Dějiny Súdánu (1986–2011) - History of Sudan (1986–2011)

V červnu 1986 Sadiq al Mahdi sestavil koaliční vládu s Umma párty, Demokratická unionistická strana (DUP), Národní islámská fronta (NIF) a čtyři jižní strany. Bohužel se však Sadiq ukázal jako slabý vůdce a neschopný vládnout Súdán. Sadiqův režim charakterizoval stranický factionalismus, korupce, osobní soupeření, skandály a politická nestabilita. Po necelém roce ve funkci Sadiq al Mahdi vládu odvolal, protože se jí nepodařilo vypracovat nový trestní zákoník, který by nahradil šaríu, dosáhl dohody s MMF, ukončil občanskou válku na jihu nebo navrhl systém, jak přilákat remitence od súdánských emigrantů. Aby si Sadiq udržel podporu DUP a jižních politických stran, vytvořil další neúčinnou koaliční vládu.

Druhá koalice

Místo odvolání ministrů, kteří byli spojováni s neúspěchy první koaliční vlády, si Sadiq al Mahdi ponechal třináct z nich, z nichž jedenáct si ponechalo svá předchozí portfolia. Výsledkem bylo, že mnoho Súdánců odmítlo vládu druhé koalice jako repliku té první. Aby toho nebylo málo, Sadiq a vůdce DUP Muhammad Uthman al Mirghani podepsali neadekvátní memorandum o porozumění, které stanovilo priority nové vlády jako potvrzení uplatnění práva šaría na muslimy, konsolidace Islámské bankovnictví systému a změně státní vlajky a státního znaku. Memorandum dále nařídilo vládě odstranit bývalého vůdce Nimeiri Jméno všech orgánů a odvolání všech úředníků jmenovaných Nimeiri pro práci v mezinárodních a regionálních organizacích. Jak se dalo očekávat, protivládní prvky kritizovaly memorandum za to, že nezmínil občanskou válku, hladomor nebo rozpadající se sociální a ekonomické podmínky země.^{[Citace je zapotřebí ]}

V srpnu 1987 svrhlo DUP vládu, protože Sadiq al Mahdi byl proti jmenování člena DUP, Ahmad jako Sayid, k Nejvyšší komisi. Dalších devět měsíců se Sadiq a Mirghani nedohodli na složení další koaliční vlády. Během tohoto období se Sadiq přiblížil k NIF. NIF však odmítla vstoupit do koaliční vlády, která obsahovala levicové prvky. Turabi navíc naznačil, že vytvoření koaliční vlády bude záviset na mnoha faktorech, z nichž nejdůležitějšími jsou rezignace nebo odvolání osob zastávajících vyšší funkce v ústředních a regionálních vládách, zrušení nouzového stavu, které bylo znovu uloženo v červenci 1987 a pokračování Ústavodárného shromáždění.^{[Citace je zapotřebí ]}

Třetí koalice

Kvůli nekonečné debatě o těchto otázkách se až 15. května 1988 objevila nová koaliční vláda v čele s Sadiqem al Mahdim. Členy této koalice byli Umma, DUP, NIF a některé jižní strany. Stejně jako v minulosti se však koalice rychle rozpadla kvůli politickému hašteření svých členů. Hlavní neshody zahrnovaly požadavek NIF, aby mu bylo přiděleno místo komisaře v Chartúmu, neschopnost stanovit kritéria pro výběr regionálních guvernérů a opozice NIF vůči nahrazení vysokých vojenských důstojníků a náčelníka štábu výkonné moci.

V srpnu 1988 v Chartúmu došlo k silným záplavám.

V listopadu 1988 se objevila další výbušná politická otázka, když Mirghani a SPLM podepsaly v Addis Abebě dohodu, která obsahovala ustanovení o příměří, zmrazení šaríe, zrušení výjimečného stavu a zrušení všech zahraničních politické a vojenské smlouvy. Obě strany rovněž navrhly svolat ústavní konferenci, která by měla rozhodnout o politické budoucnosti Súdánu. NIF se postavilo proti této dohodě kvůli jejímu postavení na šaríi. Když vláda odmítla dohodu podpořit, DUP vystoupila z koalice. Krátce nato představil vrchní velitel ozbrojených sil generálporučík Fathi Ahmad Ali ultimátum podepsané 150 vyššími vojenskými důstojníky Sadiqovi al-Mahdimu požadující, aby učinil koaliční vládu reprezentativnější a aby oznámil podmínky pro ukončení občanské války.

