Dům všech národů - House of All Nations
 První americké vydání | |
| Autor | Christina Stead |
|---|---|
| Země | Austrálie |
| Jazyk | Angličtina |
| Žánr | Literární fikce |
| Vydavatel | Peter Davies, London (UK) Simon & Schuster (NÁS) |
Datum publikace | 1938 |
| Typ média | Tisk |
| Stránky | 795pp |
| Předcházet | Krásy a zuřivosti |
| Následován | Muž, který miloval děti |
Dům všech národů (1938) je román australského spisovatele Christina Stead.[1]
Osnova příběhu
Román zachycuje vnitřní fungování finančního světa banky v Paříži na počátku 30. let. Banku naplňuje obsazení temných postav, které jsou manipulativní a nechutné schemery. Majitel banky Bertillon Brothers, Jules Bertillon, je příkladem všeho, co je na bance špatné, a nezastaví se před ničím, aby dosáhl svého jediného cíle vydělat co nejvíce peněz.
Kritický příjem
Recenzent v Pošta (Adelaide) byl velmi ohromen novým zjištěním, že „zájem slečny Steadové spočívá na lidech, divných, rtuťových, lidech s pověrami a instinkty divochů a na oděvu a chování beau monde. vidění proniká za bezprostřední význam toho, co vidí a popisuje, do širších souvislostí. To je právě to, co dává knize morbidní fascinaci, protože slečna Steadová pouze studuje lidi v pokročilém stadiu nemoci, která postihuje nás všechny. víceméně v naší touze vydělat peníze co nejrychleji a nejjednodušší. “[2]
Ale recenzent v The Sydney Morning Herald bylo mnohem kritičtější: "Dům všech národůNový román Christiny Steadové může být skvělou výstavou moderního mezinárodního finančního systému, ale není to dobrý román. Autor již projevil zálibu ve stylu popsaném jedním kritikem jako „bohatý a zvláštní“. V tomto případě její bohatství pravděpodobně způsobí průměrnému čtenáři akutní záchvat duševních poruch; podivnost možná udělá z krásy tento exkluzivní kruh, který tvrdí, že si ho užívá a zapůsobí na něj neznámo. Jak hmotou, tak způsobem musí tato kniha většině čtenářů nevyhnutelně představovat vážné potíže. Svět mezinárodních financí je pro většinu z nás vzdálený. Nikdo nebude zpochybňovat skutečnost, že by se z něj mohlo snadno stát pódium pro rychlé a dojemné drama. K dosažení tohoto cíle však přístup slečny Steadové není vhodný, pohlcují ji myšlenky a jednotliváis a postrádá sílu je koordinovat směrem k výmluvnému a srozumitelnému vyvrcholení. Nechává se zaměstnat a sledovat ji nekonečná paleta divných postav a incidentů. Samy o sobě bezpochyby zajímavé, ale rušivé pro čtenáře, který marně hledá stabilní nit, která by ho mohla vyvést z bludiště. “[3]