků na rušné časy. Někteří vydělali další příjem z domácích obchodů, jako je oprava obuvi, výroba košťat nebo výroba košů.[3]

Od bydliště Inwohner nebyl definován skutečným majetkem, bylo třeba dodržovat zvláštní pravidla, pokud jde o to, kteří duchovní mají u této třídy obyvatel vykonávat svatební obřady.[8]

Regionální zákony stanovily povinnosti Inwohner a jejich majitelé. Například 1635 urbarium z Lustenfelden stanoví, že pokud si subjekt místního pána vzal osobu (Inman) jako nájemce se oba museli do 14 dnů dostavit před lorda, aby zaznamenali Inman za něž musel pronajímatel zaplatit kauci. An Inman kdo opustil jiné panství, musel přinést dopis o dovolené, přísahat věrnost novému pánovi a zaplatit poplatek za přijetí. Po Inman přestěhoval se do domu pronajímatele, každý rok se platila určitá daň, kterou musel pronajímatel garantovat. An Inman kdo odešel, musel požádat o zrušení záznamu a musel zaplatit odstupné, jinak byl pronajímatel i nájemce vystaveni trestnímu stíhání. Stejně tak některé daně byly splatné po smrti Inman. Skrývání Inman status předstíraným zaměstnáním byl zakázán. Nicméně Inman nebyl odpovědný za daně země vybírané princem.[9]

Rostoucí počet Inman vztahy v 17. a 18. století vedly k vybudování mnoha činžáky, např. v Linec a k rozvoji městského proletariátu i za předindustriálních okolností.

Reference

  1. ^ Beatrice Morning (2016). „Úvod: Nájemníci ve venkovské a městské Evropě v minulosti“. Kontinuita a změna. 31 (1): 1–8. doi:10.1017 / S0268416016000072.
  2. ^ Friderich von Flerssheim (1882). „Weisthum und Gerichtsordnung der Gemeinde Ellerstadt vom Jahr 1555“. Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte. Germanistische Abteilung. 3 (1): 199–223.
  3. ^ A b Marianne Messerer (2008). Die Unterschichten der ländlichen Bevölkerung mit Beispielen aus dem Weinviertler Museumsdorf Niedersulz (PDF) (Teze). Universität Wien. str. 58 a násl.
  4. ^ „Einlieger“. Meyers Großes Konversations-Lexikon. 5. 1905. str. 461.
  5. ^ Michael Mitterauer (1992). „Inwohner - Problem der Familienzugehörigkeit“. Familie und Arbeitsteilung. Historischvergleichende Studien (PDF). Böhlau Verlag Wien, Köln, Výmar. str. 198. Archivovány od originál (PDF) dne 11.7.2016. Citováno 2016-07-12.
  6. ^ "Instleute". Meyers Großes Konversations-Lexikon. 9. 1905. str. 876.
  7. ^ Method Dolenc (1929). „Die niedere Volksgerichtbarkeit unter den Slovenen von Ende des 16. bis Anfang des 19. Jahrhunderts“. Jahrbücher für Kultur und Geschichte der Slaven. Neue Folge. 5 (3): 299–368. JSTOR  41039938.
  8. ^ Johann N. Schneid (1835). Das Brautexamen, die Eheeinsegnung, die Jubelehe und das Verfahren der katholischen Kirche bei Aufnahme eines fremden Religionsgenossen in ihre Gesellschaft: ein Hilfsbuch zunächst für angehende Geistliche und Seelensorgere von einen. G. Joseph Manz, Regensburg und Landshut. str. 10.
  9. ^ Franz Wilfingseder (1952). Geschichte der Herrschaft Lustenfelden bei Linz (Kaplanhof). Sonderpublikationen zur Linzer Stadtgeschichte. Linec: Buchverlag der Demokratischen Druck- und Verlags-Gesellschaft.