Konec vlády al Mahdího

11. března 1989 Sadiq al Mahdi reagoval na tento tlak rozpuštěním vlády. Nová koalice zahrnovala Ummu, DUP a zástupce jižních stran a odborů. NIF odmítla vstoupit do koalice, protože koalice nebyla odhodlána prosazovat šaríu. Sadiq tvrdil, že jeho nová vláda byla odhodlána ukončit jižní občanská válka provedením dohody DUP-SPLM z listopadu 1988. Slíbil také, že zmobilizuje vládní zdroje, aby přinesl potravinovou úlevu hladomorským oblastem, snížil mezinárodní vládní dluh a vytvořil národní politický konsenzus.

Sadiqova neschopnost dostát těmto slibům nakonec způsobila^{[Citace je zapotřebí ]} jeho pád. 30. června 1989 plukovník (později generálporučík) Umar Hassan Ahmad al Bashir svrhl Sadiq a založil Revoluční velitelská rada pro národní záchranu vládnout Súdánu. Bashirův závazek zavést šaría na nemuslimském jihu a při hledání vojenského vítězství nad SPLA Zdálo se však pravděpodobné, že v dohledné budoucnosti udrží zemi rozdělenou a brzdí řešení stejných problémů, kterým čelí Sadiq al Mahdi. Navíc vznik NIF jako politické síly učinil kompromis s Jihem nepravděpodobnějším.

Rada revolučního velení se rozpustila v říjnu 1993. Její pravomoci byly přeneseny na prezidenta (al Bašír se prohlásil za prezidenta) a Přechodné národní shromáždění.

Konflikt na jihu, konflikt v Dárfúru a konflikt s Čadem

Občanská válka na jihu vysídlila více než 4 miliony jižanů. Někteří uprchli do jižních měst, jako např Juba; jiní putovali až na sever Chartúm a dokonce do Etiopie, Keňa, Uganda, Egypt a další sousední země. Tito lidé nebyli schopni pěstovat jídlo nebo vydělávat peníze, aby se uživili, a rozšířila se podvýživa a hladovění. Nedostatek investic na jihu vedl také k tomu, co mezinárodní humanitární organizace nazývají „ztracenou generací“, které postrádají možnosti vzdělávání, přístup k základním službám zdravotní péče a malé vyhlídky na produktivní zaměstnání v malých a slabých ekonomikách na jihu nebo na jihu severní.

Na začátku roku 2003 a nová vzpoura z Súdánské osvobozenecké hnutí / armáda (SLM / A) a Hnutí za spravedlnost a rovnost Skupiny (JEM) v západní oblasti Dárfúr začalo. Rebelové obvinili ústřední vládu ze zanedbávání oblasti Dárfúru, i když panuje nejistota ohledně cílů rebelů a toho, zda pouze usilují o zlepšení pozice Dárfúru v Súdánu nebo o přímém odchodu. Vláda i rebelové byli v této válce obviněni ze zvěrstev, ačkoli většina viny padla na arabské milice (Janjaweed ) spojil se s vládou. Povstalci tvrdili, že se tyto milice angažovaly etnické čistky v Dárfúru a boje vysídlily statisíce lidí, mnoho z nich hledalo útočiště v sousedních zemích Čad. Existují různé odhady počet lidských obětí, od méně než dvaceti tisíc do několika set tisíc mrtvých, ať už z přímého boje nebo hladovění a nemocí způsobených konfliktem.

V roce 2004 Čad zprostředkoval jednání v roce N'Djamena, vedoucí k 8. dubna Dohoda o humanitárním příměří mezi súdánskou vládou, JEM a SLA. Konflikt však pokračoval navzdory příměří a Africká unie (AU) vytvořila a Komise pro příměří (CFC) sledovat jeho dodržování. V srpnu 2004 zaslala Africká unie 150 Rwandský jednotky na ochranu monitorů příměří. Brzy se však ukázalo, že 150 vojáků nebude stačit, a tak se k nim přidalo 150 Nigerijský vojsko.

18. září 2004 Rada bezpečnosti OSN vydáno Rozlišení 1564 prohlašuje, že vláda Súdánu nesplnila své závazky, vyjadřuje znepokojení nad útoky vrtulníků a útoky Janjaweed milice proti vesnicím v Dárfúru. Uvítala záměr Africké unie posílit svou monitorovací misi v Dárfúru a vyzvala všechny členské státy, aby toto úsilí podpořily. V průběhu roku 2005 Mise Africké unie v Súdánu síla byla zvýšena na asi 7 000.

