Církevní církevní systém - Imperial church system

Církevní církevní systém je nejčastěji spojován s Otto I..
Tento článek pojednává o politice správní správy raných císařů Svaté říše římské a dalších středověkých evropských panovníků. Pro státní církve říší, viz císařský kostel.

The císařský církevní systém (Němec: Reichskirchensystem, Holandsky: rijkskerkenstelsel) byla politika správy na počátku Císaři Svaté říše římské a další středověcí evropští vládci, aby svěřili sekulární vládu státu tolika lidem žijící v celibátu členové duchovenstvo (zvláště biskupové a opati ) z katolický kostel pokud možno místo ne-celibátu laici.[1] Vládci to udělali proto, že celibátní duchovní nemohli vyprodukovat legitimní dědice, kteří by mohli po smrti požadovat jejich dědictví, a tedy nezřídit regionální dynastie to by mohlo ohrozit moc vládnoucí rodiny. Po jejich smrti se oblasti ovládané celibátními kleriky automaticky vrátily zpět k vládci, který pak mohl jmenovat své vlastní nové důvěrníky do pozice a tak si udržet kontrolu nad všemi částmi říše.[1] Biskup tak získal časnou (světskou) moc a princ, na vrcholu své duchovní (náboženské) moci jako biskup, byl známý jako kníže-biskup a jeho panství jako kníže-biskupství (německy: Fürstbistum, Stift nebo Hochstift; Holandský: prinsbisdom nebo sticht).

I když je tento jev nejčastěji spojován s Ottonian císaři (a proto se někdy také nazývá Ottonian systém), od té doby Otto I. představil systém v Svatá říše římská v 10. století již existovala praxe jmenování celibátních katolických duchovních do světských řídících funkcí během Karolínská říše, a v ottonských dobách také došlo v Francie a Anglie.[1]

Systém fungoval tak dlouho, dokud císaři a králové mohli kontrolovat jmenování biskupů. Ottonianům se dokonce podařilo ovládnout římští biskupové, kteří byli v procesu dosažení papežský primát uvnitř Západní křesťanstvo.[1] Papežům se však během 11. a 12. století podařilo posílit své postavení v 11. a 12. století kontroverze investitur, a převzal nepřímou kontrolu nad jmenováním biskupů ve Svaté říši římské s 1122 Konkordát červů. Zpočátku byl zaveden systém tam, kde byl místní kapitoly katedrály zvolil nového biskupa a jejich volba musela být potvrzena metropolitní biskup.[2] Ve 14 Svatý stolec začal si vyhrazovat jmenování některých biskupů sám pro sebe, poté si papežové postupně nárokovali výlučné právo jmenovat všechny biskupy všude.[2] To jim umožnilo jmenovat jejich důvěrníky, čímž se zrušily výhody císařů a tím i zájem na udržování a rozšiřování císařského církevního systému. Ačkoli některá knížecí biskupství existovala až do francouzská revoluce nebo dokonce Německá mediatizace (1803), v následujících stoletích postupně klesal počet a moc.[3]

Viz také

  • Diecézní spor „(vojenský) konflikt, který vznikl, když byla sporná volba knížete-biskupa

Reference

  1. ^ A b C d Istvan Bejczý, Een kennismaking se setkal s de middeleeuwse wereld (2004) 76–77, 199. Bussum: Uitgeverij Coutinho.
  2. ^ A b Encarta-encyclopedie Winkler Prins (1993–2002) s.v. „bisschop §5.1 Investituurstrijd“. Microsoft Corporation / Het Spectrum.
  3. ^ Encarta-encyclopedie Winkler Prins (1993–2002) s.v. „Investituurstrijd“. Microsoft Corporation / Het Spectrum.

Literatura

  • Timothy Reuter, Církevní církevní systém vládců Ottonianů a Salianů. Přehodnocení. V: Časopis církevních dějin, 33, 1982, str. 347–374.
  • Josef Fleckenstein, Problematik und Gestalt der Reichskirche. In: Karl Schmid (ed.), Reich und Kirche vor dem Investiturstreit. Festschrift Gerd Tellenbach. Sigmaringen 1985, s. 83–98.