The Čadsko-súdánský konflikt oficiálně zahájeno 23. prosince 2005, kdy vláda Čadu prohlásil a válečný stav s Súdán a vyzval občany Čad mobilizovat se proti Rally pro demokracii a svobodu (RDL) radikálové (čadští rebelové podporovaní súdánský vláda) a súdánští milicionáři, kteří zaútočili na vesnice a města ve východním Čadu, kradli dobytek, vraždili občany a pálili domy.

Mírové rozhovory mezi jižními povstalci a vládou dosáhly podstatného pokroku v roce 2003 a počátkem roku 2004, ačkoli potyčky v některých oblastech na jihu údajně pokračovaly. Obě strany se dohodly, že po závěrečné mírové smlouvě bude mít jižní Súdán autonomii po dobu šesti let a po uplynutí této doby budou moci obyvatelé jižního Súdánu hlasovat v referendu o nezávislosti. Příjmy z ropy budou navíc během šestiletého přechodného období rovnoměrně rozděleny mezi vládu a rebely. Někteří pozorovatelé však zpochybňovali schopnost nebo ochotu vlády plnit tyto sliby a při jednáních bylo předmětem sporu stav tří středních a východních provincií. Někteří pozorovatelé se zajímali, zda prvky tvrdé linie na severu umožní, aby smlouva pokračovala.

Konečná mírová smlouva byla podepsána dne 9. Ledna 2005 v roce 2006 Nairobi. Mírová smlouva má následující znění:

Jih bude mít autonomii po dobu šesti let, poté bude následovat referendum o odtržení.
Obě strany konfliktu po šesti letech spojí své ozbrojené síly do síly 39 000, pokud by referendum o odchodu mělo dopadnout negativně.
Příjmy z ropných polí mají být rovnoměrně rozděleny mezi sever a jih.
Úlohy mají být rozděleny podle různých poměrů (centrální správa: 70 až 30, Abyei /Stát Modrý Nil /Pohoří Nuba: 55 až 45, oba ve prospěch vlády).
Islámské právo má zůstat na severu, zatímco o dalším používání šaríe na jihu má rozhodnout volené shromáždění.

Dne 31. srpna 2006 Rada bezpečnosti OSN schválila Rozlišení 1706 vyslat do Dárfúru nové mírové síly 17 300. V následujících měsících však UNMIS nebyl schopen vyslat do Dárfúru kvůli vytrvalému odporu súdánské vlády proti mírovým operacím prováděným výhradně OSN. OSN poté zahájila alternativní a inovativní přístup, aby se pokusila zahájit stabilizaci regionu prostřednictvím postupného posilování AMIS, před přenesením pravomocí na společnou mírovou operaci Africká unie / OSN. Po dlouhodobých a intenzivních jednáních s vládou Súdánu a výrazném mezinárodním tlaku vláda Súdánu konečně přijala mírovou operaci v Dárfúru.

V roce 2009 Mezinárodní trestní soud vydal zatykač na al-Bašíra a obvinil ho ze zločinů proti lidskosti a válečných zločinů.

V letech 2009 a 2010 a série konfliktů mezi soupeřícími nomádskými kmeny v Jižní Kordofan způsobil velké množství obětí a vysídlil tisíce.

Dohoda o obnovení harmonie mezi Čadem a Súdánem, podepsaná 15. ledna 2010, znamenala konec pětileté války mezi nimi.^[1]

Súdánská vláda a JEM podepsaly v únoru 2010 dohodu o příměří ukončující konflikt v Dárfúru.

V lednu 2011 referendum o nezávislosti jižního Súdánu se konal a jih drtivou většinou hlasoval pro odtržení později v tomto roce jako Republika Jižní Súdán, s kapitálem v Juba a Kiir Mayardit jako jeho první prezident. Al-Bashir oznámil, že přijal výsledek, ale ve sporné oblasti brzy propuklo násilí Abyei, tvrdí sever i jih.

6. června 2011 ozbrojený konflikt vypukl dovnitř Jižní Kordofan mezi silami severu a Jižní Súdán, před plánovanou nezávislostí Jihu na 9. července. Toto následovalo po dohodě obou stran o vystoupení Abyei. 20. června se strany dohodly na demilitarizaci napadené oblasti Abyei, kde Etiopský budou nasazeny příslušníky mírových sil.^[2]

9. července 2011 se Jižní Súdán stal nezávislou zemí.^[3]